Robert Enke na hřišti zářil. Uvnitř ale pomalu zhasínal

Jeden takový příběh se smutným koncem se začal psát 24. srpna 1977, kdy se v německém městě Jena narodil Robert Enke. Nejmladšího ze tří dětí sportovního psychologa Dirka Enkeho čekala hvězdná kariéra fotbalového brankáře. Ale také těžké rány osudu, psychická nemoc a předčasná, dobrovolně zvolená smrt.

https://www.youtube.com/watch?v=rQ115vHM8Xs

Robert hrál fotbal od útlého věku. Ale ještě než se postavil do brány, zkoušel to jako útočník. Nakonec se ale ukázalo, že jeho talent nespočívá ve střílení gólů, nýbrž v tom, jak jim jako poslední muž na vlastní polovině hřiště zabránit. V 15 letech byl členem mládežnické německé reprezentace a výrazně na sebe upozornil při zápase ve Wembley proti domácím Angličanům. Především díky jeho vynikajícím zákrokům skončilo střetnutí bezbrankovou remízou. Bylo jasné, že se rodí velká hvězda. V 17 letech pak Enke podepsal svoji první profesionální smlouvu v Jeně. 

Benfica, Barcelona a turecké peklo

Bundesligu hrál poprvé za tým Borussia Mönchengladbach, v roce 1999 pak přestoupil do Portugalska, kde si ho vyhlédla Benfica Lisabon. Už v té době trpěl Enke psychickými potížemi, měl za sebou několik panických atak a po podpisu smlouvy se necítil nejlépe. Věděl ale, že musí dodržet kontrakt. Během následujících tří let se slavnému klubu moc nedařilo, což ovšem neplatilo o německém gólmanovi. Jeho výkony zaujaly celou řadu slavných klubů, nakonec ale odešel až po vypršení smlouvy. Zato rovnou do Barcelony. 

Působení na Camp Nou pro něj ale nebylo šťastným obdobím. Nebyl brankářskou jedničkou, a když už dostal šanci, nevedl si nejlépe. Byl vyměněn na hostování do tureckého Fenerbahçe, kde ho ale čekal traumatický zážitek. Odehrál zde jeden jediný zápas. Jeho tým prohrál 10. srpna 2003 s Istanbulsporem 0:3 a jeho vlastní fanoušci na Enkeho během hry házeli lahve a světlice. Německý brankář se rozhodl okamžitě v Turecku skončit a vrátil se do Španělska. V té době se poprvé propadl do depresí a vážně uvažoval o konci kariéry. 

Konečně jednička

Vítr se ale tehdy otočil a jeho dráha profesionálního fotbalisty nabrala směr k úspěchům. Po krátkém hostování v nižší španělské soutěži se mu podařil návrat do Bundesligy. Podepsal smlouvu s klubem Hannover 96, kde se konečně stal jedničkou, na které tým stavěl. Hned v první sezóně se stal nejlepším gólmanem ligy. Přicházely nabídky od větších bundesligových klubů, spekulovalo se o dalším přestupu. Robert Enke ale všechny dohady utnul, když v roce 2006 podepsal smlouvu až do konce sezóny 2009/2010. Následně se stal kapitánem Hannoveru. 

Enkemu se v té době také podařilo vybudovat si pozici v národním týmu. Na evropském šampionátu v roce 2008, kde se Němci stali vicemistry Evropy, byl náhradníkem. Právě na tomto turnaji ale ukončil reprezentační kariéru Jens Lehman, do té doby reprezentační jednička, a jeho roli převzal Robert Enke. Poté, co odehrál několik zápasů kvalifikace na mistrovství světa 2010, musel dva měsíce vynechat kvůli zranění. V lednu 2009 byl zpět, jenže v září a říjnu si musel dát od fotbalu opět pauzu, protože bojoval se záhadnou střevní infekcí. Jak se nedlouho poté ukázalo, nebyl to bohužel jediný boj, který v té době vedl… 

Smrt dcery a boj skrytý za oponou slávy

Robert Enke o svých psychických problémech z různých důvodů téměř nemluvil. Jeho spoluhráči nebo trenéři o nich neměli tušení. Přesto s depresemi bojoval. Už v roce 2003, když byl v Barceloně a prošel si trpkou zkušeností z Turecka, vyhledal pomoc psychologa Valentina Marksera. Trpěl těžkou depresí a strachem z neúspěchu. Tehdy situaci s pomocí lékaře zvládl a po návratu do Německa odstartoval nejúspěšnější období v kariéře. Ovšem v osobním životě přišla další, nejtěžší rána. 

S manželkou Teresou založili rodinu, narodila se jim dcera Lara. Bohužel ale přišla na svět s vrozenou srdeční vadou a i přes veškerou snahu lékařů v roce 2006 zemřela. Byly jí dva roky. Manželé se snažili s tragickou ztrátou vyrovnat. V květnu 2009 si osvojili dceru Leilu. Když se ale Robert na podzim potýkal s nepříjemnou střevní infekcí, rozjely se mu opět deprese naplno. Nikomu kromě svých blízkých o nich neřekl, bál se, aby kvůli svému psychickému stavu nepřišel právě o adoptovanou dceru. Nepříjemnou infekci po třech měsících sice porazil, vrátil se k fotbalu a dokonce v říjnu 2009 opět vyhledal pomoc u svého psychologa, sílu na další boj se svými démony už ale zřejmě neměl. 

Tragický konec

Dne 10. listopadu 2009 na něm nikdo nic nepoznal. Doma se rozloučil se svojí ženou, políbil osmiměsíční dceru Leilu, odjel na trénink. I ten absolvoval, jako by se nic zvláštního nedělo. Kolem šesté hodiny večerní ale Robert Enke přijíždí k železniční trati ve vesnici Neustadt, kousek od Hannoveru. V autě nechává na sedadle peněženku a vydává se ke kolejím. Přijíždí regionální vlak z Brém do Hannoveru a německý reprezentační gólman před něj skáče ve chvíli, kdy rychlík uhání rychlostí 160 kilometrů v hodině. Robert Enke je na místě mrtvý. Bylo mu 32 let a v dopise na rozloučenou, který po sobě zanechal, se omluvil, že musel lhát, aby se mohl zabít. 

V šoku byli všichni. Jeho manželka i psycholog, kterému před tím zrušil další sezení s tím, že se cítí mnohem lépe. Oba následně celému světu odhalili, že Robert Enke posledních 6 let bojoval s depresemi. Zdrcení byli jeho spoluhráči z Hannoveru 96, které jako kapitán vedl ještě dva dny před svou smrtí v domácím utkání proti Hamburku. Uvěřit nemohli ani jeho kolegové z reprezentace, která vzhledem k okolnostem zrušila přátelské utkání s Chile. V roce 2010 měl Robert Enke jako jednička národního týmu chytat na mistrovství světa 2010, Manuel Neuer by mu nejspíš kryl záda…

Pět dnů po tragické události se na fotbalovém stadionu v Hannoveru konalo smuteční rozloučení, na které přišlo téměř 40 tisíc lidí. Robert Enke byl následně pohřben v Neustadtu vedle hrobu svojí dcery Lary. Jeho žena Teresa mu na smuteční oznámení nechala napsat citát Václava Havla z jeho knihy Dálkový výslech: Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.