Už 9. února 2004 si Marco Pantani pronajal apartmán v hotelu Roses v Rimini. Pět dní strávil sám, nevyšel z pokoje, jídlo si nechával posílat a nikomu nezavolal. Zůstal sám se svými démony. V sobotu 14. února ho našli bez známek života a s antidepresivy všude kolem.
Předávkování?
„Sebevraždu vylučuji. Nic tomu nenasvědčuje,“ vystoupil ještě ten den večer před kamery státní zástupce Paolo Gengarelli.
Marco Pantani se znovu objevil v centru dění a trvalo další rok než šílenství kolem jeho podivné smrti polevilo.
Říkali mu Il Pirate – Pirát. To kvůli šátku, který nosil místo klasických cyklistických čepiček. Říkali mu i Slůně. To kvůli odstávajícím uším. V devadesátých letech patřil do svaté sportovní trojice miláčků Itálie, byl stejně vzývaný jako šampion Moto GP Valentino Rossi nebo sjezdař Alberto Tomba.
https://www.youtube.com/watch?v=H8sUhM_o2ys
Pantani vyhrál jako lídr stáje Mercatone Uno Giro d'Italia i Tour de France, navíc v jedné jediné sezoně, což se do té doby povedlo jen šesti cyklistům. Patřil mezi nejtalentovanější vrchaře historie a jeho útoky v horských etapách byly prostě epické. Jenže po jeho životní sezoně 1998 přišla další a v té byl diskvalifikován ze svého milovaného Gira kvůli zvýšené hladině hematokrytu. Přestože mu nikdy nebyl prokázaný doping, zničilo ho to. Stejně jako pozdější spekulace, že využíval během celé své kariéry EPO a jeho vítězství na Giru a Tour bylo výsledkem užívání nepovolených látek. Z Gira odstoupil z vedoucí pozice, když do cíle zbývalo pouhých 36 hodin. V jeho krvi byla nalezena hladina hematokrytu 52, povolený limit byl 50. Tahle dvě procenta navíc ho zruinovala.
„V té době to sice znamenalo jen patnáctidenní distanc, ale právě tenhle moment odstartoval všechny jeho problémy. Zničilo mu to život. Nikdy už nebyl tím Pantanim jako před tím,“ vzpomínal později Miguel Indurain, vítěz Tour de France z let 1991-1995.
Pantani považoval dopingové nařčení za nespravedlivé, projevily se u něj deprese, rozpadly se mu osobní vztahy. Postupně se stával stínem Pantaniho z roku 1998, závodil méně a méně, a když policie udělala přepadovou razii na pokojích závodníků během Gira 2001, nalezla u Pantaniho v pokoji injekční stříkačky... Pantani dostal osmiměsíční distanc, v roce 2003 se pokusil na Giru o comeback, ale čtrnáctá příčka byla tím posledním, co je v jeho sportovním životopise zapsáno.
Pak už to byl kolotoč psychiatrických klinik, odvykaček a obnoveného vyšetřování dopingových kauz z pozdních devadesátých let a snaha o Pantaniho propojení s nimi.
„Zabilo ho neustálé podezřívání a pronásledování, psychicky to už nezvládl. Neměl síly pokračovat, navíc neměl rodinu, která by ho držela nad vodou,“ litoval Richard Virenque, sedminásobný vítěz vrchařské soutěže na Tour.
V první moment bylo Pantaniho úmrtí považováno za přirozené. Prostě mu selhalo srdce. To až pitva potvrdila velké množství antidepresiv v krvi, ke kterým se přidal kokain. Celý rok žila Itálie vyšetřováním, během něhož se objevovaly takové teorie, jako že si s Pantanim vyřídila účty mafie.
Celou dobu se o jeho životě i smrti mluvilo jako o řecké tragédii a mínění veřejnosti se obrátilo proti vyšetřovatelům dopingu v cyklistice. Ale dokonce ani závěrečný verdikt vyšetřování, který potvrdil, že šlo o sebevraždu předávkováním, nic nezměnil na tom, že čas od času se objeví nová teorie ohledně Pantaniho osamělého konce.