Světoznámý choreograf Otis Sallid: Dnes už se hvězdou jen díky talentu nestanete

Otis Sallid je hvězdným choreografem, před jehož prací smekají tanečníci na celém světě. | Foto: archiv O. Sallida

Když studujete prestižní uměleckou školu Julliard, už ve vás musí něco být. Pokud se vám následně podaří vystupovat na Broadwayi a spolupracovat s takovými hvězdami, jako byl Prince či je Denzel Washington, už máte zaděláno na to, že se z vás stane uznávaný profesionál. Není pak už divu, že vás osloví takové firmy jako Coca Cola, Ford či McDonald’s. Všechny tyto okamžiky zažil režisér a choreograf Otis Sallid, s nímž jsme měli možnost pořídit exkluzivní rozhovor. Muž, jehož jméno znají umělci na celém světě, nyní učí na prestižní Bostonské univerzitě Berklee College of Music. Povídali jsme si o studiu na prestižní škole, nedostatku financí v začátcích, nebo o tom, co musíte zvládnout, abyste se v dnešní době mezi tanečníky mohli stát skutečnou hvězdou.  

Otisi, když si jako režisér a choreograf vybíráte tanečníky, co je pro vás důležité. Samozřejmě kromě toho, že dobře tančí? 

Talent je naprosto zásadní částí tvůrčího procesu. Talent je váš štětec, na který spoléháte, když vytváříte své dílo. Vždy, když někoho obsazuji, tak se sám sebe ptám, zda bych se s tímto člověkem mohl oženit. To znamená, že vybraní tanečníci nejsou jen krásní a fyzicky atraktivní, ale záleží také na tom, jestli mají tu speciální “věc”, která promlouvá skrze umění. Spoléhám se i na jiné smysly, než je zrak. Ve výsledku promlouvají stejnou uměleckou řečí jako já.   

Také beru na zřetel to, jestli je na ně spolehnutí, jestli umí spolupracovat s dalšími lidmi a jestli jsou schopni pracovat tvrdě. Důležité je též, jestli jsou schopni se s mým uměleckým dílem naprosto ztotožnit. Snažím se pracovat jinak, než je běžné. Častokrát vidíte, že moji tanečníci jsou odlišní od obvyklého obsazení. Mohou být menší, větší, starší, mladší, ale vždy něčím zaujmou. Nekoukám na ně, ale dívám se, kým jsou. 

Když jsem naposledy pracoval v České republice, jako choreograf na filmu Swing Kids, tak jsem zde objevil mnoho tanečníků, kteří mluvili mojí taneční řečí. Uměli se brilantně přizpůsobit mému tvůrčímu procesu a nakonec byste nepoznali, že se teprve před nedávnem naučili tancovat swing. Doufám, že se čtenáři na film podívají, protože je tam vidět ohromný talent českých tanečníků. 

Získal jste spoustu ocenění. Co pro vás znamenají? Je to znamení úspěchu nebo i něco víc? 

Moc si vážím hlavně ocenění od mých kolegů. Podle toho, jaké získáte, můžete dostat další nabídky práce a mohou se naskytnout nové pracovní příležitosti. Ty já si hledám ve své profesi stále. 

Studoval jste na prestižní škole Julliard (Jedna z předních světových uměleckých škol. Sídlí v New Yorku. Poskytuje vysokoškolské vzdělání v oboru hudebním, tanečním a dramatickém – pozn.red.), kde jste získal plné stipendium. Jaké bylo studium na této slavné škole? Bylo třeba v něčem stresující? 

Julliard byl magické místo. Taneční svět je světem luxusu a je velice drahý. Protože jsem byl z dost chudých poměrů, často jsem se musel rozhodovat, jestli budu mít na oběd, nebo na cestu autobusem. Ovšem ze začátku studií jsem z toho byl tak nadšený, že mi to vůbec nevadilo. Postupem času to bylo horší a já jsem pak docela dost strádal. 

