Domů
No a pak jsou tu ti, které obdivujeme jak za to, co dokázali ve sportu, ale i za to, jak se chovali v nesportovním životě a jakou odvahu prokázali v těžkých životních situacích. Opravdové sportovní i lidské vzory, ke kterým vzhlížíme. Z tuzemských luhů a hájů bychom mohli jmenovat třeba Věru Čáslavskou.
Dnešní příběh nás ale zavede více do historie a mimo Českou republiku, nebo lépe řečeno Československo. Jeho dějištěm je totiž chladné Norsko a jeho první řádky se začaly psát už v roce 1911. V norském Kongsbergu se 23. srpna toho roku narodil Birger Ruud. Jeho otec v tomto městě vybudoval skokanský můstek a možná tím předurčil i budoucí skokanskou kariéru svého syna. Respektive synů, protože tomuto adrenalinovému sportu se kromě Birgera úspěšně věnovali také jeho starší bratr Sigmund i mladší bratr Asbjørn. A když už jsme u toho, rovnou si můžeme říct, že tito tři jsou jedinou sourozeneckou trojicí, jejíž členové se všichni do jednoho stali mistry světa ve skoku na lyžích.
https://youtu.be/AuOvcW8X37c
My se ale vraťme k životnímu příběhu a osudům prostředního bratra, tedy Birgera Ruuda. Ten byl odmalička velmi všestranným sportovcem. Vedle skákání z můstku se věnoval také sjezdovému lyžování, fotbalu, tenisu či gymnastice. Největší úspěchy ale zaznamenal právě ve skocích. Vyhrál dvě olympiády, pro zlato na středním můstku si doskočil jak v roce 1932, tak v roce 1936. Mistrem světa na velkém můstku se stal třikrát (1931, 1935 a 1937). Když jsme psali, že se věnoval také sjezdu, tak jsme tím nemysleli nějaké rekreační lyžování o víkendu s přáteli. Birger Ruud byl vynikající sjezdař a v roce 1935 získal bronz na mistrovství světa v alpské kombinaci.
Pak ale přišla druhá světová válka. Když 9. dubna 1940 Hitler zaútočil na Dánsko, bylo jasné, kdo je další na řadě. Dánské království prakticky okamžitě kapitulovalo a začal útok na Norsko. To sice nedalo svou zemi zadarmo, během dvou měsíců ale bylo také přinuceno ke kapitulaci a okupováno nacisty. Následovaly tvrdé roky pod krutovládou, která samozřejmě dopadla také na sportovce. Jako ve většině okupovaných zemí, i zde existovali ti, kteří s nacistickými okupanty kolaborovali, ale také ti, kteří si s nimi nikdy nezadali a naopak proti nim bojovali. Birger Ruud patřil od začátku mezi ty druhé.
[caption id="attachment_5566" align="alignnone" width="1250">
Birger Ruud v roce 1937. (zdroj: Profimedia.cz)[/caption>
Dvojnásobnému olympijskému vítězi bylo nabídnuto říšské občanství. Němci si byli vědomi popularity slavného sportovce a chtěli ji zneužít pro svoji vlastní propagandu. Birger ale tyto záměry nemínil podporovat a zaprodat se mocnosti, která trýznila jeho národ. Bez díků tuto nabídku odmítl, i když věděl, že si tím výrazně zkomplikuje život. A to se také stalo.
Od té doby byl Birger Ruud pronásledovaný a perzekuovaný, jeho sportovní činnost mu byla zakázána. I přesto ale pořádal tajné tréninky a dokonce i závody, z jejichž výtěžku podporoval odbojové hnutí. Nadále se navíc netajil svými protinacistickými postoji. Nakonec byl v roce 1943 zatčen a odvlečen do koncentračního tábora Grini, ležícího v Norsku. Zde byl vězněn přes rok. Přežil, byl propuštěn, ale ani poté se svých ideálů nevzdal. Naopak, odešel do hor, kde se připojil k bojům v řadách partyzánských oddílů.
Birger Ruud se dožil konce války a mohl se konečně opět věnovat tomu, v čem byl tak úspěšný v dobách míru. Znovu se dokázal dostat do formy a v roce 1948 skončil druhý ve skoku ze středního můstku na olympijských hrách ve Svatém Mořici. Byl zde mimo jiné vlajkonošem norské výpravy a ziskem stříbrné medaile se v 36 letech stal nejstarším skokanem na stupních vítězů v historii olympiády. Tento rekord mu vydržel až do roku 2014, kdy ho překonal Japonec Kasai.
Po skončení sportovní kariéry se živil prodejem sportovních potřeb. Zemřel v roce 1998. Nejen díky svým sportovním výkonům a úspěchům, ale i svým životním příběhem, postoji a činy se stal ikonou a vzorem, který by neměl být zapomenut.
