Psycholog Jan Kulhánek: Sportovní ambice rodičů, často děti ničí

Faktem je, že skupinka ambiciozních rodičů není tak velká, jako ta, která se dětem nevěnuje a učí je jedinému. Posedat před televizní obrazovkou. Případně s tabletem či chytrým telefonem v ruce. Jistě, je nezbytné ovládat nové technologie, ale také nezapomínat na staré dovednosti. Psycholog Jan Kulhánek z Psychoterapie Anděl vysvětluje: „Většina dětí dnes trpí spíše nedostatkem pohybu a pohodlností u počítače. Sportovně založení rodiče se snaží děti držet  v pohybu a mají-li k tomu ještě výkonové ambice, prožijí děti v tréninku celé dětství a dospívání. A to není hezký dětský život.“ Což podle jeho slov také není dobře, protože i poflakování a nicnedělání by mělo být součástí dětského života. Jenže v dnešní době je to tak, že rodiče buď jedou na stoprocentní výkon, nebo naopak, na pohyb kašlou. A děti v zásadě jen přebírají modelové vzorce chování svých rodičů. 

Jak dodává odborník: „Sport jistě pomáhá proti obezitě a nudě v pubertě, říká se, že sportující děti mají méně problematickou pubertu, jsou zvyklé překonávat překážky a lépe snáší autoritativní přístup.“ Což zní jistě hezky, ale uhlídat pravou míru chce pořádnou dávku rodičovské sebereflexe. A ta se objevuje a stanovuje ve výchovných postupech velmi ztuha. Odborník se vrací k tomu, před čím varoval v úvodu textu: „Na druhou stranu - sportují-li závodně, neví, co je volný čas, pokud se nějaký náhodou vyskytne, neumí si s ním poradit, jsou totiž zvyklé mít ho strukturovaný po minutě…Což je, jak jsem uváděl výše, také problematické. Jakmile dítě potřebuje mít neustále plánovaný čas, dochází k tomu, že neumí vycházet samo se sebou, trávit čas samo se sebou, nezná se a de facto mu to ani nechybí. A to je velká chyba. Na prvním místě by se měl člověk především naučit mít rád sám sebe, umět se sebou vycházet, plánovat si volný čas podle svých potřeb a tužeb.“

[caption id="attachment_2212" align="aligncenter" width="563"> Psycholog Jan Kulhánek (zdroj: archiv J. Kulhánka)[/caption>

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že by čas dítěte neměl být organizovaný do poslední minuty. Ranním budíčkem počínaje, přes kontrolu vyvážené snídaně, toho, s kým tráví volný čas – tedy pokud se skulinka najde. Podle statistik se právě takto vedené děti dříve nebo později začnou bouřit proti zavedeným stereotypům a chtějí si vyzkoušet život na vlastní pěst: podle vlastních rozhodnutí, která ale nemusí být vždy ta nejsprávnější. Což nedokážou děti rozpoznat, protože experimentují s něčím, co si nemohli vyzkoušet postupně, za dohledu benevolentních rodičů. V rannějším věku, kdy následky nemusely a ani nemohly být tak fatální.

Odborník dále dodává: „Extrémní sporty také často vedou už v dětském věku k úrazům, v rané dospělosti bývají sportovci málo citliví ke svému tělu, které musí podávat co nejlepší výkony. Což vede k tomu, že úraz na prahu puberty zavře vrátka k vysněné kariéře vrcholového sportovce, což může mít nejen pro dítě, ale pro celou rodinu fatální následky v podobě zhroucení. Následných pravidelných návštěv na psychiatrii. Protože co se životem, když byl původně plánovaný úplně jinak, že?“ Právě takový střet s realitou může mít fatální následky a je dobré své dítě, i v rámci přípravy na skvělé výkony, informovat o tom, že by kromě sportovní kariéry mělo mít naplánované také varianty B a C, teré mu umožní případnou životní změnu zvládnout snadněji. 

Psychologové se shodují, že pro sociální zrání jsou zřejmě lepší kolektivní sporty, kde se učí děti spolupracovat a mít zodpovědnost za tým, je tam méně rivality, více se komunikuje. Právě ty a tento styl sportovní komunikace z dětí udělá také týmové hráče v jakékoliv další profesi, kterou si jednou zvolí. I v případě, že by nevyšla kariéra vrcholového sportovce. 

Pohyb jako takový do života dětí nedílně patří. Měl by být zahrnut do každodenních aktivit. Rodiče pak ve výchově dosáhnou správného cíle, pokud naučí děti rozvíjet všímavost k vlastním potřebám, ne poslušnost k plnění potřeb rodičovských.