Harpyje Chili z MasterChefa: Je mi úplně jedno, že jsem kritizována. Já si budu sakra vařit, co chci

Chili znají lidé z MasterChefa. Najít ji však lze i na hřišti pro americký fotbal. | Foto: Pavel Hofman

Do širšího povědomí vnikla krásná Chili v kuchařské soutěži MasterChef. Vlastním jménem Ta Thuy Dung se narodila ve Vietnamu a v jejích čtyřech letech se s maminkou přestěhovala do Čech, kde už žil její otec. Příbramské sídliště mělo v 90. letech velký vliv na dívčino dospívání. Dnes je z ní žena, co se nikým a ničím nepáře. Na pohled křehká vietnamská dívka je nebezpečný running back pražského týmu amerického fotbalu Prague Harpies. S Chili jsme to vzali od amerického fotbalu až k vietnamské kuchyni a životu v Čechách.

Co tě přivedlo k americkému fotbalu?

Před čtyřmi lety jsem nevěděla, že nějaký americký fotbal vůbec existuje. Jednoho dne holky z Harpyjí chodily po Praze a rozdávaly náborové letáky. Já jsem okolo nich proběhla, protože jsem někam chvátala. Přiběhly ke mně a řekly mi, že tyhle stehna by se jim hodily! (smích)

Ty jsi věděla, co přesně americký fotbal je?

Tak věděla jsem, co je americký fotbal, ale znala jsem ho jen v mužské verzi. Když jsem si to pak dala do Googlu, tak mi vyskočily ty polonahé ženské v bikinách. Když jsem pak volala holkám, tak mě ubezpečily, že my to hrajeme oblečené. Pak jsem šla na první trénink a už to začalo.

To, že je to poměrně tvrdý sport ti nevadilo?

Znala jsem sama sebe a tyhle drsný sporty mě vždycky lákaly. Bavily mě vždy spíš klučičí sporty.

Americký fotbal Chili nadchl (foto: Ronald Hilmar jr.)

Jak dlouho jde tento tvrdý sport dělat?

Fotbal chci hrát, dokud mi budu sloužit klouby. Máme v týmu maminky, holky, kterým táhne na čtyřicítku a pořád makají, takže já doufám, že mi to vydrží také dlouho. Upřímně si teď vůbec nedokážu představit život bez fotbalu. Možná bych pak časem vyměnila třeba pozici. Od začátku jsem running back, a už taky nechci být tolik mlácená (smích).

Sportovala si nějak aktivně před fotbalem?

Já dělala snad všechny sporty, které existují. Od volejbalu, přes fotbal a dokonce i basketbal, při mojí výšce. (smích). Celou střední jsem dělala atletiku. Sport byl vždycky nedílnou součástí mého života.

Máš to v rodině, to tíhnutí ke sportu?

Myslím, že to mám hodně po tátovi. Ten taky celý život sportoval. Hrál fotbal, a pak se věnoval bojovým sportům, jako kung-fu a karate. V Příbrami dlouho vedl kung-fu klub. Takže myslím, že vášeň ke sportu mám po něm. Možná i proto jsem vždy tíhla k tvrdším sportům. Stejně líp vypadám ve výstroji než v baletní sukýnce.

Chili na tréninku (foto: Pavel Hofman)

Hraje se ve Vietnamu americký fotbal, třeba i dívčí?

Nevím to přesně, ale jsem si skoro jistá, že ne. Alespoň jsem o tom nikdy neslyšela. Náš národní sport je jednoznačně fotbal. Takový ten klasický něžný pro šampóny (smích). Najít holku, která tam dělá drsnější sport, jako je třeba box, je extrémně vzácné. Holky tam tradičně hrají badminton, stolní tenis a tak. To pramení mimo jiné taky z toho, jak je vnímaná jejich role ve společnosti. Když jsem řekla rodině ve Vietnamu, že hraju americký fotbal, tak se zhrozili (smích).

Je Vietnam sportovně založený národ?

Je to trochu jiné než v Čechách. Tady o víkendu hned všichni vlítnou na kolo a snaží se nějak hýbat. Tím nechci říct, že bychom nesportovali, ale spíš milujeme se na sporty koukat. Obzvlášť na fotbal, který zbožňují jak muži, tak ženy.

Náš evropský přístup k životu a hodnotám je odlišný od asijského. Ty jsi přišla do Čech, když ti byly čtyři roky. Jakou výchovou jsi prošla?

Já jsem měla velmi přísnou a velmi tradiční vietnamskou výchovu. To bylo v kontrastu s mnohem liberálnější českou kulturou často zdroj různých frustrací. Chodila jsem do české školy a vždycky jsem byla divočejší, bavily mě klučičí věci, a to byl pravý opak té ideální benevolentní něžné dcerušky. Navíc naši byli extrémně přísní i na vietnamské poměry.

