Domů
Martine, je to už pět let, co jste odehrál poslední soutěžní zápas. Stýská se vám po hokeji?
Samozřejmě, že mi to chybí, musím dokonce přiznat, že mám i hokejové sny. Aktivní hráči je mívají, ale to, že je mám i já je dostatečnou známkou toho, že mi hokej schází. Byl jsem s ním spjatý čtyřicet let, nejde všechno mávnutím kouzelného proutku všechno uzavřít a zapomenout. Samozřejmě, život jde dál, jsou tady nové výzvy a nová životní cesta, ale hokej ve mně bude do konce života.
Končil jste ale hodně stylově, titulem s Litvínovem, který vás pro velký hokej vychoval. Byla to hodně emotivní chvíle, když jste zvedl nad hlavu pohár?
Jednoznačně byla. I když se mě novináři ptali, jestli to můžu srovnat třeba s olympiádou nebo s mistrovstvím světa, nedokázal jsem to. Bylo to něco úplně jiného než vrcholné turnaje za národní mužstvo. Ty trvají většinou čtrnáct dní, nebo tři týdny. V Litvínově jsme spolu byli zhruba devětměsíců a naše cesta za titulem byla daleko delší a klikatější. I v tak dobře šlapajícím mančaftu totiž vyvstanou během sezóny nějaké problémy, třeba jen miniaturní, ale stejně je třeba to vyřešit. Ta sezóna byla strašně nádherná a já si moc vážím toho, že jsem se takhle mohl s hokejem rozloučit.
[caption id="attachment_583" align="aligncenter" width="534">
Litvínov byl a je pro Ručinského srdcovou záležitostí (foto: ČTK)[/caption>
Když si promítnete úspěchy ve své kariéře, který bude na prvním místě? Nagano, mistrovství světa, nebo něco, o čem se vůbec nepíše?
Já svůj hokejový úspěch vždycky měřil kolektivním měřítkem. Nikdy jsem se na něj nedíval přesosobní statistiky. Samozřejmě jsem byl rád, když jsem pomohl svými góly nebo body, ale nebylo tona prvním místě. Buď jsme vyhráli nebo nevyhráli, to byla lajna mezi úspěchem a neúspěchem. Můžeme se bavit o olympiádě, mistrovství světa, Litvínově, nebo o tom, jak jsme s dorostem vyhráli mistrovství republiky. Všechno to mám v sobě, ale srovnávat nebudu, protože každý z těch momentůmá svůj punc.
Prošel jste mnoha kluby NHL, kde to bylo nejlepší?
Kdybych měl jmenovat jeden klub, tak by to zřejmě byl Montreal. Tam se moje kariéra zlomila k lepšímu. Zažil jsem tam strašně krásné časy, byla tam výborná parta, navíc se jednalo o typickyhokejové město. Montreal jsem bral jako svůj druhý domov. S kluky, s nimiž jsem hrál jsme si rozumněli na ledě i mimo něj. Největším kamarádem mi tam byl Vincent Damphousse, perfektní kluk. Musím ale vzpomenout i na New York Rangers. Zažil jsem tam skvělý rok, kdy nás tam bylo asi osm Čechů, navíc jsem všechny znal z reprezentace. Měli jsme převahu nad Američany i Kanaďany, a to už jsem nikdy nezažil. Tehdy jsme hráli dobře, vyhrávali jsme, takže všechno bylo perfektní.
[caption id="attachment_582" align="aligncenter" width="501">
V Montrealu strávil Ručinský svá nejlepší léta v NHL (foto: ČTK)[/caption>
Kdybyste nějaké své hokejové rozhodnutí mohl vzít zpátky, které by to bylo?
Žádné. Vždycky jsem se řídil heslem, že člověk nemá litovat toho co udělal, ale spíš toho, co neudělal. Samozřejmě jsem bych zpětně některá rozhodnutí přehodnotil, ale i přesto ničeho nelituji. V ten daný moment to bylo to nejlepší rozhodnutí, které jsem udělal. Nejsem ale člověk, který dělá rozhodnutí strašně rychle, musím si všechno nechat projít hlavou a promyslet. Někdy mi to trvá trošku déle než ostatním lidem, ale vždycky potřebuji dozrát k nějakému výsledku. Ale jak říkám, všechna rozhodnutí jsem si vždycky pečlivě rozmyslel, zvážil jsem všechna pro a proti a na základě toho jsem udělal konečné rozhodnutí. Dnes můžu s odstupem času hodnotit jen, jestli to byla dobrá nebo špatná volba, ale určitě bych nic nebral zpátky.
Většina lidí vás mám zafixovaného z číslem 26 na zádech. Když jste se vrátil do Litvínova, překvapil jste devítkou. Proč jste si ji vybral?
Když jsem přišel do áčka Litvínova, tak mi dali 26. Tenkrát jsem byl vůbec rád, že jsem mohl hrát s těmi hráči co tam byli a vůbec jsem neřešil, jaké číslo mám na dresu. S šestadvacítkou jsem potom hrál i v nároďáku a nějak mi to číslo přirostlo k srdci. V době stávek v NHL jsem se vracel do Litvínova a s „mojí“ 26 hrál Viktor Hübl. Tehdy stěžejní hráč klubu a místní ikona. Sáhl jsem tedypo devítce a od té doby jsem jí v Litvínově měl vždycky.
Jsme stále v době pandemie, ale již se hovoří o možném uvolňování zákazů. Za jak dlouho dokáže hokejista po takové pauze naskočit do ostrého zápasu?
