Domů
21. listopadu roku 1928 se v pražské rodině Bubníkových narodil syn Augustin. Otec byl komisionářem v holešovických jatkách. Maminka chtěla mít z mladších sester krasobruslařky, a tak celá rodina chodila bruslit na led do Holešovic. Augustin vzpomíná:
„Bydleli jsme blízko Libeňského mostu a poblíž bylo takzvané sokolské cvičiště, takové sokolské hřiště, kde v zimě samozřejmě udělali led, a já jako malý chlapec jsem tam od osmi let začal bruslit. Mám dvě sestry dvojčata o čtyři roky mladší než já, maminka tehdy chtěla mít z dcerek veliké krasobruslařky a ze mě ani tak nechtěli mít nějakého hokejistu, to spíš abych se vyučil řemeslu.“
Jednou ale kdosi Bubníkovým řekl, že na blízkém ostrově Štvanici je umělá dráha a že tam nabírají šikovné kluky do hokejové školy. Augustin vzpomíná: „Já jsem tam na tu Štvanici jednou zašel se podívat na žáčky LTC Praha. To byl jeden z největších klubů v naší historii, jedenáctinásobný mistr republiky. No a když jsem tam viděl ty malý kluky asi stejně starý jako já nebo o nějaký rok starší, jak bruslí… Hlavně jsem pak chodil, už když přestalo mrznout, nebyl led, tak jsem chodil bruslit na tu Štvanici, tak jsem se pokoušel dostat do tohoto klubu. Jenomže v tomto klubu, tyhle malí žáčkové trénovali jenom v neděli od sedmi do osmi hodin na takový… říkalo se tomu nudle, to byl takový kousek ledu za hřištěm, a můžu vám říct, že právě na tý ,nudli´ vyrostli největší velikáni našeho hokeje.“
[caption id="attachment_7224" align="alignnone" width="2400">
Augustin Bubník v dětství. (zdroj: archiv Paměť národa)[/caption>
Augustin u hokeje setrval a nakonec se propracoval až do mužstva dospělých. Přišel rok 1947, kdy Československo na mistrovství světa v Praze získalo svůj první titul světových šampionů. Už tehdy byl v hledáčku reprezentačního trenéra (zatím jako náhradník): „Když v roce 1947 už bylo uspořádáno mistrovství světa v Praze, tak tehdejší trenér Matej Buckna, který vedl naše mužstvo na tomto mistrovství, byl také trenérem LTC Praha a už se chodil na nás mladý dívat, takže nás měl v hledáčku a už si nás připravoval i pro to národní mužstvo.“
Slavný hokejista
Klub LTC Praha patřil v té době k nejlepším týmům Evropy, a tak nepřekvapí, že na přelomu let 1947/1948 mužstvo, v jehož řadách se zabydlel i mladý „Gusta“ Bubník, suverénně zvítězilo v prestižním Spenglerově poháru ve švýcarském Davosu. Poté následovala účast československých reprezentantů na olympijských hrách ve švýcarském Svatém Mořici. I tam zanechali naši hokejisté skvělý dojem a jen vinou horšího skóre po bezbrankové remíze s Kanadou skončili na druhém místě. Jejich dovednosti neunikly pozorovatelům ze Sovětského svazu, kde byl tehdy hokej v plenkách „Už na té olympiádě byli sovětští pozorovatelé, už tehdy tam byli a točili naše tréninky, chodili s kamerama a točili, točili tréninky, v kabině výstroj, všechno. Nevím, ale myslím, že už tehdy tam byl Tarasov a další jejich odborníci. To byla veliká skupina a naše vedení bylo z nich nadšený a ve všem jim pomáhali. A než jsme odjížděli z olympiády, tak jsme dostali nabídku od Kanady, abychom tam odjeli sehrát šest utkání proti profesionálům. Protože pro ně to byla bomba, že je v Evropě nějaký mužstvo, který je dokázalo porazit a který jim konkuruje.“
[caption id="attachment_7223" align="alignnone" width="1656">
Augustin Bubník (zdroj: archiv Paměť národa)[/caption>
Do života sportovců však vstoupily politické zájmy. Namísto do Kanady museli hokejisté vycestovat v únoru 1948 do Sovětského svazu. Zatímco doma přebírali definitivně moc komunisté, hráči a trenéři učili sovětské bratry, jak se hraje hokej: Augustin Bubník líčí kuriózní způsob, kterak si sovětští sportovci opatřili výstroj:
