Asi to zná každý, jakmile jste se svým kamarádem, partnerem nebo příbuzným delší dobu, začne to malinko skřípat do té doby, dokud na chvíli nezmizíte z radaru. Ale kam je možné zmizet teď? Všichni jsme zavřeni doma a to, co se nyní děje už většině vlezlo na mozek. Někdo to řeší tím, že si obarví vlasy na modro, ustřihne si ofinu a pak o tom natočí video na Tik Tok, někdo se zabalil první den do peřin a z postele už nevylezl. Ovšem většina z nás není doma sama, takže nejenom že musí tolerovat své šílenství, ale také šílenství toho druhého.
Určitě je něco, nějaký povahový rys, vlastnost nebo zvyk toho druhého, který jste vždycky brali na vědomí, a i když vám tak trochu vadil, vlastně to bylo celkem roztomilé? Pamatujete na scénu ze seriálu Přátelé, kdy Chandler zase začne kouřit? Všichni ho za to peskují, ale on se nedá a raději jim vyčte jejich vlastní zlozvyky. Pheobe si cucá vlasy, Ross mluví moc spisovně, Joey si praská klouby. U Rachel se zase obávají, že by jako servírka mohla jednou přinést někomu to, co si reálně objednal. A když se na ty všechny zlozvyky takhle explicitně ukáže, začne hádka. „Dojedla vlasy, teď dožírá ostatní,“ křičí Rachel na Pheobe. A to přesně tahle dovolená dělá, explicitně ukazuje na zlozvyky těch, kteří jsou již delší dobu v naši blízkosti a jejich dlouhé a nepřerušené trvání to jen prohlubuje.
Ale abychom k sobě byli naprosto fér a upřímní, musíme si uvědomit, že my ty zlozvyky máme taky, a to, co nás tak neuvěřitelně štve na ostatních, tak děláme taky. Chápete, že je možné, že někdo jako vy (já) rozčiluje někoho jiného? Pffff…
Ale je to tak. A možná, když půjdeme ještě hlouběji, tak zjistíme, že to, co nás štve, není zapomenutý hrníček u dřezu (místo toho, aby byl v myčce!), zvednuté prkénko, nebo špinavé tričko, hozené vedle koše na prádlo (proboha proč?). Jsme to my sami, my šílení z aktuálního dění kolem nás, šílení z toho, že jsme doma zavření. Z toho, co se na nás hrne z médií, z toho, že každý den vláda mění svá rozhodnutí a my nevíme, co bude dál. A proto je nutné, být k sobě shovívaví. Teď nemluvím o tom, koho všeho chrání naše roušky. Ale hlavně o tom, tolerovat svoje chyby navzájem a raději si ve chvíli ponorky (Titanicu) dát čokoládu. No co, cvičit stejně nebudeme.