Myslím si, že kdyby se například zítra začalo hrát v NHL bude to znát. Na rozdíl například od návratu po zranění je nyní stejná startovní čára pro všechny. Všichni by naskočili do zápasu siroví, jak se říká v hokejové hantýrce „zrezivělí“. Kdyby se tedy nyní začalo hrát, nebylo by to úplně ke koukání a minimálně čtrnáct dní by trvalo, než by to začalo k něčemu vypadat. Nevím, jestli kluci mají možnost trénovat někde na ledě, ale pokud jsou jen na suchu, tak by kvalita šla pochopitelnědolů.
Hrál jste někdy v hale bez diváků? To reálně hráčům NHL hrozí.
Asi jenom někdy v žácích, kdy tam bylo pár rodičů a zvědavců, ale profesionální zápas ne, nebo si to nepamatuji. Musí to být něco strašného. Jednou jsem zažil v Litvínově, že nám fanoušci v kotli dali jasně najevo, že hrajeme špatně. Ani nevím, jestli tehdy na první třetinu odešli, nebo jen nefandili, ale bylo to úplně šílené. Říkal jsem si, že je něco špatně, najednou se opravdu nedalo hrát. Jasně námdali najevo, co si myslí o našem výkonu, což bylo naprosto v pořádku, ale ta zkušenost byla hrozná.
Když se vrátíme k vašim začátkům, jaké byly tréninky na konci sedmdesátých a začátku osmdesátých let? Dostávali jste hodně do těla?
Někdy ve třetí třídě jsem prošel náborem. Byli jsme celá třída hokejová, jen sedm holek dělalo gymnastiku. Prakticky rok jsme se učili jenom bruslit. Puk jsme viděli jenom za odměnu, když jsme třeba dobře trénovali. Na konci tréninku jsme pak mohli deset minut hrát na dvě. Jinak jsme se pořád učili jenom bruslit, bruslit a bruslit. Jsem úplně v šoku z toho, že se dnes už ve třetí nebo čvrté třídě hrají zápasy a dětem se počítají góly a přihrávky. Nestačil jsem se divit, když jsem tohle slyšel. V tomto útlém věku z toho mají mít děti hlavně radost, těšit se na trénink. Ne, aby se bály udělat něco špatně, mít strach z toho, že špatně nahrají, nebo jim odskočí puk. Svazovat děti úkoly a taktickými pokyny je úplně nesmyslné. Děti by se měli nějakým způsobem rozvíjet, hlavně by se měli učit bruslit. Hlavně je to musí bavit. Tak jsme to měli i my. Musela být disciplína, ale na tréninky jsme setěšili a nemohli jsme dospat.
[caption id="attachment_584" align="aligncenter" width="534">
S reprezentací vyhrál 3x mistrovství světa i olympiádu v Naganu. Po skončení kariéry ji vedl v roli manažera (foto: ČTK)[/caption>
Nemůže ale rychlé zapojení do zápasu být i kvůli tomu, aby trenéři děti u hokeje udrželi? Jen trénování je asi úplně nebaví.
Když někoho baví bruslit a chodit na led, tak se prostě učí. Neříkám, aby dělali jenom to. Za odměnu se jim může hodit puk, ale především by se měl klást důraz na to bruslení. Když se podívám na nás oproti světu, tak zaostáváme především v bruslení. Až na nějaké výjimky. Myslím, že oproti celé špičce jsme horší bruslaři. Zaostáváme také v takové té ohebnosti a mobilitě. Podle mě by se děti neměly zaměřovat jenom na jeden sport, ale mohly by dělat třeba dva, tři. Já jsem taky hrál hokej pak jsem šel na tenis. Kolem dvanácti jsem si musel vybrat, kterým směrem se vydám, protože se to časově nedalo zvládat. Rozhodně mi ale do budoucna pomohlo, že jsem dělal víc sportů.
Po úspěšné hráčské kariéře jste si zkusil i funkcionářské roli. Byla to dobrá zkušenost dělat generálního manažera nároďáku?
Byl jsem tam asi rok a půl a jsem strašně vděčný za to, že jsem to mohl absolvovat. Dalo mi to další a jinou zkušenost do života. Byla to dobrá práce v tom smyslu, že jsem prakticky zůstal u hokeje apřechod ze sportovního do normálního života byl díky tomu daleko lehčí. Zjistil jsem ale, že to pro mě není a že mě to úplně nenaplňuje tak, jak jsem si představoval. V dobrém jsme se s hokejovým svazem rozloučili, podali jsme si ruku, poděkovali jsme si a tím to skončilo.
Nechtěl byste se věnovat trénování?
To mě vůbec neláká. Ani mě to nikdy nenapadlo. Platí sice nikdy neříkej nikdy, ale trénování měnerajcuje a neprahnu po něm.
Čím se Martin Ručinský v současné době, když pomineme koronavirovou krizi, baví?
Po konci kariéry jsem si zrekapituloval svůj život a řekl jsem si, co jsem za tu dobu stihl a nestihl. Obětoval jsem hokeji téměř čtyřicet let a podřídil mu úplně všechno, tím myslím úplně všechno.Rozhodl jsem se tedy, že teď zvolním a budu si užívat života. Dělám věci, které jsem dřív nemohl,jako je třeba lyžování. Chodím si zahrát tenis, chodím na ryby, jezdím na různé vyjížďky za sluncem a zábavou (smích).
Váš velký kamarád a parťák Petr Nedvěd zakládá rodinu, nepůjdete v jeho stopách?
Já to Petrovi hrozně přeji. Už má na to věk (smích). Moc se na to těší, vždyť to bude jeho první potomek. Co se týká mě, uvidíme co život přinese.