Měl jsem spoustu skvělých učitelů jako Marthu Graham, Jose Limona, Anthonyho Tudora a mnoho dalších, kteří mi pomáhali s mým myšlením i tanečním uměním. Martha Hill, ředitelka školy, mi moc pomohla a díky ní jsem byl schopen studium dokončit a stát se svou nejlepší verzí. Někteří učitelé, například učitel choreografie Lucas Hoving, se mnou nikdy nemluvili. Byl na mě zlý a pořád se zdál nespokojený. Nikdy jsem nevěděl, zda je to mnou, nebo mou barvou pleti. Jen jsem věděl, že vypadám jinak než ostatní. Moje maminka mi vždycky říkala, že tam nejsem proto, abych si udělal přátele, ale abych se něco naučil. A tak jsem to taky udělal. Později, když jsem byl mnohem lepší, tak mě učitelé jako Anthony Tudor začali brát vážně a začali se mi více věnovat. 

Tanec je Otisovou celoživotní láskou. (zdroj: archiv O. Sallida)

Mnozí studenti, se kterými jsem chodil do školy, byli opravdu privilegovaní, měli na každý den jiné oblečení v různých barvách. Já měl jenom jedno taneční oblečení a to jsem si každý večer musel vyprat a usušit. Nikdy jsem si nestěžoval a nikdy mě to neodradilo. Byl jsem opravdu rád, že jsem tam mohl studovat. Bohužel to netrvalo dlouho a oblečení se mi roztrhalo, nemohl jsem si dovolit kupovat nové boty, učebnice a nemohl jsem si dovolit být studentem. Tak jsem ze školy odešel a začal pracovat na Broadwayi. Ačkoliv mě škola považuje za absolventa, dodneška mě mrzí, že jsem školu nemohl dokončit. 

Dagmar Pecková: Kdybych den nešla běhat, měla bych pocit selhání

Dagmar Peckovou znají všude jako jednu z nejvýraznějších osobností operního světa. Málokdo ale ví, že tato pěvkyně denně uběhne deset kilometrů, ...

Ale ničeho nelituji, bylo to skvělé místo, nebylo to pro mne stresující nebo konkurenční prostředí. Makal jsem na sobě každý den a chtěl jsem být stále lepší. Rád bych nyní založil stipendijní fond na Julliardu pro mladé tanečníky, kteří mají velký talent, ale nemají peníze na školné. 

Pracoval jste s hvězdami, jako je Prince či Denzel Washington. Je někdo, s kým byste se rád potkal na společné práci? 

Určitě a je jich mnoho. Napadá mě třeba Beyonce, Jennifer Lewis, Missy Elliot, Steven Spielberg, The Rockettes, Hugh Jackman, James Brown’s music, Dance Theater of Harlem, Disney a mnoho dalších. To bychom ale mluvili hodně dlouho.

Jaký taneční styl je váš nejoblíbenější?

Mám rád všechny styly, které vypráví nějaký příběh. Konec konců, my všichni jsme vypravěči příběhu. 

Co říkáte na nejrůznější televizní taneční soutěže? 

Mám jich rád spoustu. Produkce a choreografie jsou naprosto skvělé, a to má velkou cenu. 

Otisův příběh je inspirující a také velmi dramatický. (zdroj: archiv O. Sallida)

Jak těžké je stát se dnes taneční hvězdou? Je to třeba složitější, než dřív?

Dnes je obrovská konkurence. Tanečníci jsou v podstatě vrcholovými sportovci a mohou dnes dělat věci, které dřív nebyly možné. Dnes musíte umět spoustu dalších věcí, jako marketing, jak se prezentovat na sociálních sítích, musíte ovládat různé technologie. V mém online blogu QUOTIS říkám, že nakonec si to všechno musíme vydřít sami. Je nutné mít kontakty, komunikovat s fanoušky a publikem a nezáleží na tom, jak velká základna fanoušků, publika či kontaktů to je. Je dobré umět v programu jako Adobe Premiere Pro a stříhat si svá taneční videa sám. Dnes už to tedy není jen o tancování. 

Co byste doporučil začínajícímu tanečníkovi? 

Aby se naučil co nejvíce tanečních stylů a v jednom konkrétním se stal profíkem. Aby se naučil nové technologie. Aby našel pravdu a tu vyprávěl a aby se nebál pracovat zadarmo s někým, koho si váží. 

Lucie Vondráčková: Vyzkoušela jsem si, že posilovna není můj šálek kávy

Lucie Vondráčková je jednou z našich nejpopulárnějších zpěvaček, což pravidelně dokazovaly i výsledky Českého slavíka. Mimo to, že po celou svou ...

Jak důležitá je pro tanečníka fyzička? 

