Byla středa 20. října 1982 a fotbaloví fanoušci v Moskvě žili jediným. Čekal je velký zápas proti týmu ze Západu, proti nizozemskému Haarlemu ve druhém kole Poháru UEFA. Napětí by se dalo v ulicích Moskvy krájet a natěšení příznivců domácího klubu mohlo zkazit snad jen mrazivé počasí. Teploty vystoupaly pouze na deset stupňů pod nulou a mráz doplnilo i drobné sněžení.
Zápas podzimu se měl odehrát na Olympijském stadionu v Lužnikách, který měl v té době kapacitu více než 80 000 diváků. Prodáno bylo ale pouze 16 500 vstupenek, proto se pořadatelé rozhodli otevřít jen dvě ze čtyř tribun na nezastřešeném stadionu. I tak ale přípravu zázemí pro diváky nezvládli. Schodiště vedoucí dolů z tribun bylo pokryté vrstvou ledu. A pro všechny se tak stalo velmi nebezpečné. Nejvíce lidí zamířilo na tribunu C, která byla nejblíže k východu, jenž vedl přímo ke stanici metra.
Padla 16. hodina a zápas byl rozehrán, tisíce lidí se tísnilo na tribuně C a pohánělo svůj tým ke skvělému výkonu. Už po 16 minutách Spartak vedl po brance Edgara Gesse 1:0 a kontroloval hru. Není se tak čemu divit, že se někteří návštěvníci rozhodli odejít už před koncem. Chtěli se vyhnout zácpám v metru, nebo je vyhnala vlezlá zima.
Osudným okamžikem se stala druhá branka domácích
Několik stovek fanoušků opouštělo stadion, když v tom dostal míč do sítě hostů Sergej Ševco. Davové šílenství, které branka vyvolala, způsobilo, že se diváci začali houfně vracet, aby se mohli společně radovat z dvougólového vedení. Na namrzlém schodišti ale narazili na dav lidí mířících opačným směrem. První obětí se podle několika svědků stala mladá dívka, která ztratila botu. Poté, co si ji opět nazouvala, ji ale dav tlačících se fanoušků strhl na zem. Pod náporem masy lidí povolilo i zábradlí. Lidé tak začali padat a šlapat po sobě. Mluvilo se až o několika stovkách obětí.
Den po tragédii se na stránkách novin ale objevila pouze krátká, nic neříkající zpráva: „Včera na stadionu v Lužnikách došlo k nehodě. Mezi fanoušky je několik obětí.“ Vše nasvědčovalo tomu, že informace o události předešlého večera se do světa jen tak nedostanou. A to potvrzují i pozdější výpovědi hráčů, kteří neměli o situaci na tribuně C žádné ponětí. „Seděli jsme v šatně a neměli tušení, co že se to venku děje. Přitom nás dělilo jen několik málo metrů," vypráví Edgar Gess a dodává: „Večer Hlas Ameriky oznámil, že v Lužnikách došlo k tragédii. Druhý den rádio doplnilo, že dav fanoušků pošlapal několik lidí.“ Tragická událost si podle oficiálních údajů vydaných po roce 1989 vyžádala 66 obětí, většinou mladých lidí ve věku do dvaceti let. Zraněno bylo 61 lidí, z toho 21 těžce.
Tragédie, která nemá viníka
Police i pořadatelé svoji odpovědnost za tragickou událost popřeli. U soudu, který se konal v roce 1983, byl čtyřem mužům ze správy stadionu udělen tříletý nepodmíněný trest. Později byli ale všichni viny zproštěni. Za tragédii tedy „nikdo nemůže“ a rodiny obětí musí dodnes žít s vědomím, že smrt jejich dětí nebyla nikdy potrestána. Právě pozůstalí si museli projít peklem ihned po události. Mrtvé mohli pohřbít až téměř po dvou týdnech a to ještě na místě, které jim určili. Úřady nechtěly, aby na některém z moskevských hřbitovů v budoucnu vznikl památník obětem tragédie, ty taky byly pohřbeny po celé Moskvě. Památník byl v Lužnikách odhalen až při příležitosti desátého výročí tragédie v roce 1992.
[caption id="attachment_8059" align="alignnone" width="488"> Foto zdroj: Supporters.cz[/caption>
A vzpomínalo se i v roce 2007, když bývalí hráči Spartaku a Haarlemu sehráli charitativní exhibiční utkání. Výtěžek z něj byl věnován pozůstalým po obětech.