Jan Haluza se narodil ve Šternově, zemřel v dnešním Újezdu u Brna v roce 2014. Měl celkem osm sourozenců a mládí prožil v bídě, často tvrdě pracoval na rodinném hospodářství. Právě tam se možná zrodil základ jeho disciplíny a pevné vůle, která se mu později mockrát hodila.
Po maturitě se rozhodl studovat práva a u toho se hodně věnoval sportu. „V roce 1935 bylo v Telnici vedle Újezdu sportovní utkání. Běžel jsem 100 metrů, skákal o tyči, házel oštěpem. Nakonec byl přespolní běh. Já jsem závod vyhrál a druhý skončil můj bratr. V roce 1936 se konala olympiáda ve Vídni a doktor Dudák mě na základě tohoto požádal, abych se zúčastnil rozřazovacího kola před olympiádou. Zaběhl jsem 1500 metrů za 4 minuty 38 sekund. Tím pádem jsem okamžitě jel na olympiádu. Nejdřív do Vídně a poté do Lublaně. Ve Vídni jsem získal bronz na 800 metrů, na 1500 metrů jsem byl čtvrtý. V Lublani jsem poté získal stříbro a roku 1939 jsem zvítězil v přespolním běhu na Pankráci a vyhrál jsem první mistrovský titul.“ Všechny medaile ale pár let později skončily ve spárech soudruhů, kteří vyrabovali celý jeho byt.
Olympionik, který porážel Zátopka
Na právech promoval v březnu 1939. Těsně před nacistickou okupací Československa ale právníka nikdo nechtěl a tak začal Jan Haluza pracovat jako dělník na výkopu Brno-Český Brod. Každodenní vyčerpávající dřinu s lopatou a krumpáčem vystřídaly necelé tři relativně šťastné roky v Praze, kde doktor Haluza získal místo výpomocného učitele tělocviku na arcibiskupském gymnáziu. Když školu Němci zavřeli, uvažoval sportovec, kam dál. Projevily o něj zájem pražské kluby Sparta a Slavia, ale také Atletický klub Baťa Zlín, a tomu dal Haluza přednost. Ve Zlíně potkal o osm let mladšího Emila Zátopka. „Přišel za mnou pan Juránek, vedoucí sportu, a poprosil mě, abych se Emila Zátopka ujal. Beze všeho jsem jeho prosbě vyhověl a začali jsme s Emilem spolu běhat. Poslouchal mě na slovo, rozcvičoval se se mnou, všecko dělal se mnou.“
Emila Zátopka trénoval Jan Haluza mezi lety 1942 a 1944, pak už si pozdější legendární maratonec dělal trenéra sám. Haluza tak byl jeho prvním a jediným trenérem. Až do konce života si vážil toho, že na něj Emil nikdy nezapomněl a ještě ve stáří o něm řekl: „Nebýt Haluzy, nebylo by Zátopka.“
Společně Jan Haluza a Emil Zátopek vyhráli i několik štafetových běhů. O tom, že Haluza byl skutečně špičkový běžec, svědčí i to, že při vzájemném soupeření ho dokázal Zátopek porazit jen jednou.
Ideální kádr vstup do strany odmítal
Po válce se Jan Haluza hned zapojil do obnovy jednot a žup Orla a také se angažoval v politickém životě, stal se členem Československé strany lidové. Po prvních poválečných volbách v roce 1946 ale začali o doktora Haluzu projevovat zájem komunističtí agitátoři, kterým se jevil jako ideální kádr. Syn dělníka, právnické vzdělání, zkušenosti s přednášením, popularita a úspěchy ve sportovním světě. „Za členství v KSČ mně dokonce nabízeli místo ředitele Baťových závodů ve Zlíně.“ Jan Haluza komunisty vytrvale odmítal a v září 1948 přišla odplata – byl zatčen Státní bezpečností. O několik dní později zatkli také jeho manželku Věru a bolševické perzekuci neunikli ani Haluzovi sourozenci – všichni byli vyhozeni ze škol i zaměstnání a směli vykonávat jen pomocné práce. Zlínský byt Haluzových byl úředně zapečetěn a všechny věci zabaveny; kromě rodinných cenností zmizel také sportovní archiv, fotografie a medaile.
Estébácký teror
Jana Haluzu vyšetřovali v nechvalně proslulé věznici v Uherském Hradišti. „Byl jsem na takzvané samotce, kde se člověk skutečně trápí, protože oni vás zatkli, a nevěděli jste proč.“ Obviněn byl nakonec ze členství v takzvané „protistátní rozvratnické skupině Zlín“. Aby mohly být v soudní frašce připravované komunistickým aparátem, vyneseny co nejvyšší nepodmíněné tresty, propojila Státní bezpečnost údajnou skupinu Zlín uměle s další „rozvratnickou“ skupinou vizovického faráře Antonína Huváara a vykonstruovala vzájemnou spolupráci jejich aktérů.