„Ty první tréninky, když Sověti nastoupili, tak to jsme se prostě smáli, oni měli ty tankistický helmy, jako do těch tanků, oblečené na sobě neměli skoro nic, to bylo, jako když jsme v roce 1910 měli fotbalový chránítka, žádný chráněný kolena, rukavice, nic, jen potažený nějakým filcem. Odešli jsme z toho stadionu, tam byla taková obrovská místnost, kde každý měl takový fotel obrovský, neměli jsme kam pověsit naši výstroj, tak to leželo kolem dokola, a teď jsme přišli druhý den a my jsme nemohli z těch našich věcí nic najít. Tak jsme začali křičet: ,Kdo tam byl?´ Oni na to, že když uklízeli, tak nám to rozházeli. A my jsme pak nastoupili k tomu tréninku a oni měli skoro stejnou výstroj jako my! My vykulený oči, jak je to možný! Pak jsme se dozvěděli, že na stadion nahnali obrovskou spoustu těch jejich dělníčků, každej dostal jednu naši věc a tu musel do příštího dne vyrobit.“
Sezona 1948/1949 znamenala pro hokejisty LTC Praha další úspěchy – vítězství v domácí lize, další triumf na Spengler Cupu. Život vrcholového sportovce v počínající komunistické diktatuře byl však stále svízelnější. Když na podzim 1948 část výpravy LTC během zájezdu do Anglie zahynula během leteckého neštěstí nad kanálem La Manche, snažila se komunistická moc tragické události propagandisticky zneužít a obvinit zahynuvší hráče z pokusu o emigraci.
[caption id="attachment_7222" align="alignnone" width="2000">
Legendární hokejový hráč a trenér Augustin Bubník. (zdroj: archiv Paměť národa)[/caption>
Téma odchodu hokejistů z Československa vskutku přišlo na přetřes během zájezdu na Spengler Cup do Davosu na sklonku roku 1948. Hráči tam byli osloveni skupinou emigrantů, kteří chtěli, aby úspěšné a sehrané mužstvo odešlo do exilu jako celek. Proběhlo hlasování a hokejoví reprezentanti se nakonec rozhodli pro návrat domů: „Ti emigranti už na nás v tom Švýcarsku udělali takový atak, aby celé toto mužstvo zůstalo v zahraničí a hrálo pod hlavičkou československé emigrační družstvo nebo exilové mužstvo, a nabízeli nám tam velikánské kontrakty nejenom měsíčního příjmu, ale i přestupové. Takže my jsme věděli, že by to pro nás bylo dobrý, ale přesto jsme přemýšleli, co uděláme, když se nevrátíme, co bude s našima rodinama, s našema rodičema, s manželkama hráčů, který tady měli děti.“
I přes výsledek hlasování se však někteří členové LTC rozhodli pro emigraci: „V ten okamžik mužstvo odjelo z Davosu do Bernu na naše velvyslanectví, ale těsně před odjezdem z toho hotelu Curych už se nevrátil doktor Sláma a Oldřich Zábrodský (bratr kapitána Vladimíra Zábrodského, který za mužstvo jednání vedl, pozn. ed.), to byli první emigranti z toho mužstva, který zůstali v tom Švýcarsku. Takže to byl takový první konflikt, který tam nastal a první takový jednání, které se po našem návratu tady na ministerstvu vnitra a hlavně na ministerstvu informací (tělovýchova patřila pod ministra Václava Kopeckého, ten měl školství a tělovýchovu) a tam se to určitě všechno probíralo. Státní bezpečnost o tom určitě věděla, všichni o tom mluvili, my jsme dokonce dostali obrovský ocenění za to, že jsme byli uvědomělí a nenechali se přemluvit a že jsme se vrátili.“
Z této aféry nakonec hokejisté vyvázli, ale bylo zřejmé, že v době, kdy Evropu rozdělila železná opona, bude možnost jejich sportovního uplatnění stále svízelnější. Zatímco mistrovství světa ve Švédsku se českoslovenští hokejisté zúčastnili, a dokonce se jim podařilo na jaře 1949 přivézt zlaté medaile, na další ročník Spenglerova poháru do Švýcarska na sklonku téhož roku hráči LTC Praha (kde působila velká většina reprezentantů) už odjet nesměli.
