Středeční zápas české fotbalové reprezentace proti Skotsku byl důležitý, prohra a nulový zisk do tabulky Ligy národů určitě zamrzí. Čeští fotbalisté ale neztratili ve středu večer jen body. Stovky, možná spíš tisíce “fanoušků“ se od svých miláčků odvrátily poté, co fotbalisté před úvodním výkopem poklekli spolu se soupeři a vyjádřili tak solidaritu s hnutím Black Lives Matter. Nevinné gesto, které ve své podstatě znamená jen odmítnutí rasismu, rozpálilo řadu tuzemských “vlastenců“ u klávesnic do běla. Což by se jich snad nemělo dotknout.

Jedním protirasistickým pokleknutím čeští reprezentanti zlomili srdce mnoha fandům, včetně těch nejvěrnějších z poslaneckých lavic. Například Václav Klaus mladší, který českou trikolóru znásilnil pro svoje vlastní politické cíle, se rozhodl vychovat fotbalisty na sociálních sítích dobře míněnou a (svými nemnoha voliči) žádanou radou: „Klečí se případně v kostele před Bohem. Nikoliv před sportováním.“ Hezké, takové upřímné. Tím, co všechno se v kostele před Bohem dělá a slibuje, bych raději pana poslance nezatěžoval.

Klečí se případně v kostele před Bohem. Nikoli před sportováním. pic.twitter.com/ZT6Z3ahDJg

— Václav Klaus ml. (@VaclavKlaus_ml) October 15, 2020

Dovolím si ale, ač nerad, citovat z programových pilířů hnutí Trikolóra, konkrétně z kapitoly Právo a spravedlnost: „Budeme důsledně chránit svobodu slova a projevu i za cenu trestněprávní represe vůči cenzorům.“

Pozadu nemohl zůstat ani další z předních ochránců českých tradic a bělošské kultury obecně – Tomio Okamura.

Fotbalisté z české reprezentace poklekli symbolicky před rasisty z Black lives matter. Podporují snad, aby tu hořely ulice, a podporují rasismus proti bělochům? Za to jsou placeni velkými dotacemi ze státního rozpočtu? Kdyby se radši soustředili na to, aby vyhráli… pic.twitter.com/hzQ2aVmNjl

— Tomio Okamura (@tomio_cz) October 15, 2020

Jelikož je skutečně všímavý, neuniklo mu, že čeští fotbalisté měli při pokleknutí za štulpnami i zápalné láhve, se kterými chtěli po návratu do vlasti rozpoutat v ulicích peklo. Svoje platy navíc fotbalisté ještě před zápasem převedli na konta protibělošských rasistických skupin, které ohrožují naši kulturu. A jak správně upozornil místopředseda sněmovny, šlo o dotace ze státního rozpočtu!

Inu, klasický recept Tomia Okamury: Když zrovna nemáte doma migranty, hoďte tam vyvolávání strachu a obrácený rasismus. A dochuťte to lidskou závistí. Tu má přece doma každá slušná domácnost.

No, a aby byla celá skupina “Tři králové čtvrtého odboje“ kompletní, nesmíme zapomenout na Jaroslava Foldynu. Další skalní fanoušek české fotbalové reprezentace, který nevynechá jediný zápas. Tedy vždycky, když je zrovna zavřená tělocvična kvůli pandemii. Jenže tentokrát se mu při pohledu na klečící sportovce splašila kladiva do takové míry, že šokované reprezentaci vzkázal: „Tak za mě vy blbečkové, za mě vy nereprezentujete. Pokrytci!“

Na trávníku v Glasgow v tu chvíli zavládla panika, zdálo se, že česká reprezentace nebude schopná zápas odehrát. Pro nikoho z hráčů nebylo jednoduché se v takovou chvíli vyrovnat s tím, že vše, pro co od malička dřeli, je najednou pryč. Zápas se nakonec odehrál, na výkonu týmu se ale fakt, že nad ním zlomil hůl jeden z nejvěrnějších fanoušků, výrazně podepsal. Hráči se trápili hlavně v koncovce, ve které marně hledali ztracené Jardovo „konečné řešení“…

