Účast na olympijských hrách v Tokiu jsi letos ještě neměla jistou, před pandemií COVID-19 tě čekala kvalifikace, je to tak?
Ano, zprávu o tom, že se kvalifikační turnaj na olympiádu ruší, jsem dostala dva dny před odjezdem. Byli jsme v tu dobu zrovna s trenérem na soustředění na Ukrajině, když jsme se to dozvěděli. Samozřejmě i s tím, že bychom se měli co nejdříve vrátit domů. Musím říct, že to byl docela šok. Dlouho jsem se připravovala, hodně tomu obětovala. Ale na druhou stranu, tohle se dotklo všech sportovců směřujících na olympiádu, navíc je samozřejmě logické, že zdraví musí být na prvním místě. Takže snad to vyjde příští rok. Já se budu snažit, abych byla maximálně připravená.
Když jsi zápasila na olympijských hrách před čtyřmi roky, byl to obrovský úspěch. Respektive to, že ses kvalifikovala. Samotné vystoupení pod pěti kruhy nakonec skončilo hned v prvním kole. Jak na Rio 2016 vlastně vzpomínáš s odstupem čtyř let?
Především jako na skvělou zkušenost. Bylo mi obrovskou ctí, že jsem na olympiádě startovala jako první česká zápasnice v historii. To už mi nikdo nevezme. Pořád mě ale mrzí, že jsem tam nepředvedla lepší výkon. Od Švédky Katariny Johansson jsem takzvaně dostala technickou, jednoduše řečeno mě převálcovala. Mám dojem, že to byl snad nejhorší zápas mojí kariéry. Ale zpětně také vím, že jsem tehdy ještě nebyla připravená. Za ty čtyři roky jsem nasbírala hodně zkušeností, loni jsem se stala vicemistryní Evropy. Snad budu mít proto možnost si příští rok v Tokiu napravit reputaci i na olympijském turnaji.
[caption id="attachment_4974" align="alignnone" width="1319"> Adéla má za sebou olympiádu v Riu a těší se do Tokia.(zdroj: Svaz zápasu ČR)[/caption>
Jak a kde jsi vlastně trávila nouzový stav po návratu do Čech?
Většinu času jsem byla v Praze v areálu Centra sportu Ministerstva vnitra ČR, kde máme základnu. Tam jsem mohla trénovat a udržovat se v kondici. Je ale pravda, že zápasnicky nebylo moc s kým trénovat.
Teď už jsme mohli na sociálních sítích vidět, že jsi společně s kolegy z reprezentace vyjela na pár soustředění, je to tak?
Přesně tak, nejprve jsme vyjeli na soustředění do Krkonoš. Bylo skvělé po několika měsících trénovat jinde než v Praze, na horách bylo opravdu krásně. Zaměřovali jsme se hlavně na kondici, hodně běhali a posilovali. Nechyběl ani výšlap na Sněžku. Před pár dny jsem se pak vrátila ze soustředění na Slovensku, opět na horách. Tatry byly také super.
Na žíněnce teď asi tolik času netrávíš. Je to i tím, že pořád není jasné, zda letos vůbec bude nějaká mezinárodní soutěž?
Je to jeden z důvodů. Pořád není jasné, zda si ještě letos na nějakém turnaji zazápasím. A s ohledem na vývoj pandemie v různých zemích je to těžké odhadovat. Rozhodně se může stát, že se na žíněnku v ostrém zápase vrátíme až v roce 2021.
Znamená to, že zatím není ani jisté, kdy a jak budou probíhat kvalifikace na odloženou olympiádu?
Není to jisté, stále nemáme žádné informace. Je to nepříjemné, ale taková je realita.
Jak jsi na tom vlastně s přípravou na soutěže, když ji tedy zrovna nekomplikuje pandemie? Ono je to asi v našich podmínkách složité i normálně, že?
Není to žádná sláva. Zázemí mám dobré, ale sparingů moc není. Naštěstí můžu trénovat s kluky, kteří se volnému stylu věnovali nebo věnují, tedy hlavně Tomášem Kottem a Honzou Žižkou. Oba jsou moc šikovní, ale zároveň mají svoji práci, takže s nimi nemohu trénovat tak často. Ostatní kluci jsou vyloženě specialisté na řeckořímský styl. Sice je to samozřejmě pořád zápas, ale ve výsledku jde o jinou disciplínu. Ve volném stylu se útočí i nohama a na nohy, zatímco v řeckořímském jen od pasu nahoru. Pro mě je navíc samozřejmě nejlepší, když mohu trénovat s holkami. Dříve jsem se hodně připravovala s Lenkou Hockovou Martinákovou, s kterou trénujeme pořád, ale už o méně. Letos nastoupila k Armádě ČR, takže už nemá tolik času. I proto trávím za normálních okolností většinu roku v zahraničí na mezinárodních kempech. Potřebuju se měřit s těmi nejlepšími, trénovat s nimi, abych se posouvala.