[caption id="attachment_7228" align="alignnone" width="2400">
V zápase proti Kanadě (zdroj: archiv Paměť národa)[/caption>
Spadla klec
V roce 1950 mělo národní mužstvo obhajovat mistrovský titul v Londýně. Zřejmě vznikla obava, že by mohlo národní mužstvo zůstat v cizině a emigrovat a zároveň politické špičky v čele s ministrem Kopeckým potřebovaly exemplární příklad. A tak byla na národní mužstvo „vyrobena“ na míru záminka. Autoři serveru Totalita.cz uvádějí následující důvody represivní akce vůči hokejistům:
„1. Obava ministra informací a osvěty Václava Kopeckého, který za celou akcí stál, že mužstvo jako celek zůstane po mistrovství v zahraničí. Kopecký měl informace, že hokejisté již tuto nabídku dříve dostali. Dohodli se však, že venku zůstanou všichni, nebo nikdo. A protože hlasování nebylo jednohlasné, vrátili se domů.
2. Snaha Kopeckého ukázat hokejistům, kdo je pánem. A také varování pro ostatní sportovce. Vždyť v té době již zůstalo v zahraničí nejen několik hokejistů, ale i jeden z našich nejlepších tenistů všech dob a vítěz Wimbledonu Stanislav Drobný nebo krasobruslařka Alena (Ája) Vrzáňová.“ (Tomáš Vlček – Proces s protistátní skupinou Modrý a spol. – viz. http://www.totalita.cz/proc/proc_hokej.php)
Přestože československé reprezentační mužstvo se pod vlivem nepříznivých vnějších i vnitřních okolností počátkem roku 1950 ocitlo v určité krizi, pořád šlo o úřadující mistry světa a na šampionát do Londýna mělo odcestovat v roli jednoho z favoritů. Hráči i realizační tým se sešli v sobotu 11. března k plánovanému odletu na ruzyňském letišti. Augustin Bubník vzpomíná: „Přijeli jsme na letiště a dostali jsme oblečení. Všechno jsme měli připravený a odbavovali si veškerý věci, nejenom ty hokejový, ale i ty, co jsme měli s sebou, a čekali jsme na odlet letadla. Najednou tam přišla skupina pánů, vedení, abychom šli, že letadlo má nějaký problémy a že to bude dvě hodiny trvat, tak abychom šli do kina nebo se zabavili. Tak jsme se sebrali a šli do toho kina, dívali jsme se tam na nějakej film a za dvě hodiny jsme se tam vrátili a oni nás svolali dohromady, tak jsme koukali, že letadlo stojí, všechno bylo připravený. Najednou tam přišli takoví dva pánové a vykládali nám, že Angličané nevystavili víza dvěma rozhlasovým reportérům, panu Procházkovi a panu Lauferovi a že anglická štvavá radiostanice BBC toho hodlá využít a nechce, aby se tihle reportéři zúčastnili toho mistrovství světa, ale hlavně chtějí ty naše utkání vysílat přes londýnský rozhlas, aby náš národ dělnickej byl nucen poslouchat přenosy tam, a že jako uvědomělí bychom měli podepsat takové prohlášení, že se zříkáme tohoto mistrovství světa vzhledem k tomu, že se anglická vláda zachovala nečestně. A s tím chodil Zábrodský, protože Zábrodský byl vždycky mluvčím všeho, dobrýho nebo špatnýho. No, tak s tím přišel a my jsme ho samozřejmě poslali k čertům s tím, že co je nám do nějakých reportérů, v životě s námi reportéři neletěli. My jsme měli totiž letět už 11. března, to byla sobota, a mistrovství začínalo v pondělí třináctého.“ Vnucované prohlášení hráči tudíž nepodepsali. Vedení jim sdělilo, že se celou věc pokusí nějak vyřešit, a hráči dostali rozchod s tím, že se znovu sejdou v pondělí 13. března ráno – tentokrát ne na letišti, ale v Tyršově domě.