Když odhlédneme od nejviditelnějších výkřiků politiků, sociální sítě zaplavily opravdu stovky a tisíce komentářů, které pokleknutí české reprezentace odsuzovaly. Jejich spektrum se pohybovalo od těch úplně nejšílenějších, které to srovnávaly s hajlováním před zápasy za nacistického Německa, až po ty, které volaly po nepolitickém sportu. Což jsou asi také jediné, které stojí za diskuzi. Mezinárodní fotbalová federace totiž dlouhodobě bojuje proti tomu, aby se při mezistátních zápasech jakkoliv vyjadřovaly politické postoje. A jsou to jen čtyři roky, co právě FIFA potrestala fotbalové asociace Anglie, Skotska, Walesu a Severního Irska za uctění památky válečných veteránů tradiční formou vlčích máků před kvalifikačními duely na mistrovství světa. Pokud bychom měli posuzovat, jestli jedno z těchto dvou gest vyvolává nějaké kontroverze, pak je to jednoznačně právě pokleknutí na podporu Black Lives Matter, nikoliv vlčí máky.

Tímto dvojím metrem a nejednoznačností svého pohledu na věc tak dává FIFA určitě prostor právě k nevoli některých fanoušků. A otevírá otázku, jak moc má být sport apolitický? A je vůbec uctění památky válečných veteránů nebo vyjádření nesouhlasu s rasismem politika?

Kdyby před 52 lety existovaly sociální sítě, američtí sprinteři Tommie Smith a John Carlos by je právě v tento den, tedy 16. října 1968, měli pravděpodobně zahlcené nenávistnými komentáři, výhružnými zprávami a rasistickými výlevy. Čerstvý olympijský vítěz z dvoustovky Smith a jeho bronzový kolega Carlos na stupních vítězů v Mexiku udělali gesto, které obletělo celý svět i bez Facebooku, Twitteru či Instagramu. A útoků na svoje osoby i blízké se dočkali také. Za svůj tichý protest se vztyčenýma rukama zaťatýma v pěst, černými rukavicemi a skloněnými hlavami, kterým vyjádřili nesouhlas s pošlapáváním práv Afroameričanů v USA, si oba sprinteři tmavé pleti vysloužili kritiku v médiích i výhružky smrtí. Byli dokonce vyloučeni z amerického olympijského týmu a vykázáni z olympijské vesnice.

I tehdy mluvil předseda Mezinárodního olympijského výboru Avery Brundage o tom, že olympijské hry jsou naprosto nepolitické a takováto vyjádření na nich nemají co dělat. Mimochodem, byl to Američan. A druhé mimochodem, byl to také bývalý předseda Amerického olympijského výboru, který v roce 1936 odmítl bojkotovat účast amerických sportovců na olympiádě v Berlíně kvůli perzekuci židovského obyvatelstva…

A ještě jedna zajímavá historická vsuvka. Protest Smitha a Carlose na olympiádě v roce 1968 podpořil i třetí muž, který s nimi na stupních stál. Australan Peter Norman. Běloch, který také nesouhlasil s rasismem, nejen v USA. Stříbrný medailista se za tuto podporu slavného gesta dočkal po návratu do vlasti opovržení a šikany. V roce 1972 nebyl vybrán do australského olympijského výběru, přestože několikrát splnil limit. Dokonce nebyl v roce 2000 pozván pořadateli na olympiádu v Sydney.

Je symbolické a zároveň smutné, že na den přesně 52 let od slavného protirasistického gesta, za které byli jeho aktéři perzekuováni, a bylo jim vyhrožováno smrtí, se po sociálních sítích šíří vlna nenávisti za jiné protirasistické gesto. Ano, Black Lives Matter přineslo i negativní důsledky, jako ostatně vše ušlechtilé, co je zneužíváno pro čistě osobní zájmy. Stejně negativní, a vlastně odporné je ale překrucování této myšlenky na rasismus, a dělání z pokleknutí před fotbalovým zápasem vlastizradu, ohrožení naší kultury či podporu násilí.