Narodila se v roce 1900 v Olomouci a stala se inspirací pro mnoho žen. Dobila svět, ve kterém do té doby kralovali muži. Ještě jako Alžběta Pospíšilová pracovala jako korespondentka burzovního oddělení pro svého budoucího manžela Vincence „Čeňka“ Junka, chtěla cestovat, učila se cizí jazyky a po první světové válce odjela do Francie plnit si své sny. Právě na pařížském autosalonu našla mladá slečna své dvě lásky – manžela a Bugatti T30. Když se v roce 1922 vdávala, změnila si kromě příjmení i křestní jméno. A tak se zrodila závodnice Eliška Junková.
Eliška Junková začala svou kariéru jako spolujezdkyně po boku svého manžela. Poté, co Čeněk získal svůj nový vůz, přenechal ten starý své manželce. Věděl, že řízení miluje a že má pro závodění talent. Svůj první závod Lochotín - Třemošná u Plzně absolvovala 7. září 1924. V kategorii cestovních vozů vyhrála a porazila všechny muže. Každý závod byla lepší a odvážnější a hlavně řídila s láskou. O rok později na slavném závodě Zbraslav - Jíloviště porazila všechny soupeře bez ohledu na třídu. Za sebou nechala i svého manžela, který měl rychlejší auto.
Eliška Junková byla skromná dáma, která se prezentovala osobitým stylem řízení. Zatáčky projížděla plynule, a ne trhaně-smykem, jak bylo v té době zvykem. Ve své Bugatti vyhrála řadu mezinárodních závodů do vrchu. V roce 1927 startovala jako první žena na Velké ceně Německa na slavném Nürburgringu a v soutěži sportovních vozů do 2000 ccm zvítězila. Československá jezdkyně byla oslavována po celém světě a to měla svůj největší závod kariéry teprve před sebou.
Jak se říká, v nejlepším by se mělo skončit, a to chtěla i Eliška Junková. Nakonec se rozhodla, že si chce ještě jednou zajet závod na Sicílii – Targa Florio s tím, že možná najde ztracenou motivaci. Jednalo se o nejtěžší závod v té době. Trať měřila 540 kilometrů a dohromady měla 7000 zatáček, z velké části na horských šotolinových cestách. Stejně jako před každým startem se nejlepší závodnice všech dob systematicky připravovala. Ve svých vzpomínkách dokonce popisuje, že si na čelo postele přitloukla hřebík, aby na něj položila po celodenním řazení unavenou ruku. Závod se pro mladou závodnici vyvíjel více než dobře. Ve druhém kole se dokonce dostala do čela závodu, ale smůla v posledním kole, kdy musela vyměnit píchlé kolo, ji odsunula na páté místo. I tak to byl veliký úspěch. Domů si přivezla poháry za vítezství ve skupině amatérů, byla nejlepší závodnicí a také zajela nejrychlejší kolo.
Jen o pár měsíců později se Junková vrátila na Nürburgring, jako fanynka svého manžela Čeňka. Ten však závod nedokončil a stal se první oběti tohoto slavného okruhu. „Závodila jsem s Čeňkem a pro Čeňka, bez něho to pro mě ztratilo smysl,“ prohlásila Junková a se závoděním z minuty na minutu skončila.