Tanečníci jsou v podstatě atleti. Špičkoví tanečníci musí vynaložit stejnou dřinu a trénovat jako světoví šampioni. Je to neustálá nekompromisní námaha a vyžaduje to hodně odvahy, výdrže a odhodlání. 

Jsou pro to, aby se člověk stal dobrým tanečníkem nutné brutálnější praktiky, které známe například z baletu? 

Nemyslím si, že taneční příprava je brutální. Samozřejmě to vyžaduje hodně disciplíny, houževnatosti a síly. Ale je to něco, co chcete dělat. To není brutální. Skvělý tanec má v sobě hodně síly. 

Čeho si víc ceníte – tvořit choreografii videoklipu, filmu nebo divadla? 

Pro mě to není podstatné, každá z těchto disciplín má svá specifika. U filmu ho napřed potřebuju vidět celý, abych si udělal představu, jak postavit choreografii. Musím vědět, jak do sebe všechny součásti zapadají. 

Nesmíme zapomenout na Bostonskou konzervatoř, kde jste pracoval. Jak na ni vzpomínáte?

Pracoval jsem tam převážně na taneční fakultě, která je excelentní. Jsou tam rozmanití lidé, ale mají stejně přísný přístup ke zkouškám, jako já. Pracovali jsme na projektu Metallica Dance Project a všichni jsme se snažili, aby se stal úspěšným. 

Přišlo mi ale, že jsem tam byl prvním černým tanečním mistrem. Není tam moc rozličných studentů, většina jsou běloši. To mě trochu překvapilo. Ať už to bylo účelné či náhodné, přesně to dokumentuje institucionální rasismus. I když byli všichni hodně nápomocní, mluvili jsme každý trochu jiným jazykem. Já osobně mám problém s pedagogickým přístupem na tanečních fakultách. Je to takový systém, který vyrábí stále stejné tanečníky. Vytváříme škatulky, do kterých když se tanečník nevejde, tak na fakultu nepatří. Nevychovávají opravdové osobnosti. Přál bych si, aby Bostonská konzervatoř byla tak otevřená a rozmanitá jako Berklee College of Music. 

Monika Absolonová: Leze mi na nervy, když mi přítel radí s hubnutím

Nový způsob hubnutí, známý jako přerušovaný půst, se rozhodla vyzkoušet i Monika Absolonová. Jedna z našich nejpopulárnějších zpěvaček chce ...

Já už jsem trochu starší a vyrostl jsem na Lucii Chase, Leonardu Bernsteinovi, Comden and Green, Joseph Papp and Bernard Gerstein, Jerome Ragni, and Galt McDermot. Phillip Rose, Harold Wheeler, Luther Henderson, Gregory Hines and, Avon Long. Nikdo z nich neměl hudebně divadelní vzdělání, ale všichni tvořili super hudbu a muzikály. Všechny byly rozdílné. Dnes se mi zdá, že si hudební divadlo vytvořilo jednotný styl, který je jenom jeden a žádný jiný.  

Nicméně bych rád zdůraznil, že mají opravdu světové učitele, kteří dělají svoji práci skvěle. 

Na projektu Metallica dance jste se potkal s hudebním producentem Mirkem Váňou. Jak jste se vůbec dali dohromady? 

Potkali jsme se na Berklee College of Music. Ředitel taneční fakulty se mě zeptal, jestli bych nechtěl zkusit choreografii na hudbu skupiny Metallica a já jsem hned souhlasil. Pak mě představil Mirkovi, který se skupinou již spolupracoval. Okamžitě jsme si s Mirkem padli do noty. Je to naprostý profesionál a byl flexibilní, což nám ulehčilo spolupráci. Nápad dělat balet na metalovou hudbu byl originální a pro mě vzrušující. Během workshopu jsem poznal, že tenhle projekt bude opravdu nejen choreograficky, ale i vizuálně ohromující. Těším se, až tento projekt představíme v České republice. 

Rozhovor s Otisem Sallidem se nemohl točit pouze kolem tance. V době, kdy vznikal, totiž ve Spojených státech znovu silně rezonovala otázka rasismu, která slavného choreografa trápí také. V druhé části našeho povídání, kterou publikujeme v neděli, se dozvíte, jaká je ve skutečnosti situace v USA a jak ji vnímá člověk, který si kvůli barvě své pleti zažil své.