Jako running back dostává Chili hodně do těla (foto: Ronald Hilmar jr.)

Všeobecně se u nás lpí na vzdělání. Když přijedeš do cizí země, nerozumíš jazyku a čelíš všelijakým bariérám, nejrychlejší způsob, jak se integrovat do společnosti a získat uznání, je skrze tvoje děti. Proto vietnamští rodiče investují všechno do vzdělání svých dětí. U mých rodičů, kteří měli velmi těžké začátky, to bylo úplně stejně. Naštěstí už to teď taky vidí jinak a chápou, že na nás nemohou mít stejné nároky, jako kdybychom vyrůstali ve Vietnamu.

Vyrůstala jsi v devadesátých letech v Příbrami, to musel být docela záhul, ne?

Táta tady byl už předtím a my s mámou jsme se v devadesátém pátém přistěhovaly za ním. Takže to nebyla úplně naše volba a nebudu lhát, bylo to hodně těžké. Tenkrát tam moc Vietnamců nebylo a lidi se všeobecně bojí věcí, které neznají. Pro děti bylo divné mít vietnamskou spolužačku. Dlouho jsem byla jediná ve třídě.

Jak tě přijaly?

Ve škole jsem docela bojovala se šikanou ze strany dětí. Když na to koukám teď, tak to chápu a vlastně se ani nezlobím. Děti prostě často nedomýšlejí následky a někdy je přirozená reakce na něco neznámého prostě útok. Zní to možná divně, ale teď jsem za tyhle zkušenosti vděčná. Bylo to těžký, ale i díky různým formám diskriminací jsem o to víc chtěla všem dokázat, že si zasloužím jejich respekt. Víc jsem makala nejen ve škole, ale i v jiných oblastech. Díky tomu jsem houževnatější, odolnější, a to jsou vlastnosti, které se mi vyplácejí nejen v životě, ale i na hřišti.

Z naší české, mnohdy až buranské povahy jsem vypozoroval, že veškerá komunikace s Vietnamci v Čechách byla mnoho let jen ve stylu: Je to moc drahý, dej mi slevu, nebo chci M21. Samé tykání a „hele vole“. Změnilo se to už?

Vietnamská komunita byla dlouho izolovaná. Nechci to nějak omlouvat, ale když makáš od rána do noci, 365 dní ve večerce, v restauraci nebo na tržnici, není čas se pořádně naučit jazyk. Tahle jazyková bariéra pak ještě víc prohlubuje izolaci. Jsme tu s vámi dlouho a vlastně nic o nás nevíte. Zároveň si i tady chceme udržet svoje tradice a kulturu, které ale taky prezentujeme v soukromí. Nicméně, s příchodem mladší generace narozené v Čechách, se to mění a mladí Vietnamci se často už vůbec nepotkávají s takovou formou diskriminace nebo rasismu jako já. Obzvláště ve velkých městech. Ale na ty tykačky jsem hrozně alergická, a to pak nechám promlouvat své zlé já.

Vyrůstáni v Čechách nebylo pro Vietnamku jednoduché (foto: Ronald Hilmar jr.)

Jak vypadá tvé zlé já?

Přijď se podívat na zápas (smích). To mi připomíná, proč vlastně ten americký fotbal tak hrozně miluju. Za prvé je to velký kontrast s tím, jak jsou vnímané ženy ve vietnamské společnosti. Tam jsou nastavené standardy toho, jak by se měla dívka chovat a jaké zájmy jsou pro ni přijatelné. Proto jsem nikdy nemohla být úplně sama sebou. To sice možná zní, jako kdybych furt nosila nějakou masku, ale nebýt sama sebou je pro mě vlastně projev respektu vůči našim tradičním hodnotám.

Za druhé ho miluju právě kvůli tomu, že to občas bolí. Žijeme v takové bezpečné bublině, kdy jezdíme z práce domů a nemáme kontakt s žádnou fyzickou bolestí, s něčím, co nás nutí překonávat strach. A tohle všechno zažívám na tréninku. Fotbal mi připomíná to, že nejsem z bavlny. Vypustit páru a připustit si, že máš i tu temnou stránku, tu agresivitu. Žijeme ve společnosti, ve které nám neustále říkají, že se máme chovat hezky a slušně, kamarádit se se všema a neukazovat moc soutěživost nebo přehnané ambice, protože se to nesluší, ať v práci nebo kdekoliv jinde. A pak nás přitahují ty typy jako je Zeman a Trump, které najednou vidíme jako hrdiny, protože na plnou hubu řeknou, co si myslí. Dělají otevřeně to, co v sobě potlačujeme. Přitahují nás pak temný a manipulativní typy, protože vůbec nejsme v kontaktu tady s tou stránkou naší vlastní osobnosti. Pokud svoje temné stránky neznáme, pak nad nimi nemáme ani kontrolu. To mi přijde nebezpečné.

