Až do konce Tour de France o sobě slyšel Tadej Pogačar jenom superlativy.
Vyhrál hned na úvod sezony etapák UAE Tour, během klasikářské sezony vyhrál Strade Bianche, Kolem Flander, Valonský šíp i Lutych-Bastogne-Lutych. Byl druhý na Paříž-Roubaix a Amstel Gold Race. Třetí na Milán-San Remo.
Odpočinul si, aby po vysokohorském soustředění vyhrál generálku na Tour de France. Během osmi etap Critérium du Dauphiné nadělil druhému Jonasi Vingegaardovi 59 vteřin, kromě žlutého trikotu vyhrál i bodovací soutěž a byl druhý mezi vrchaři.
Pak přišla Tour de France, kde si to prohodil. První celkově, nejlepší vrchař a druhý v bodovací soutěži. Druhý Vingegaard ztratil čtyři minuty a 24 vteřin.
Znovu odpočinek, trénink a jako finální příprava na mistrovství světa a obhajobu duhového dresu dvě klasická kritéria v Kanadě. V Québecu dojel 29., v Montrealu před sebe pustil týmového parťáka Brandona McNultyho a byl druhý.
Prostě sezona, která jen podtrhuje jeho výjimečnost. Je už teď ten nejlepší v historii, ptají se jak fanoušci, tak experti.
A pak přišla časovka na mistrovství světa ve Rwandě. A ponížení, když ho na trati v Kigali předjel Remco Evenepoel, který přitom sjížděl ze startovací rampy až dvě a půl minuty za Pogačarem. Nejde o čtvrté místo. Jde o způsob, jakým o medaili přišel...