[caption id="attachment_7225" align="alignnone" width="1460">
Jako hráč Slovanu Bratislava (zdroj: archiv Paměť národa)[/caption>
„No tak jsme jeli domů,“ říká k tomu Augustin Bubník. „Kluci šli ještě v sobotu na fotbal, v neděli jsme se bavili po Praze a sešli jsme se toho 13. března ráno v devět hodin v domnění, že z toho Tyršova domu se to vyřídí, pojedeme rovnou na letiště a pořád nám to ještě stačilo. Když tam (do Londýna, pozn. ed.) přijedeme ve dvě a utkání se má hrát v osm, tak to bude bez tréninku… Jenže jsme přijeli do toho Tyršova domu, no a tam jsme najednou čekali, přišel starosta Truhlář, přišli nejvyšší představitelé tehdejšího Sokola, protože to všechno patřilo pod Sokol jako ČSTV a všechno, až najednou přišlo celý to vedení a zřejmě to byli estébáci, z ministerstva vnitra, a zkrátka začali stejnou písničku, že když jsme na letišti se nerozhodli, takže teďka nám znova… a my jako uvědomělí bychom měli nyní rozhodnout o tom, že se zřekneme mistrovství. No a my jsme se do nich pustili, začali jsme Vovka Kobranov, Vašek Roziňák, já jako říkat, že to není pravda, že to je lež, že jsou zbabělci a proč nám neřeknou pravdu a tak dál. A oni jako: ‚Proč? To je přece pravda.‘ A teďka si představte, že najednou jsem vytáhl papír, kde stálo, že oběma reportérům byla udělena víza už v sobotu! My jsme si to už za tu neděli zjistili, protože na Příkopech byla Britská informační služba, a přes tu Britskou informační službu jsme zjistili, že ty víza byly udělený.“
Protesty sportovců byly k ničemu, vedení rozhodlo, že se do Londýna nepojede. Mimopražští hráči se rozešli do svých domovů a ti z Prahy a okolí se na pozvání Jiřího Macelise, kterému se zrovna narodil syn, sešli v oblíbené hospůdce U Herclíků v Pštrossově ulici. Tady nakonec spadla klec.
