Domů
Valerij Charlamov se narodil v lednu 1948 v Moskvě. Jeho otec byl Rus, maminka Španělka, která do Sovětského svazu odešla během občanské války zuřící v její vlasti. V sovětské metropoli se ale moc neohřáli, jestli se to tak dá vůbec v souvislosti s Moskvou napsat. Krátce po narození Valerije odcestovala jeho matka zpět do Španělska a malého chlapce vzala s sebou. Na jihu Evropy pak strávili skoro osm let. Do Sovětského svazu se mohli vrátit až po dlouhých intervencích otce.
Valerij byl odmalička pohybově nesmírně nadaný, šlo mu prakticky všechno, co zkusil. Ačkoliv poprvé prý brusle obul už v sedmi letech právě ve Španělsku, s hokejem začal až ve 14 letech v Moskvě. Z dnešního pohledu tedy velmi pozdě. Jenže Valerij Charlamov byl talent od pána Boha. Na ledě brzy udivoval skvělou technikou, rychlostí a nápaditostí. A s touto výbavou se nakonec stal hokejovou superstar, ačkoliv měřil pouhých 173 centimetrů a vážil 75 kilogramů.
Sovětská mašina
Jeho prvním, jediným a naprosto osudovým klubem byl CSKA Moskva. V 18 letech ho jeho první trenéři doporučili k legendárnímu Anatoliji Tarasovovi, která vedl Áčko CSKA. Tomu se vzrůstem malý hokejista příliš nezamlouval, ale nakonec ho přijal. Tvrdými, náročnými a často až brutálními tréninkovými metodami udělal trenér CSKA Moskva i sovětské reprezentace z Charlamova hokejistu naprosté světové extratřídy.
Brzy tak vznikla slavná útočná trojka ve složení Boris Michajlov, Vladimir Petrov a Valerij Charlamov, kterou řada hokejových expertů označuje jako nejúdernější útok hokejové historie. Tihle tři spolu váleli jak v moskevském klubu, tak v sovětském nároďáku. Charlamov se sbornou sbíral jednu medaili za druhou. Dvakrát vyhrál olympijské hry (1972 a 1976), osmkrát se stal mistrem světa (poprvé v roce 1969, naposledy v roce 1979). Hvězdou světového formátu se ale stal v roce 1972 během Série století.
https://youtu.be/TTzBIOWayEE
Charlamov nás zabíjel
Sovětská reprezentace se tehdy utkala s profesionály z Kanady v osmi zápasech, z nichž polovina se hrála v Sovětském svazu, polovina v Kanadě. A hned v prvním utkání série v severní Americe si Valerij Charlamov získal srdce kanadských fanoušků, což zvlášť v tehdejší době bylo něco nevídaného. V tomto památném zápase naprosto zlomil kanadský tým, když díky dvěma gólům a dech beroucímu výkonu dovedl po obratu skóre Sověty k výhře 7:3. Dominoval také v dalších zápasech Světové série a dováděl kanadské obránce k zoufalství. A tak nakonec přišlo šesté střetnutí, ve kterém Kanaďan Clark sekl hokejkou Charlamova do kotníku tak, že si z toho moskevský rodák odnesl zlomeninu. Valerij sice statečně tento zápas dohrál, sedmou kapitolu vyhroceného měření sil mezi Kanadou a Sovětským svazem vynechal, a v posledním utkání sice hrál, ale zdaleka ne naplno.
Zranění Charlamova bylo klíčovým momentem Světové série, která se pro ně do té doby nevyvíjela dobře. Sověti vedli 3:1 na zápasy (jeden zápas skončil remízou), stačila jim tak jen jedna jediná výhra a sérii by ovládli. Jenže eliminací největší zbraně sovětského týmu se Kanada dostala zpět do hry a nakonec ovládla i rozhodující závěrečné střetnutí. A když mluvíme o eliminaci, pak to není nic přehnaného. Jak později vyšlo najevo, asistent hlavního trenéra Kanady vyloženě zaúkoloval Clarka, aby největší hvězdu soupeře sekl přes kotník. „Dvakrát jsem o tom nepřemýšlel. Bylo to my proti nim. A Charlamov nás zabíjel. Myslím, že to někdo musel udělat,“ řekl pár let po Světové sérii.
Po tomto osmidílném dramatu chodily Charlamovovi dokonce nabídky z NHL, ale sovětští hokejisté tehdy povolení k působení v zámoří nedostávali a on sám byl srdcem moskevský patriot.
Hořký konec
V roce 1976 vyvázl sovětský hrdina živý z autonehody, při které si ale vážně poranil holeň. Nevypadalo to s ním dobře, ale vůlí, pečlivou rehabilitací a tvrdou dřinou se dokázal znovu dostat na takovou úroveň, aby mohl hrát a reprezentovat. Pravdou ale je, že už nikdy se nedostal do takové formy, v jaké udivoval hokejový svět před zraněním. V roce 1981 ho i proto nenominoval tehdejší trenér sborné Tichonov na Kanadský pohár. Valerij Charlamov se o tom dozvěděl 27. srpna. Nedlouho poté nasedl společně se svojí manželkou Irinou a jejím bratrancem do vozu a odjeli z venkova domů do Moskvy. Už tam ale nikdy nedojeli. Za volantem tehdy seděla Irina, ačkoliv neměla řidičák. Na mokré silnici nezvládla jízdu a automobil se čelně střetl s nákladním autem. Posádka vozu zahynula, po Valerijovi a Irině zůstaly dvě děti, chlapec a dívka. Nad osudem hokejového titána malého vzrůstu plakali fanoušci nejen v Rusku.
Na místě nehody je dnes pamětní kámen s nápisem: „Zde padla hvězda ruského hokeje.“