[caption id="attachment_4973" align="alignnone" width="2560"> Za reprezentaci Adéla zápasí od roku 2013. (zdroj: Svaz zápasu ČR)[/caption>
Během nouzového stavu jsme tě mohli vidět při řadě mediálních a dobročinných aktivit. Například jsi předcvičovala v pořadu UčíTelka na České televizi. Jak ses k tomu dostala?
K tomuto projektu jsem se dostala přes Český olympijský výbor. Jednoduše mi zavolali a zeptali se, jestli bych chtěla v pořadu účinkovat. Hned jsem to přijala, protože mi to přišlo jako skvělý nápad. A pro mě navíc rozhodně smysluplnější, než abych trávila čas na ubytovně ve Stromovce.
Kolikrát jsi v UčíTelka vlastně vystupovala a jaká to byla zkušenost? Přece jen to bylo živě a v poměrně sledovaném pořadu.
Dětem jsem na obrazovkách předcvičovala celkem třikrát. Dvakrát sama a jednou s judistou Davidem Pulkrábkem. Musím říct, že to byla super zkušenost. Nejsem moc zvyklá vystupovat živě před kamerou, takže tam byl ze začátku lehký stres, ale nakonec jsem si to užila. Obecně ráda pracuju s dětmi. A také se snažím využít každou příležitost, abych mohla zápas trochu propagovat v médiích.
Společně s dalšími sportovci jsi také během nouzového stavu navštívila několik dětských domovů, jak jste vezli dárky a trávili s dětmi nějaký čas. To asi musely být docela silné zážitky?
Jednalo se o projekt České olympijské nadace, v jehož rámci jsme rozváželi dárky do dětských domovů po celé republice. Já a právě David Pulkrábek jsme měli na starost Moravskoslezský kraj. Celý ten projekt pro mě byl velmi silným zážitkem. Objeli jsme za dva dny šest dětských domovů a zažili jsme toho hodně. Shodli jsme se, že větší radost než z dárků měly děti z toho, že jsme se jim věnovali, ukázali jim něco z našich sportů, zahráli si společně hry a povídali si s nimi. Jeden z nejsilnějších zážitků během těch dvou dnů byl, když nám v jednom domově děti zpívaly písničku o lásce a o rodině. To se přiznám, že jsme já i David měli co dělat, abychom zadrželi slzy.
Když jsem pak přijela domů, dlouho jsem všechny ty věci a pocity zpracovávala. Ty děti byly naprosto úžasné a jsem ráda, že jsem za nimi mohla přijet. Rozhodně se v této oblasti chci do budoucna angažovat více.
Poměrně aktuální téma ve světě je vedle koronaviru rasismus. Řeší se i ve sportu, u nás se hodně mluvilo o rasistickém chování některých fotbalových fanoušků. Je to téma i pro zápas? A ty osobně ses v něm někdy s rasismem setkala?
Zápas je podle mě hodně férový sport a s rasismem jsem se v něm naštěstí nesetkala. Nebo jsem si toho nevšimla. Rasismus mi přijde odporný a odsoudit člověka pouze na základě barvy pleti nebo příslušnosti k národu neskutečně omezené.
Na sociálních sítích jsme mohli několikrát vidět, že jsi trénovala také s první Češkou v UFC Lucií Pudilovou. Ta teď neprožívá příliš šťastné období, po konci v UFC prohrála v projektu Oktagon Underground hned v prvním kole s vycházející hvězdou Terezou Bledou. Jak vnímáš situaci kolem ní a jsi s ní v kontaktu, respektive trénujete spolu pořád?
Ten zápas s Terezou Bledou jsem viděla. Bylo mi líto, že Lucka prohrála, je to moje kamarádka a fandila jsem jí. Myslím, že jít do toho zápasu jako favorit, kterého chtějí všichni sesadit a udělat si na něm jméno, bylo pro ni určitě dost psychicky náročné. Nejvíc mě ale štvala reakce “fanoušků“. Stejní lidé, kteří jí nedávno pochlebovali, když byla v UFC, ji teď tvrdě odsoudili. Četla jsem pár komentářů na sociálních sítích a bylo mi z nich zle. Jinak s Luckou jsem stále v kontaktu a zase spolu začínáme pomalu trénovat.