Na jedné straně anglický pub, na té druhé obří hala s terči kolem dokola. Dvě různé situace, různé atmosféry, ale Karel Sedláček má rád obě prostředí. Dvě sezony se bude snažit vystoupat v žebříčku tak vysoko, aby si zasloužil profesionální kartu i pro další období. A pokud se mu to bude dařit, může se šipkami královsky živit.
Dokážete spočítat, kolik šipek za den nahážete?
Neházím úplně každý den, ale když mám trénink, tak to budou řádově tisíce šipek.
Jde pokaždé o soustředěný trénink nebo je to někdy i bezděčné, když jdete třeba doma kolem terče?
Snažím se na trénink klást opravdu velký důraz. A i když třeba neházím spoustu hodin v kuse, snažím se hrát úplně na maximum a pokud možno s co nejtěžším soupeřem.
Na jakou vzdálenost máte vyzkoušeno, že trefíte střed?
Vzdálenost je při šipkách pořád stejná, můžu si jen vybrat místo na odhodové čáře a to, jestli budu házet zprava nebo zleva. Když jsem ale rozházený, tak dejme tomu, že červený střed musím aspoň jednou z pěti šipek zasáhnout.
Co se ve vašem životě změnilo po získání profesionální licence?
Hodně věcí. Život se mi otočil úplně naruby. Jenom kvůli koronaviru se teď tolik necestuje, jinak je to velký závazek a právě spousta cestování po turnajích. Velice nákladného a zdlouhavého cestování. Dá se říct, že je to prostě život profi sportovce.
K čemu by se dalo ve sportovním světě přirovnat získání profi licence v šipkách?
Nejsem si úplně jistý, ale myslím, že je to obdoba podobného systému v golfu. Profi šipky jsou celoroční maraton a kolotoč. Když je člověk umístěný výš v žebříčku, tak se de facto nezastaví a volných víkendů je strašně málo. Čím hraje líp, tím víc času hraním a cestováním tráví.
Já si vždycky v souvislosti s šipkami představím klasický anglický pub. Existuje stále něco, co by se dalo nazvat právě šipkařskou kulturou?
Na Ostrovech je těch anglických pubů strašně moc, lidi tam hážou a hážou a hážou a dávají si u toho pivo. Mají to jako skvělou zábavu a je to opravdu kultovní záležitost. Když jsem v Anglii a vidím to na vlastní oči, moc se mi to líbí.
Patří vůbec k profi šipkám pivo?
Do hlediště divákům určitě.
A co se týče hráčů?
Občas si ho někdo dá. Já někdy taky, nemám s tím problém.
Řada turnajů se hraje bez diváků, teď jste dokonce měli online turnaje. Nechybí tomu právě ta hospodská atmosféra?
Ale i atmosféra na uzavřených turnajích je svým způsobem zvláštní a úžasná, i když ta hospodská atmosféra je něco úplně jiného.
Co je nejdůležitější – koncentrace, pevné nervy, rutina v hodech?
Nejdůležitější je mít strašně moc natrénováno, mluvím teď o kvalitním tréninku. A pak být vyztužený turnaji a nasbíranými zkušenostmi, ty jsou k nezaplacení.
Jak náročné jsou turnaje jak po psychické, tak fyzické stránce?
Je to opravdu náročné a je třeba být psychicky odolný, i se věnovat fyzičce.
A to věnování se fyzičce vypadá ve vašem případě jak?
Snažím se občas jít zaplavat, občas zvednout nějakou tu činku, projet se na kole... Jenže poslední dobou se mi to moc nedaří, doufám, že se zase dostanu do tempa.
[caption id="attachment_8249" align="alignnone" width="696"> Karel Sedláček se narodil 17. února 1979 / Foto: archiv Karla Sedláčka[/caption>
Co při šipkách nejvíc bolí a trpí?
Musíte si představit celý den na turnaji. Dejme tomu, že o nějaké půl deváté přijdete na halu a turnaj začíná za tři hodiny. Ty tři hodiny se rozhazujeme, když se pak daří, znamená to další tři čtyři hodiny samotného turnaje. To znamená sedm hodin, i když samozřejmě ne v kuse, kdy stojíte na jedné noze. Možná se to nezdá, ale je to nesmírně náročné. K tomu je třeba se soustředit a podávat kvalitní výkon, jde tak o kombinaci více faktorů.
Jak vás mezi sebe letos přijali profíci? Jde o uzavřenou společnost?
K mému překvapení mě přijali velice dobře. Hodně z nich mi k zisku karty gratulovalo, přáli mi jen to nejlepší, a ať se mi mezi nimi daří, to bylo úžasné. Zvlášť když to přišlo od Petera Wrighta, letošního mistra světa, ale i od kupy dalších výborných hráčů. Byl jsem z toho úplně nadšený.
Platí, že Mekkou šipek je stále Anglie?