Vyšetřovatelé začali křížovým výslechem. „ To znamená, že vyšetřovaného teple oblékli a pustili na něho shora okruh pětistovkových svíček, které působily veliký žár a opalovaly. Člověk se potil a měl ztrácet paměť. Na mě to neplatilo.“ Přesto Haluza dostal ve vykonstruovaném procesu na šest let těžkého žaláře za zločin přípravy úkladu o republiku a hospodářskou špionáž.
StB to ale nestačilo a tak následně Haluzovi připsali na vrub také údajné styky s lidmi kolem Milady Horákové. Zůstal tedy v Uherském Hradišti a vyšetřovatelé se neštítili použít všechny možné formy tvrdých výslechů a mučení, aby se atlet Haluza přiznal, aniž věděl k čemu. „Přivázali mně nohy k železné posteli a do krve mně rozšlehali šlapky na nohou, že jsem nemohl chodit. To byla první věc, kterou mi udělali kvůli Horákové.“
S velkou hořkostí vzpomínal Jan Haluza to, jak ho estébáci vláčeli uherskohradišťskými ulicemi, kde vyhrál mistrovství republiky, v železných poutech: „Lidé na ulici se zastavovali, poznávali mě a někteří mě litovali. To pro mě bylo velice bolestné a zahanbující.“
Ve snaze získat jakékoli usvědčující výpovědi v případu doktorky Milady Horákové estébáci využívali nejhorší teror, například v podobě mučení elektrickým proudem: „Jeden z nich donesl vysoké šněrovací boty, ve kterých byly zamontovány plíšky. ,A teď se obuj!‘ poručili. Tak jsem se obul. Samozřejmě obuv byla pevná, a tak jsem se z ní nemohl zout. Výslech začal nanovo a to bylo hrozné. Když jsem seděl, strašně mi to svíralo srdce, působilo na mozek, nohy se chvěly. Nakonec to udělali tím způsobem, že mě nechali stát v těch botách a pustili do mě elektriku. To mělo za následek, že se mi podlomily nohy a okamžitě jsem se zhroutil.“ V pouštění elektrických šoků do bezmocného těla pokračovali i poté, co se vyšetřovaný zhroutil na zem. Jeden z vyšetřovatelů mu řekl: „Vrcholný sportovec přece musí vydržet mnohem víc…“
Za roky na uranu 2000 korun
Jan Haluza putoval z věznice do věznice, byl v brněnském Cejlu, na pražské Pankráci, v Hradci Králové i ve Valdicích, na „přeučování“ v Plzni na Borech. Největší část trestu strávil v lágrech na Jáchymovsku. V roce 1949 Jana Haluzu eskortovali do jáchymovského ústředního lágru Vykmanov, který byl neblaze proslulý Věží smrti. Tam se z celé republiky svážela čistá uranová ruda a zpracovávala se bez jakékoliv ochrany vězňů před radioaktivním zářením. Životní podmínky muklů, tedy mužů určených k likvidaci - byly otřesné, trápení hladem, nulová hygiena, přeplněné cely. Později se Jan Haluza dostal do tábora Bratrství, několik kilometrů severně od Jáchymova, kde fáral pod zem. I na Jáchymovsku se několikrát dostal do vyšetřování, tentokrát za údajnou špionáž v dolech. „Dali nás do podzemních kobek, to byla místnost, která byla do dvou metrů dlouhá a široká metr a půl. Byl tam žanek, a jinak vůbec nic. V podzemí jsme byli potmě, bez lůžka, byli jsme svléknutí do trenek, trička a ponožek. Takto jsme tam byli celý týden. Za tu dobu jsme nedostali nic k jídlu, ale ani k pití.“ Po osmi letech ve věznicích a lágrech dostal doktor Haluza při propuštění za práci v uranových dolech dva tisíce korun.
Aktivní až téměř do stovky
Propuštěn byl Jan Haluza v roce 1954. Bylo mu čtyřicet a navzdory svému vzdělání a výjimečnému atletickému talentu zůstával na okraji společnosti. Nikde ho nechtěli zaměstnat, pracoval jako horník na Ostravsku, ve strojírnách, jako kontrolor hasicích přístrojů. K právnické profesi se dostal až 25 let po promoci u státní pojišťovny. Kromě toho se stále nemohl zbavit pozornosti StB, která ho lámala ke spolupráci, ale nikdy nezlomila.
Po roce 1989 vyšli manželé Haluzovi z ústraní a celé stáří se věnovali práci s mládeží. Vlastní děti neměli, ale o to větší nasazení projevovali při svých besedách, během kterých mladé generaci na svém příběhu objasňovali důležité historické události, poukazovali na nutnost střežit lidská práva a zdůrazňovali, že svoboda a demokracie nikdy nejsou samozřejmostí, a je potřeba neustále je chránit a bojovat za ně. Doktor Jan Haluza zemřel ve věku 97 let v roce 2011.
Příběhy 20. století čtěte také každou sobotu na Echo24.cz