„Zapískal a v tom momentě bylo v hospodě bylo policajtů“
Augustin Bubník líčí události v restauraci U Herclíků následovně: „Tak jsme se tam pomaličku scházeli, no a když to všechno bylo, tak najednou slyšíme asi ve tři čtvrtě na sedm z rádia redaktora Edmunda Koukala, jak vysvětluje celému národu, jak hokejisti byli uvědomělí a že neodletěli do Londýna na šampionát vzhledem k tomu a k tomu. Tak teď jsme se naštvali s Vaškem Roziňáků a tam jsme z aparátu zavolali rozhlas, zavolali jsme Koukala a říkali jsme mu: ‚Tak, pane Koukal, jestli chcete vědět pravdu, tak přijďte sem k nám do Pštrossový ulice…‘ A on na to: ‚ Ne, chlapci, tam nepřijdu.‘ Tak se pilo a lítal tam alkohol a teď tam byl harmonikář a vedle byl dudák a my jsme začali nadávat. Nadávali jsme na režim, nadávali jsme na zřízení a na Kopeckého a na vládu, a že si nenecháme ustřihnout křídla, že chceme být svobodní, a sem tam ten Vašek a já jsme vyběhli na to náměstíčko a pokřikovali tam, a když jsme byli v nejlepší zábavě, to tam úplně vřelo, tak od stolu takhle vstali dva pánové a chytili mě a Vaška Roziňáka a řekli: ‚Vy půjdete s náma.‘ My jsme nevěděli, co se děje. Najednou přilítl Zlatko Červený (náhradní brankář, pozn. ed.), tam toho jednoho chytil a řekl: ‚Co ho držíš?‘ a dal mu ránu a on spadl tam pod kamna, ten druhej vytáhl pistoli, zapískal a v tom momentě bylo v hospodě bylo policajtů. Tam na tom náměstíčku už stál připravenej anton pro nás, takže už to byla na nás udělaná smyčka. To už bylo tak udělaný, že věděli, kde se sejdeme, co uděláme, že asi něco takového vyprovokujeme.“
Augustin Bubník tehdy jako hokejista sloužil základní vojenskou službu, a tak byl spolu s dalšími „vojáky“ vyšetřován v nechvalně známém „Domečku“ na Hradčanech.
„Odtáhli nás na Bartolomějskou, z Bartolomějský nás vojáky převezli potom na generální štáb tady na Malostranský ke kostelu svatýho Mikuláše, kde bylo OBZ, a odtud potom za dva dny nás převezli nahoru na Hradčanský náměstí, kde byla trestní věznice vojenská, a do toho proslulého Domečku k tomu Suchýmu, Lípovi, Perglovi a tam už s námi se děly věci… tam už začalo vyšetřování: proč jsme vlastně tohle udělali a proč jsme nadávali, když jsme měli největší podporu…“
[caption id="attachment_7221" align="alignnone" width="2000">
Hokejoví reprezentanti (Augustin Bubník vpravo)
(zdroj: archiv Paměť národa)[/caption>
Odsouzeni pro výstrahu všem
Skupina dvanácti reprezentantů se tak stala obětí jednoho z mnoha vykonstruovaných komunistických procesů. Vyšetřovatelé potřebovali najít „vůdce protistátní skupiny“ a našli jej v brankáři ing. Bohumilu „Bóžovi“ Modrém, ačkoli ten v té době již nebyl rok členem reprezentace a se zmařeným odletem do Londýna ani incidentem U Herclíků neměl vůbec nic společného. Dříve však oficiálně projevil zájem působit v zahraničí (dokonce v tomto směru obdržel určité přísliby od oficiálních činitelů), a tak se stal v očích komunistické propagandy vhodným terčem kvůli svým „stykům se zahraničními špiony“.
Důležitá role v procesu připadla i Augustinu Bubníkovi: „A teď vyšetřovatelé začali s tím Američanem ( B. Modrý měl seznámit A. Bubníka s americkým občanem žijícím v Praze, úředníkem Martinem Bowem – pozn. ed.). A přiznejte se, že vás ten Američan tam, že jste byl jeho spojka, že vy jste měl celý to mužstvo přemluvit, že mají emigrovat. Ze mě udělali hlavního šéfa tý skupiny. A já jsem říkal, ať mi dokáže někdo, ať mi řekne někdo, že jsem s ním o tom mluvil. V životě nedošlo k nějaký konfrontaci, ale jak říkám, nutili mě. No, za tu dobu, za těch sedm týdnů tam jsem ztratil třicet kilo. To jsem ani nevěděl, jestli budu žít nebo jak. A ten mě vodil pořád pod pistolí, to udělat krok, tak mě zastřelí. Takovejch lidí sprovodil ze světa přede mnou…“
V neveřejném procesu (proces s ing. Modrým a spol.) byla skupina celkem dvanácti hokejistů odsouzena k nepodmíněným trestům. Ing. Bohumil Modrý dostal 15 let, Augustin Bubník byl za špionáž, velezradu a rozvracení socialistického zřízení odsouzen k 14 letům odnětí svobody.
