Martine, kaskadér, to je srdcem sportovec, je to tak?
Je to tak. Sport jsem měl, mám a budu mít vždy rád. I když, co si budeme povídat, pohodlnost má také své kouzlo. Ale snažím se stále něco dělat. Momentálně jsem zakotvil u golfu, i když někdo namítne, že tam se toho moc neděje, je to stále skvělá procházka 6-10 kilometrů. A stále trénuji a připravuji, společně s Petrem Drozdou, nové kaskadéry.
Ty ses věnoval fotbalu, boxu, házené, hodu oštěpem i diskem. Není toho až moc?
Ani ne. Bylo fajn si to všechno vyzkoušet. Navíc se mi to všechno později hodilo. To si člověk postupem času ještě přidá trampolínu, tenis, gymnastiku, šerm a nějaká bojová umění. Když o tom tak přemýšlím, ten pohyb a jakékoliv sportování, bylo pro mne takové přirozené.
Který z těch sportů ti byl nejbližší?
Asi odpovím trochu divně, ale všechny. Fakt.
Je pro dítě, nebo velmi mladého člověka, dobře, když aktivně provozuje víc sportů?
Takhle, já se necítím na to, komukoliv jakkoliv radit, jak by měl cokoliv dělat. Já to tak měl. Prostě jsem proplouval sporty, které mě bavily, a to na mnoho se ani nedostalo (úsměv). Jako dítě jsem byl živější, pamatuji si, jak jsme jako kluci hráli před barákem hokej. Stačila jen hokejka, tenisák a už to jelo. Přitom bruslit jsem se naučil mnohem později. Dnes se děti už takhle nescházejí. Vím to, mám dva malé hobity doma. Takže, kdyby moje děti měly třeba deset sportů, bránit jim nebudu.
Jakého svého sportovního úspěchu si ceníš nejvíce?
Popravdě, nikdy jsem nedosáhl ničeho moc významného. Možná to bylo tou přelétavostí. Tím, že jsem se nevěnoval jen jednomu sportu. Ale fakt nelituji, právě jako univerzální kaskadér jsem měl dost práce.
Kdy a jak vznikla myšlenka, že se budeš živit jako kaskadér?
Filmy, filmy, filmy. Byl jsem naprosto fascinován. Hooper, Povolání kaskadér, V roli kaskadéra, klasika Zvíře s Belmondem… Zdálo se to dobrodružné a vzrušující. Potom jsem potkal Petra Drozdu, který mě poslal za Jardou Tomsou. Ten mne předal Zdeňku Srstkovi na kaskadérský trénink, ten probíhal v Holešovicích v malé sklepní tělocvičně. No a za dva měsíce jsem točil. Ale nepleťte se, dříve za komunistů to jako zaměstnání nešlo, takže dobře placený koníček. Vždyť já jsem začínal za 160 korun za den.
[caption id="attachment_3250" align="alignnone" width="1122"> Jaroslav Tomsa byl pro Martina jako druhý táta (zdroj: FB M. Huba)[/caption>
Důležitým člověkem ve tvém životě byl Jaroslav Tomsa, legenda mezi českými kaskadéry. Jak na něj vzpomínáš?
Jára….to bych mohl napsat ne knihu, ale knížky. Obrovský respekt a úcta. Formoval nás, učil, povzbuzoval. Naučil nás spoustu věcí, například dochvilnost. Raději jsme chodili o půl hodiny dříve, než o minutu pozdě. Můžu s hrdostí říct, že se z nás stali přátelé, brali jsme ho jako druhého tátu. Pamatuji si, když mi Jarda nabídl tykání, jak tam byl tak obrovský respekt, že mi to dlouho nešlo přes pusu. Nakonec, a to bylo vtipné, tím se fakt pochlubím, oba dva jsme výtvarničili a já dával Járovi rady. Na takového člověka se nezapomíná.
Když jsi se poprvé v roce 1986 dostal na plac, jak jsi se tam cítil? Byla to láska na první pohled?
