Letos uzavřete dekádu s festivalem nového cirkusu v Trutnově. Jak dlouho se vy osobně pohybujete v kulturním a cirkusovém prostředí?
Vlastně od narození. Jeden děda byl houslista, druhý, byť civilním povoláním hlavní ekonom předválečné Poldi Kladno, byl skladatel. Mimo jiné složil velkou mši. Rodiče a obě sestry tíhli spíš k výtvarnému umění, já sám jsem tenorista. V kulturním prostředí se tedy pohybuju prakticky celý život. A posledních víc jak deset let jsem k tomu přidal lásku k novému cirkusu.
Nový cirkus je v posledních letech stále viditelnější. Čím je podle vás pro diváky atraktivní?
Řeč těla je pro diváka vždy zajímavá, obzvláště pak v extrémním akrobatickém podání. A pokud se skloubí s divadelní formou, má sílu přitáhnout milovníky kultury, sportu, vlastně všechny. Pro umění jako takové je to skvělá zpráva, protože lidé poznávají na vlastní kůži, že i velký kumšt, který v mnoha novo-cirkusových představeních skutečně je, může být servírován všem a stravitelnou formou. Byť i v současném cirkuse je mnoho místa pro experiment a kontroverzi.
Vidíte rozdíl mezi českou a světovou špičkou? Čím je česká scéna specifická? A čím se může ta tuzemská od zahraniční inspirovat?
Samozřejmě tu rozdíl je. Naše síla je především ve schopnostech divadelního pojetí, v umělecké kreativitě obecně. Zatím ale nedosahujeme těch akrobatických super výšin jako například absolventi francouzských, kanadských či australských škol. I u nás jsou samozřejmě skvělí a špičkoví akrobati, ale když pak vidíte například australské Gravity and Other Myths, uvědomíte si, že ta základna u nás prostě není tak široká. No a právě proto mám v plánu založit australskou školu nového cirkusu primárně pro děti, ale zajímají se o ni i profesionálové. Australskou proto, že jejich síť dětských školiček je, troufám si říct, unikátní.
Austrálie byla ještě nedávno brána jako akrobatická špička, ale podle mého názoru se z ní v posledních letech stala novocirkusová špička celkově. A to proto, že spoluzakladatel jednoho z nejlepších australských souborů – Circa, Darcy Grant, začal pracovat jako režisér a tvůrce se souborem Gravity and Other Myths a jejich společná práce přinesla to, co australské scéně doposud trochu chybělo. Hloubku. To samozřejmě reflektovaly další australské soubory a ejhle, máme tu novou cirkusovou zemi číslo jedna. Je to samozřejmě jen můj názor, ale když bych to vzal obecně, Francie inklinuje pro mě až příliš k experimentu, byť vzniká samozřejmě řada skvělých show, Kanada a severní Amerika tenduje ke spektakulárním monstr podívaným, no a Austrálie je pro mě teď leader současného cirkusu. A tam právě vidím hodně inspirace i pro nás. Proto plánuji školičku, která se měla otevřít už toto léto, ale prý nám tu létají nějaké viry (úsměv). Ale ten čas přijde, já věřím, že brzy.
Co má vlastně dělat rodič, který by chtěl, aby jeho dítě zkusilo nový cirkus? Kam se obrátit, kde hledat?
Zájem rodičů i samotných dětí tu samozřejmě je. A přesahuje nabídku. Skvělou práci dělá třeba nuselský Cirqueon, ale rodiče se mohou obracet i přímo na Cirk La Putyka či Losers Cirque Company. No a kdo nemá možnost vozit potomka do Prahy, nic nezkazí tím, že ho dá na gymnastiku a do hereckého kroužku, a když ho to bude bavit, jistě si tu další cestu až k novému cirkusu najde sám.
V zahraničí se nový cirkus běžně vyučuje jako studijní obor. Jaká je situace v ČR a je podle vás taková škola u nás potřeba?
U nás přímo novocirkusová vysoká škola není, byť na HAMU na nonverbálu vyučují lidé, kteří k tomu mají rozhodně co říct. O vzniku vysoké školy se samozřejmě hodně mluví, Cirqueon v tom i leccos dělá, ale jak to ve finále bude, je samozřejmě otázka. Myslím ale, že k tomu, abychom se dostali a trvale usídlili ve světové špičce, to primárně potřeba není. Jako zásadní vnímám právě tu práci s dětmi již od tří nebo pěti let. A když se to podaří a vysoká škola (či obor) skutečně vznikne, jen lépe.
Letošní rok je nejen kulturní a sportovní scéna negativně ovlivněna pandemií. Jak se aktuální situace podepsala na vašem trutnovském festivalu Cirk-UFF?
Tak tady bych mohl hovořit dlouze. Zmíním ale jen jeden negativní, a i jeden pozitivní moment. Ten negativní je, že letos nemohli přijet Australané se svou novinkou. No a tu pozitivitu vidím v tom, že jsme letos museli přesunout festival z června na září, a tím jsme se s jeho desátým ročníkem dostali na den přesně na deset let od otevření našeho domovského divadla Uffo v Trutnově. Takže deset let Uffa oslavíme desátým Cirk-UFFem. Vnímám to až symbolicky.
Na co se mohou diváci letos na Cirk-UFFu těšit?
Jako vždy na kompletní českou špičku v oboru a ohlédnutí za posledním cirkusovým českým rokem, samozřejmě v podání Cirku La Putyka, Loserů, Bratří v tricku, Holektivu a dalších. Rosťa Novák chystá show Uffo Tribute, právě k těm našim desítkám. Předcházet téhle show bude i premiéra nového filmu „Zrození hvězdy“, který vznikl právě k tomuto výročí. No a jako třešnička na dortu, která je zároveň i středobodem festivalu, bude marocký soubor Groupe Acrobatique de Tanger s představením Fiq!, který k nám přiváží jeho producenti, francouzští Akoreacro, kteří před deseti lety Cirk-UFF zahajovali. Do značné míry náhoda a o to větší symbolika.
Jakým způsobem vybíráte performery na Cirk-UFF? Inspirujete se na zahraničních festivalech? Jak vypadá ten proces?
Ano, samozřejmě párkrát do roka vyjedu hledat na různé festivaly, zaplať pánbůh je dost takových (a skvělých), které mě zvou a kompletně se postarají. V tom nám hodně pomáhá i samotná budova našeho úžasného Uffa, protože například právě Australané, ale zdaleka nejen oni, jej rádi využívají jako rezidenční prostor pro vznik svých představení. A když my jim Uffo půjčíme, dokážou nám udělat cenu, díky níž si tyhle soubory můžeme dovolit. Lépe začarovaný kruh bych těžko hledal (úsměv).
Jak jste už zmínil, trutnovské divadlo Uffo letos oslaví 10. výročí. Co jste za poslední dekádu zažili a co připravujete? Splnila se vaše očekávání z počátku Uffa?
Připravujeme právě onu premiéru filmu „Zrození hvězdy“ i speciální show. No a celé to bude velká party. Pro dospělé, pro teenagery, pro děti. Prostě pro všechny. No, a jestli se splnila má očekávání? Bylo by to zase na dlouhé vyprávění, ale ano, splnila, a v mnohém jsme i dále, než bych čekal. Ale nechci to zakřiknout.