Z mistrů světa muklové
Odsouzení hráči nakonec skončili v jáchymovských uranových dolech. „Nejhorší ze všeho bylo, když se člověk dostal do takzvanýho mlýna,“ vzpomíná dnes Bubník. „To bylo elko dole pod Karlovýma Varama. To byl seřaďovací tábor, kam chodili všichni vězni. A tam byl tábor L a takzvanej mlýn a takzvaná drtírna odpadu, kde ta ruda, která byla ještě smíchaná s kamenem nebo ještě s něčím, se drtila v takovým mlýně… Oni nás pořád vozili z tábora do tábora a zvlášť nás, co jsme byli ti hokejisti, tak jsme se na jednom táboře sešli třeba se Standou Konopáskem. Můj první tábor byl Nikolaj a ten byl teda nejhorší, pak jsem byl na tý Dvanáctce a z tý Dvanáctky jsem pak už byl na Lešnici, pak jsem byl na Svatopluku, to jsem takhle různě na těch táborech…“
O něco lépe se Augustinu Bubníkovi později vedlo na Bytízu na Příbramsku: „Tam se nám dařilo a to bylo těsně, než mě propustili, tak jsem tam dokonce dělal šéfa překopu.“ Muklům se tam dokonce podařila nevídaná věc – postavili si improvizované hokejové hřiště: „Já si pamatuju, jak jsme třeba z tý šachty pronášeli prkna, abychom měli na mantinely. A jak se to dělalo? No to vždycky se vždycky vědělo, že tam na tý bráně je někdo, kdo věděl, že se to bude pronášet, a tak se to vždycky proneslo. Na tom táboře Bytíz to bylo úžasný, to nebyly jenom skupinky lidí sportovců, ale tam byly skupinky, kde se hrálo divadlo, to byli lidi, kteří měli něco s kulturou.“
[caption id="attachment_7227" align="alignnone" width="2400">
Skupinová fotografie reprezentace
(zdroj: archiv Paměť národa)[/caption>
Propuštění a návrat k hokeji
Dne 23. ledna 1955 byl Augustin Bubník na základě prezidentské milosti propuštěn na svobodu: „Mě propustili v tom pětapadesátém a to bylo tak, že jsme věděli, že je na Karlovarsku prokurátor, kterej se jmenoval Dušek a ten byl zároveň předsedou Slavie Karlovy Vary, a ten všechny ty kluky, kteří šli na nižší tresty, ať už to byl Stock, ať to byl Červený a ti, kteří měli míň těch trestů, tak on jim vymohl, že šli na polovinu. Takže když tam měl šest let, tak šel po třech letech domů, ale museli mu podepsat, že budou hrát za Karlovy Vary. A on měl teda taky eminentní zájem, že pracoval tehdy na tom našem případu, aby nás propustili alespoň na milost prezidenta.“
Nabídku angažmá v Karlových Varech Bubník nepřijal a vrátil se do Prahy. Tam ho lákal Vladimír Zábrodský do Sparty, nakonec ale kývl na nabídku z Brna. „Tehdy se manažeři Sparty a Zbrojovky Brno domluvili, že sehrajeme utkání na Štvanici. Já teďka nevím přesně datum, ale to by se dalo najít. Takže my jsme přijeli, Roziňák, já a Jirka za Zbrojovku Brno a za Spartu hrál Standa Konipásek.“ Možnost navštívit zápas, kde měly hrát bývalé hvězdy a toho času čerstvě propuštění muklové, vzbudila mezi fanoušky pozdvižení. „Štvanice byla nabitá. No a když jsme vyjeli na led, tak to byly obrovský ovace, a když bylo po rozbruslení, tak jsme šli do kabiny a tam najednou přišli páni v kožených kabátech: ‚Vemte si dřeváky‘ a vzali nás s Roziňákem a vyvedli nás těma chodbama zadem přes ledárnu, naložili nás do taxíků a odvezli nás domů… Až pak jsme se dozvěděli, že když jsme nenastoupili do toho utkání, tak že ti lidi tam udělali demonstraci a naházeli ve vzteku všechno možný na led.“
Poté, co se ukázalo, že přítomnost propuštěných hokejistů vzbuzuje spontánní protikomunistické protesty, následoval další trest – Bubník s Roziňákem dostali zákaz hrát nejvyšší soutěž. „My jsme nevěděli proč. A oni, že prý z důsledku bezpečnosti, že abychom nevyvolali opětně aféru protistátní.“
Následovala anabáze po mužstvech hrajících nižší soutěže. Až vedoucí Slovanu Bratislava si nakonec angažmá Augustina Bubníka vymohli. Dostal byt, mohl dokonce občas vycestovat do zahraničí. Na tuto etapu Bubník rád vzpomíná.
