Domů
Tohle je první díl mého deníku "Z nuly na polovinu", ve kterém se s vámi podělím o to, jak se z nenávisti stala láska a jak jsem z jednoho kilometru nakonec zvládla uběhnout půlmaraton.
Mám kamaráda. Běhá maratony. Nechápu. Nerozumím. Proč to dělá, vždyť je to absolutně nemožný, běžet 42 kilometrů v kuse?! Časté téma našich debat.
Jenže stačily dva měsíce s keckami na nohou a taky první závod, a pochopila jsem. Ty endorfiny, ta výzva překonávat sama sebe a dávat si další cíle, z toho se prostě časem stane droga.
[caption id="attachment_12651" align="alignnone" width="696">
Odbourat stres z práce politické reportérky České televize není snadné. Běh se ukázal být ideální. / Zdroj: ct24.cz[/caption>
Ale pojďme od začátku.
Vlastně za všechno může covid a lockdown. Paradoxně tak můžu říct: Díky pandemie za běhání!
Už druhým rokem používám diář. Vlastně mi spíš slouží jako takový deník, protože do něj píšu hlavně to, co se mi ten den stalo pozitivního, co mě potěšilo, udělalo radost. A tak přesně vím, kdy jsem poprvé vyběhla.
Začátky byly těžké a s odstupem času i úsměvné, asi jako u každého „hobíka“. To neustálé přemlouvání se a hledání důvodů, proč dnes běhat nepůjdu. Většinou bylo na vině počasí nebo únava z práce.
Běhání jsem prostě nenáviděla, bylo pro mě jen nutným zlem během zahřívacího kola ve fitku. To jsem na páse vydržela maximálně deset minut, nebavilo mě to, styděla jsem se a vlastně mi to asi ani moc nešlo.
Ale covidová pandemie zavřela tělocvičny i fitness centra, takže nezbývalo, než čistit hlavu po práci venku. A jediný možný pohyb tak pro mě byl právě běh.
Listuji diářem.
Čtvrtek 2. dubna záznam: Běhala.
Podrobnosti ale chybí. Myslím, že šlo maximálně o jeden kilometr. Každopádně ten běh si pamatuju naprosto přesně. Stojím před domem a rozhlížím se kolem, v duchu si říkám, hlavně ať nepotkám žádné známé. A pak se pomalu rozbíhám…
Trasu mám jasně danou. Běžím jen po sídlišti a v nejbližším okolí mého bydliště. Taky si pamatuju, že mi ten běh přišel nekonečný. Těch tisíc metrů snad nikdy nemělo skončit.
Pravda ale je, že večer, když jsem hodnotila den, tak jsem na sebe byla vážně hrdá. Ovšem pochybnosti o tom, že mě běh někdy začne bavit, byly tehdy asi větší než záplava endorfinů.
Jenže člověk míní a koronavirus mění...
První týdny lockdownu byly za námi a já věděla, že musím najít způsob, jak se odreagovat od práce. Zvlášť po desetihodinové směně v kanceláři, kdy jsem seděla u počítače a psala reportáže do hlavní zpravodajské relace České televize o tom, jak se covid začíná v Česku rozšiřovat, jak dopadá na životy lidí a jejich rodin, na práci živnostníků… Většinou to nebyly příznivé zprávy, a mě čekaly čtyři týdny v práci.
Takže jsem dala běhání druhou šanci.
Můj diář je mi svědkem.
Dny s poznámkou „běhala“ jsou stále častější.
- dubna - Běhala
- dubna - Běhala
- dubna - Běhala
U tohoto data je navíc ještě jedna zásadní poznámka: 2 kilometry. Ano, poprvé jsem pokořila hranici dvou kilometrů!
[caption id="attachment_12652" align="alignnone" width="696">
Než jsem se postavila na start Běhu pro Paměť národa, musela jsem ujít... pardon... uběhnout dlouhou cestu. / Zdroj: Archiv Štěpánky Martanové[/caption>
Pamatuju si, že vloni touto dobou bylo hezké počasí, svítilo sluníčko. A možná i proto jsem nakonec po práci venku trávila víc času a běhala častěji. A navíc jsem zjistila, že se cítím čím dál lépe. Fyzicky i psychicky.
Dívám se dál do diáře.
Pátek 1. května - Výběh s kamarádkou
Neděle 3. května - 3 kilometry!
A jak to bylo s nabíháním kilometrů dál? To se dozvíte zase za týden.
O autorce: Štěpánka Martanová je politická reportérka České televize. Na této pozici pracuje už od roku 2009, v současnosti kromě zpravodajství moderuje pořady Týden v politice a Politické spektrum. Zkušenosti má také s prací v rozhlase (Český rozhlas, Český rozhlas Regina), aktuálně je zprávařkou, autorkou a moderátorkou rubriky Týden v Praze na Rádio DAB Praha.