Naprosto. Dodnes mne to fascinuje a myslím, že vždy bude. Za těch zhruba 35 let mám tisíce zážitků, stovky životů, spoustu přátel. Je to svět, do nějž si myslím, že patřím.
Měl jsi nějaký vzor? Přeci jen, ve vaší skupině Filmka se to špičkami v oboru hemžilo.
Ježiši… Jarda Tomsa, Petr Drozda, Ládin Lahoda, Zdeněk Srstka, Karel Engl, bráchové Klenotové a spousta dalších. Co jméno, to sportovní pojem. Olympionici, mistři sportu a mladý kluk se dostal mezi ně. Co víc k tomu dodat.
[caption id="attachment_3276" align="alignnone" width="2048"> Zdeněk Srstka a Ladislav Lahoda byli Martinovými učiteli. (zdroj: archiv M. Huba)[/caption>
Funguje u tebe deformace profesí, když sleduješ filmy? Říkáš si: Tady bych to udělal jinak, tohle bylo strašně okaté…
Asi ano, ale ne vždy. Takhle, když mě film vezme, moc nad tím nepřemýšlím, až třeba časem. Na druhou stránku, když mu nevěřím, tak mne nebaví. Vypínám a nebo v kině usínám. Hlavně doba je jiná, techničtější, daleko více postprodukce, daleko více se dokresluje. Já ještě zažil tu, řekl bych syrovost. Když se hořelo, tak se hořelo, skrz sklo se proráželo opravdovým sklem. Dnes je krásné, jak si s tím filmaři můžou vyhrát a v podstatě, když jsou peníze, nic není nemožné. Třeba támhle potřebujeme hrad a támhle sopku, no tak ji tam naklíčujeme, domalujeme, dosadíme. To mne baví, ty triky.
Nelákalo by tě si stoupnout za kameru, stejně, jako to udělal třeba Petr Jákl mladší?
Ale, to víš, že by bavilo. Něco chystám, ale přiznejme si, je to dnes dost o penězích a hlavně kvalitním scénáři. Tak uvidíme, třeba to vyjde, třeba ne. Ale rád bych se jednou ohlédl a řekl si ”alespoň jsem to zkusil”.
[gallery size="td_741x486" ids="3251,3253,3254">
S jakým režisérem se ti nejlépe spolupracovalo? Byl to třeba Steven Spielberg při Zachraňte vojína Ryana, který se ti přišel osobně představit?
Těch režisérů je spousta. Opravdu. A nechci se dívat jen do zahraničí. Mám rád, když pracuji jako koordinátor kaskadérů. Baví mě ty debaty, nápady. To mne naplňuje. Nebudu tady nikoho jmenovat, protože těch jmen je opravdu spousta. Ale je i druhá strana mince. Bohužel je tak za ty roky jeden jediný režisér, o kterém vím, že už s ním nikdy spolupracovat nebudu. Bohužel je to našinec, ale i to se stává.
Role v Titanicu, xXx, nebo Gladiátorovi byly určitě skvělou příležitostí přičichnout k hollywoodským blockbusterům. Byly to ale filmy, kterých si ceníš nejvíc?
Ano, zažil jsem tu exkluzivitu cítit se jako hollywoodský herec. Klidně bych si dokázal představit se tím živit (smích). Ale popravdě, cením si filmů s fajn lidmi. Že jsem si třeba mohl zahrát s Petrem Čepkem, s Rudolfem Hrušínským nejstarším. Pro mě je na prvním místě ta lidskost. Jméno filmu ani jeho úspěšnost to nenahradí. Můžete dělat nízkorozpočtový film, který vás bude neskutečně bavit a také obrovský biják, kde každý den pojedete na plac nas*anej. Ale to se mi stalo fakt asi jednou.
[gallery size="td_741x486" ids="3256,3255,3252">
Jaké mají dnes čeští herci ve světě jméno?
Myslím, že celkem dobré. Jen chci podotknout, ve světě filmu nikoho nezajímá odkud jste, ale co umíte. A když umíte, máte respekt.