„Tam byly i obrovský boje mezi Slovanem Bratislava a Rudou hvězdou Brno. To byly boje mezi Čechama a Slovákama na život a na smrt. A nejlepší bylo, my jsme tam byli čtyři Češi a někdo občas křičel: ,Ty zkurvenej Slováku!‘“
To už se však profesionální hráčská kariéra Augustina Bubníka chýlila ke konci. Utrpěl dva velmi těžké úrazy a ve svých 32 letech se rozhodl s aktivním hokejem skončit.
[caption id="attachment_7230" align="alignnone" width="2400">
Trenér (zdroj: archiv Paměť národa)[/caption>
V létě do výstroje aneb trenérské metody gusty bubníka
Augustin Bubník šel studovat trenérskou školu. Ještě před dokončením studia na Karlově univerzitě dostal nabídku od svazu jet trénovat národní tým do Finska. Bylo mu naznačeno, že nabídka má politický podtext a že ho svaz nikam jinam nepošle. V roce 1966 do Finska nakonec odjel a podepsal tam tříletou smlouvu. „Jsem tam začal trénovat s těma klukama letní trénink, oni tam měli soustředění. Tak jsem je svolal na cvičení a tak jsem je honil kolem jezera, oni tam mají takové středisko. Běhali kolem jezera, běhali do kopce takový slalom a s medicinbalama a hlavně ti brankáři, v létě jsem jim tam dal čtyři prkna, branku a teďka ty kluci stříleli a ti brankáři říkali: ‚Ale, pane Bubník, a proč?‘ Já jsem říkal: ‚Protože to budeš vidět! Oblíkni se do výstroje!‘ V létě do výstroje… Tak on se oblík, měl takový boty kopačky s tvrdejma špičkama, aby mu to neublížilo, a hele, tos neviděl! To šlo jak kanonáda! Ti kluci se naučili tak chytat!“
„Oni mě použili jako školícího trenéra pro celé Finsko, já jsem byl čtrnáct dní tady, čtrnáct dní jinde, tři neděle tam, tak já jsem odspoda objel takhle celé Finsko i v těch krajích a všude jsem vykládal v angličtině metody výcviku letního tréninku, tam vždycky pozvali všechny trenéry mladý kluky, který na mě vždycky koukali jak na zjevení, ale pak když začala ta sezona a já jsem to viděl, protože jsem jezdil zas znova, když to začalo na ledě, tak jsem viděl, že oni do puntíku dělali to, co jsem jim tam kreslil.“
Do té doby nevýrazný finský tým se stal překvapením mistrovství světa ve Vídni v roce 1967, kdy pod vedením Augustina Bubníka poprvé v historii na vrcholové úrovni Čechoslováky porazili. „Přišlo mistrovství ve Vídni, tak jsme tam jeli a začali jsme hrát. Naši (Čechoslováci, pozn. ed.) měli fantastický mužstvo: Nedomanský a Golonka a Nadrchal, Suchý a Holíkové, no to byl bomba manšaft! Finsko – Česko se hrálo v sobotu dopoledne už v jedenáct hodin. Já jsem ty Finy v šest ráno vyhnal do parku a běhali, aby se rozcvičili, a naši ,mistři´ šli ráno na kafíčko na snídani a pak rovnou do kabiny. Začalo utkání, a když jsem jim postavil taktiku: ‚Hele, kluci, na toho musíte tak a s tímhle budeš jezdit pořád, s Nedomanským, ten se nesmí dotknout puku…‘ No, ti byli tak učenliví, že najednou bác ho…0:1, 2. třetina bác ho 0:2, pak dali 1:2 ve třetí třetině, teď nevím, kdo to dal, pak jim ten Melikonen (?) ujel a dal 3:1. No tos neviděl, co se dělo! Ti mně vynadali (Češi)! Poplivali mě! Jedinej, kdo tam za mnou přišel, byl ten pan Pokorný, kterej mě tam do toho Finska vyštval, přišel a říkal: ‚Pane Bubník, udělal jste fantastickou politickou věc, ti Finové vám to nezapomenou!‘“
