Domů
V roce 1998 dokončil Tour de France na třetí pozici, ale na kontě má hlavně skvělý rok 2005, kdy vyhrál Tour of Benelux, podruhé v kariéře Critérium International a k tomu Paříž-Nice.
Teď se třiapadesátiletý Američan ve svém sloupku v magazínu Velo zamyslel nad změnou vztahů v profesionálním pelotonu a došlo tak i na téma šikany a zastrašování.
„V devadesátých letech byla šikana a zastrašování běžnější než dnes,“ ozval se Julich. „Mnoho nepsaných pravidel se předávalo z generace na generaci a myslím, že většina z nás si ani neuvědomovala, že to byla šikana.“
Podle něj bylo jasně dáno, co se smí a nesmí – a kdo porušil zavedené normy, byl okamžitě náležitě poučený. „Když jste zaútočili v občerstvovací zóně nebo ve chvíli, kdy si lídr odskočil, skupina vám to dala najevo. Když jste se připletli do rozjíždějícího se spurtu jiného týmu, velmi rychle jste se naučili to už nedělat.“
Julich připomněl nepsaná pravidla po právě skončené Tour de France, kdy se několikrát ozvala kritika, že Pogačarův tým UAE Emirates vrací do pelotonu 'právo silnějšího', a že si Pogačarovi parťáci počínají při obraně žlutého dresu na dnešní dobu nevybíravě.
Julich popisuje, že vymáhání nepsaných zákonů nemělo žádnou oficiální podobu. „Ti, kdo dohlíželi na správné chování, často jednali na vlastní pěst, ačkoli to vypadalo, že to přichází od týmového lídra. Museli jste mít hroší kůži a snést to. A jediný způsob, jak se vyhnout dalšímu obtěžování, byl prostě to už znovu neudělat.“
Jako jednoho z hlavních strážců pořádku jmenuje Julich slavného italského sprintera Maria Cipolliniho, který měl mezi všemi přirozený respekt.
Dnes už podle něj peloton funguje jinak. Staré pořádky a autority se vytratily, větší volnost však podle něj přináší i větší chaos. Sám přiznává, že po letech mimo závodní prostředí nechce hodnotit současný stav. „Nebylo by vhodné, abych komentoval současnou úroveň respektu v pelotonu, protože už jsem z něj dlouho pryč.“
Zdroj:
