Domů
Do profesionálního pelotonu jedenadvacátého století se nehodí. Nepatří do něj.
Kašle na moderní tréninkové metody, závodění podle wattmetrů se mu pod kůži nedostalo a už ani nedostane. Raději dá na svůj instinkt, a když je příležitost, zaútočí. Třeba i netakticky, ale to je prostě on. Instinktu neporučí...
A stejně obléká na Giro d'Italia růžový dres.
Maglia rosa pro uprchlíka!
Uprchlík – tak totiž vypadá cyklistická profese, které se upsal za týden pětatřicetiletý Ital Alessandro De Marchi. Když je možné naskočit do úniku, přichází jeho čas. A pokud jsou v cestě stoupání, jako třeba včera v etapě do Sestola, tím líp.
„Až se dostanu na hotelový pokoj, nejspíš se rozbrečím,“ bojoval s emocemi, když mu právě účast v úspěšném úniku a tvrdě vydřené druhé místo zajistily náskok dvaceti dvou vteřin na etapového vítěze Američana Joea Dombrowského.
„Cítím se tu trochu nepatřičně. Sorry,“ komentoval De Marchi svou účast na tiskové konferenci.
V růžovém trikotu rozdával fotografům vítězná „véčka“ a užíval si kouzlo okamžiku. Vždyť kolik dní zvládne se svým týmem Israel Start-Up hájit dres lídra Gira? Vydrží aspoň do víkendu? Přežije víkend? Každý další den je něco, o čem mohl rodák ze San Daniele del Friuli jenom snít. Otevřela se mu brána do světa, do kterého tak úplně nepatří.
„Když vezmu v úvahu můj styl závodění, moje šance nejsou velké. Ale důležité je se nevzdávat,“ vyprávěl. A pokračoval příběhem včerejšího dne, kdy měl v samotném závěru před sebou Dombrowského a věděl, že se ho musí udržet na distanc. Jinak se šance na růžový dres rozplyne stejně náhle, jako se objevila.
Bolelo to, možná víc než kdy jindy, ale nezlomil se.
„Nikdy bych si to neodpustil. Byla to tvrdá bitva, ale tak to prostě chodí,“ komentoval svůj dojezd jen třináct vteřin za americkým jezdcem týmu UAE, se kterým sváděl boj v závěrečném stoupání druhé kategorie.
Zarputilost se vyplatila. De Marchi se po jedenácti sezonách mezi profesionály dočkal ocenění, ve které možná ani nedoufal. Během kariéry zažil pět vítězných dojezdů, z toho třikrát na španělské Vueltě, ale maglia rosa? To je sakra něco!
„Možná nejsem typ pro moderní cyklistiku, možná není moje závodění z hlediska výsledků praktické, ale můj způsob mi přijde romantičtější. Takhle mě to naučili a já jsem za to rád. Dám na svoje pocity a snažím se závodit tak, abych si mohl říct, že to byl dobrý den – bez ohledu na umístění,“ popisoval nový italský hrdina.
Kolik dobrých dní má ještě před sebou?