Fenoménem jsou kaskadéři z Hongkongu. Skutečně si nechají líbit téměř všechno?
Popravdě, s nimi nemám moc zkušeností, ale točil jsem společně s thajskými kaskadéry a smekám klobouk. Ale nepůsobili na mě dojmem, že by si nechali líbit něco, co by bylo až neúnosné.
Věnoval ses boxu, jak se díváš na současný trend MMA? Tvoji kolegové Ladislav Lahoda a Petr Drozda mu na chuť moc nepřišli.
Stále budou přicházet nové a nové sporty. Tak to bylo, je a bude. Stále bude nějaká novota, s tím už se musíme smířit. A MMA? Není to tak zlé, hodně tvrdé, neskutečně namáhavé. Vím to, trénoval jsem s klukama takové ty fighty na zemi. Nejvíc mě štvalo, když mě znehybnili (smích). Divácky je to atraktivní, občas se zajdu podívat. Jediné, co mi tak trochu vadí, je to dobíjení. Ale prostě to k tomu sportu patří.
Měl jsi bezpočet zranění, dvakrát naštípnutou páteř, ale nejvíc tě zasáhla nemoc, kterou sis nezpůsobil svou prací. Vzpomínáš ještě na tohle těžké období, nebo je to pro tebe tabu?
Jojo, rakovina, to je svině. Víš co? Vzpomínám, ale na přátelství v té době, na pomocné ruce, na solidaritu. V podstatě, dokud se vás to opravdu nedotkne, skutečně nevíte, jak reagovat. A nemocný nechce soucit, chtěl by světlo před sebou, i když je to hodně blbý, stále chce normálně fungovat. Dokud to jde. Takové ty pohledy a útrpné povzdechnutí…na ho*no!!! Já se o tom nechtěl s nikým bavit, jediný, kdo tohle se mnou nejvíce prožíval, byl opravdu blízký kamarád, ale tím naším stylem. Například mi poradil, abych si nekupoval dlouhohrající desky (smích). To jsem potřeboval. A potom, já jsem se z toho vymaloval. Vznikly obrazy a skvělá Janina Mrákotová a Dr. Michal Sojka našli cestu, aby se dostaly mezi lidi. Udělala se výstava Zdravoobrazy. Čtyři jsme dali do dražby a výtěžek věnovali na výzkum rakoviny. To není chlubení, to je vlastně právě poděkování lidem okolo mě, kteří mě podpořili. Nu, je to neustálý boj, opět čekám na nějaké výsledky, ale víš co? Hlavně se z toho nepos*at.
[gallery size="full" columns="4" ids="3266,3267,3269,3272">
Malování se věnuješ s velkou chutí, k padesátým narozeninám sis dokonce věnoval výstavu. Jak to jde dohromady, chlap jako hora a štětec s plátnem?
Malování, vlastně jakákoliv kreativní tvorba. Pocit svobody, naplnění, možnost předvést světu myšlenky přenesené barvou na plátno. Vždy jsem maloval, ale veřejně prezentovat jsem se to odvážil právě až k padesátinám. Vzniklo to tak, že jsem nechtěl oslavu, ale nadělil jsem si sám sobě dárek v podobě vernisáže. Ty vole, já byl jak na trní. Jak to lidi přijmou, co na to řeknou… Nakonec myslím, že se povedlo. Pak jsem to zintenzivnil a pustil se do malování. Dnes mám za sebou myslím devět výstav a další chystám na podzim.
[gallery size="td_534x462" ids="3271,3273,3270">
A jestli to jde dohromady? Samozřejmě, baví mě to. Pokud se to bude lidem líbit, budu malovat, když se to líbit nebude, stejně budu malovat (smích). Proč? Protože to je pro mě zábava. Líbila se mi jedna scéna v Básnících, kdy pan Hrušínský maloval stále stejný zámek. V létě, v zimě, stále stejný. A o tom to je.