Finové sice nezapomněli, ale českoslovenští fanoušci nemohli Bubníkovo angažmá u soupeřova týmu přenést přes srdce: „Manželce rozbili okna, nemohla chodit nakupovat, auťák rozbitej… Já mám doma kufřík anonymů, dopisů, korespondenčních lístků: ‚Ty zrádče národa! Znova s tebou, málo jsi byl v kriminále…‘ Babičky, kolektivy dělníků a horníků. Já to mám všechno schovaný!“
O rok později finské mužstvo porazilo na zimní olympiádě v roce 1968 Kanadu. „Díky tomu, že Kanada prohrála, tak našim zůstala ta stříbrná medaile, ale já jsem teda už od žádný babičky ani od nikoho ze svazu nedostal nějaký poděkování nebo zadostiučinění za to, že jsme jim pomohli na stříbrnou olympijskou medaili. Takže vždycky, když mám někde nějaký vyprávění nebo tak, tak jim to takhle připomenu.“
[caption id="attachment_7229" align="alignnone" width="1339">
Trenér Finska
(zdroj: archiv Paměť národa)[/caption>
Trpký návrat domů
„Naše vedení mi slíbilo, že až se vrátím (ne jestli se vrátím, ale až se vrátím), tak že dostanu místo na svazu, že budu trénovat národní mužstvo juniorů.“ Po návratu do Československa trénoval v Plzni, následovalo angažmá v Karviné, Brně, Mladé Boleslavi…. Nakonec v letech 1974–1978 působil u československé juniorské reprezentace. Poté se na nějaký čas musel vrátit i k nehokejovému zaměstnání – v roce 1980 odešel pracovat jako řezník. Po půl roce ale přišla nabídka zahraničního angažmá, konkrétně trenérské místo u juniorského týmu Nizozemska: „Proč já jsem tehdy dostal to Holandsko? Ono to bylo proto, že jsem tady byl jedinej trenér, kterej měl první třídu, tu školu jsem si nakonec udělal, dokonce jsem měl diplomovou práci o mé práci ve Finsku, Kostka pak vzal tu moji diplomku a otisknul ji jako největší elaborát dobrý přípravy mládeže ve Finsku. A oni to nabízeli spoustě kluků, ale on jim tam nikdo nechtěl jít.“
Sametovou revoluci v roce 1989 prožil ve Finsku, kam se vrátil do druholigového hokeje. „Finové si pro mě znova přijeli a řekli, jestli chci trénovat, to už jsem dostal povolení od hokejového svazu (byl už totiž oficiálně v důchodu, pozn. ed.) a jel jsem trénovat až skoro na polární kruh do druholigového mužstva, které se jmenovalo Kuusamo. To je tam, jak mají Finové to lyžařský středisko.“
V roce 2003 byl Augustin Bubník uveden do finské hokejové síně slávy. Obdobné pocty se mu v České republice dostalo v roce 2008.Vedle toho se angažoval i v politice (v letech 1998–2002 byl poslancem Parlamentu České republiky za ODS) a také se do konce svého života vytrvale snažil o připomínku památky celé jedné skvělé generace hokejistů, které komunistický režim „přistřihl křídla“.