Sleduješ politiku, když jsi tu prakticky doma?

Sleduju ji hodně a obklopuji se lidmi, kteří to také sledují. Vnímám to jako svoji občanskou povinnost. Ve Vietnamu taky není politická situace růžová, co si budeme povídat.

Chili se zúčastnila letošního ročníku MasterChefa. (zdroj: TV NOVA)

Nebudeme si kazit náladu rudými trenkami a Donaldem a přejdeme k tvé další vášni, a to jídlu. Co je pro tebe jídlo? Jen zdroj energie pro život asi ne, viď?

Z pohledu Vietnamské kultury hraje jídlo obrovskou roli. Jídlo není jen požitkem, ale i součástí rodinného rituálu. Ve Vietnamu si nenamažeš chleba s máslem a sníš si ho u telky. Je jedno, jak moc práce máš, ale vždycky se musí u večeře sejít celá rodina. Ke každému svátku se pojí nějaký pokrm, takže jídlo zastupuje velmi důležitou roli i v naší národní identitě. Zbožňuji jídlo a k tomu mám extrémně citlivé chuťové buňky, takže rozeznávat chutě je moje parketa, ale hlavně je to pojítko k mým kořenům.

A jako kuchařka ho vnímáš jak?

Je to pro mě nástroj, jak rozdávat radost ostatním. Zbožňuji vaření, kreativitu a je v tom obrovský prostor, jak toho všeho využít. Miluji, když lidem něco uvařím a pak na vidím, jak jim září oči. Je to nejkratší cesta k lidskému srdci. Prostě přes žrádlo, teda aspoň k mému srdci (smích).

Naše kuchyně se dost liší. Jakou máš nejraději, nebo jak to kombinuješ?

Já tomu říkám prostě Moje kuchyně. Nechci se škatulkovat a říkat, že dělám vietnamskou nebo jen evropskou. Jsem Vietnamka, takže mám k naší kuchyni velmi blízko, ale vyrůstala jsem tady a miluju evropskou kuchyni. Nevidím důvod, proč bych měla vařit jenom autentické vietnamské pokrmy, navíc ještě tady v Evropě. Nejdůležitější pro mě je, jestli to jídlo prostě dobře chutná. Já vařím to, co mě baví a neřeším, že jsem použila koriandr a sýr v jednom jídle. Občas jsem za to kritizovaná, že moje pokrmy nejsou podle původního receptu a blabla. Na to mám vždycky stejnou odpověď: Je mi úplně jedno, že se vám to nelíbí. Já si budu sakra vařit, co chci.

U plotny se Chili cítí naprosto skvěle. (zdroj: TV NOVA)

Děláte doma třeba svíčkovou?

No jasně! Moje kulinářské začátky byly paradoxně na českých klasikách. Máma mě nikdy moc nechtěla pouštět do kuchyně, protože jsem bordelář. Takže jsem se učila vařit od českých tetiček, co pracovaly u rodičů v obchodě. Ty se mnou sdílely svoje rodinné recepty a různé vychytávky. Do teď si pamatuji svoji první svíčkovou. Byla sice falešná, ale chutnalo to suprově, jen jsem tenkrát ještě neuměla domácí knedlíky. Rodičům to trochu trvalo přivyknout české kuchyni, ale dokonce i moje máma pak objevila kouzlo obyčejného chleba s máslem a solí. Naši nejí maso, tak pro ně dělám české klasiky ve vegetariánské podobě.

Jak se přistupuje ve vietnamské kuchyni k surovinám? Řešíte BIO potraviny?

Vietnamská kuchyně je celkově založena na čerstvosti a šťavnatosti. Myslím, že všeobecně Vietnamci neřeší tolik stravu, kalorie, BIO a eko jako tady v Čechách. Vietnamská kuchyně je většinou bez mouky, smetany, másla, takže už jen z tohoto principu je zdravější a lehčí. Což je dáno samozřejmě i klimatem. Máme přístup k moři, jíme hodně ryb a hromady zeleniny a ovoce, které si většinou kupujeme na trzích od farmářů a zemědělců. I naše dezerty jsou mnohem lehčí. Jak je ta kuchyně postavená, tak je zdravější než tady.

Jak často jezdíš do Vietnamu?

Snažím se, jak to jen jde. Každý Vietnamec tam má své kořeny a snaží se alespoň jednou za čas příbuzné ve Vietnamu navštívit. Mám tam babičku, větší část příbuzenstva. Snažím se být v kontaktu s našimi zvyky, kulturou a nezapomínat na to, že jsem Vietnamka, i přesto, že doma jsem tady v Čechách.

Komentáře