Anglie je pořád na prvním místě, i když se snaží velmi statečně sekundovat Holandsko, kde je velká základna velmi kvalitních hráčů. V dnešní době se projevuje i německý trh, ale pro mě je jednička prostě Anglie.
Jak vypadá samotná organizace turnajů?
Většinou jde o velkou halu, kde máme veškeré zázemí. Uprostřed jsou postavené stoly a všude dokola jsou terče, na kterých se hraje nebo trénuje. Všichni hráči jsou tam pohromadě, každý může mít s sebou jednoho, maximálně dva lidi.
Jste dnes v pozici, že byste se dokázal šipkami uživit?
Zatím jsem v pozici, že se šipkami snažím uživit. Celé je to závislé na tom, kolik turnajů odehraji a jak se umisťuji. Letošní rok je v tomhle ohledu špatný, málo turnajů a zatím mám málo vyděláno. Když se podívám na žebříček, mám tam kolem pěti tisíc liber, což není nic extra.
[caption id="attachment_8250" align="alignnone" width="696"> Ilustrační foto / Zdroj: Shutterstock.com[/caption>
Ti nejlepší jsou na tom jak?
Tam se bavíme o stovkách tisíc liber ročně. Nejlepší je Michael van Gerwen, ten má na žebříčku za poslední dvě sezony nahráno asi milion sedm set tisíc liber. Takže uživit se dá šipkami královsky.
Patří ti nejlepší hráči třeba v Anglii mezi sportovní celebrity?
Jsou to sportovní celebrity ve všech zemích, kde se šipky hrají. Ti nejlepší vyhrávají třeba i ceny za sportovce roku a tak.
V Česku na vás lidé reagují jak?
Určitě kladně. Hromada hráčů i fanoušků mě zná osobně. Snažím se každému vyjít maximálně vstříc, poradit jim, pomoci... Jsou rádi, že mohou vůbec někoho sledovat na profi scéně. Myslím, že to všechno do sebe dokonale zapadá, a že nebude trvat dlouho a bude se mnou jezdit další český hráč.
Zajímalo by mě, nakolik se vaše vybavení liší od toho, které běžně známe?
Prakticky hraji se šipkami, které mi kdysi padly do ruky. Jen loni mi firma Bull's vyrobila šipky na míru, jenže jde o kopii mých starých šipek. Úplně obyčejné šipky, které se dají pořídit za šestnáct sedmnáct stovek.
Co vám při cestě mezi elitu nejvíc pomohlo?
Trpělivost, postupné zkušenosti, možná talent a strašně moc odházených šipek. Těch je opravdu hromada. A pak ještě nastavení si cíle v hlavě a chuť jít za ním za každou cenu.
Používá se na turnajích něco jako zastrašování? Fér, nebo nefér taktiky, jak dostat soupeře psychicky dolů?
Někdy si můžete všimnout, že tam probíhá vzájemné negativní psychologické hry. Osobně jsem se s tím ale nepotkal a myslím, že je to zbytečné. Každý by se měl soustředit jen na svoje šipky a jestli ho někdo při hře schválně zpomaluje nebo zrychluje? K některým tahle taktika prostě patří, ani se nedá říct, že je to nefér, prostě jsou takoví. Je třeba si zvyknout a jet si to svoje.
Díky zisku karty máte před sebou dvě sezony těch úplně nejlepších turnajů, užíváte si to?
Strašně moc! Kdysi jsem si vysnil, že bych si to chtěl vyzkoušet. Sice mě na ty úplně nejlepší turnaje neminou kvalifikace, protože z mého postavení na žebříčku, se toho zatím moc těžit nedá, ale užívám si to a těším se. Jen doufám, že se všechno brzy rozvolní a turnaje se pořádně rozběhnou.
Dá se ve vašem případě ještě výrazně zlepšit?
Kdybych o tom nebyl přesvědčený, asi bych se ani nesnažil kartu získat. Člověk musí mít v hlavě nastavenou laťku, a ta je u mě nastavená mnohem výš. Ale je to o trpělivosti a minimálně první rok musím hlavně sbírat zkušenosti a pak je maximálně vytěžit druhý rok, kdy už budu vědět, jak sezona vypadá, kde se jaký turnaj hraje a kam vyrazit. V tom to bude jednodušší.
Jsou šipky hlavně o postupném zlepšování se, nebo je možné do nich skočit a být úspěšný?
Jde o tak zajímavý sport, že platí obě varianty. Na jedné straně se můžete zlepšovat krůček po krůčku a to spoustu let, než začnete hrát na nějaké kvalitní úrovni. Jenže kupa mladých hráčů dneska ukazuje, že vezmou šipky do ruky a klidně za půl roku jsou schopní hrát na mistrovství světa juniorů, to se minulý rok povedlo Adamovi Gawlasovi – úplně neskutečný počin a pro mě, jako pro někoho ze staré školy, je to prostě neuvěřitelné.
Rozhovor vyšel v magazínu Svět sportu