Petr Kment se narodil v roce 1942 v pražských Nuslích. Jeho otec byl boxer a malý Petr už odmalička svojí postavou a silou rostl pro těžkou váhovou kategorii. Nikoliv však v boxu jako jeho tatínek. Byl to právě on, kdo ho ve 13 letech odvedl do zápasnického oddílu. Už tehdy Petr vážil 101 kilogramů a na žíněnce se brzy cítil jako ryba ve vodě. Později navíc jeho přípravu převzal Petrův velký vzor Josef Růžička, stříbrný olympionik z Helsinek 1952. Také jeho zásluhou se zrodila nová zápasnická ikona.
https://www.youtube.com/watch?v=EgBy4d9ulyE
Na mezinárodním poli se začínal “rozkoukávat“ i díky svojí profesi. Jako vozový zámečník na dráze odjel v roce 1962 na mistrovství Evropy železničářů, které vyhrál. Svůj první skutečný reprezentační křest ohněm si ale Kment odbyl rovnou na olympijských hrách, a sice v roce 1964 v Tokiu. Poprvé se zde v těžké váze nad 97 kg utkal se svými budoucími rivaly, Maďarem Kozmou a Sovětem Roščinem. Předvedl se ve výborném světle, jeho výkony ale tehdy ještě na vytouženou olympijskou medaili nestačily. Ovšem čtvrté místo bylo obrovským úspěchem i příslibem do budoucích let.
O rok později už získal svůj první velký cenný kov, když na mistrovství Evropy skončil třetí. Byla to první z řady bronzových medailí, které za svoji kariéru vybojoval. Stejně si totiž vedl i v roce 1966, kde ale k evropskému bronzu přidal i bronz z mistrovství světa. To samé zopakoval v následujícím roce. A pak už přišel rok 1968, který si v těchto dnech připomínáme v souvislosti s invazí vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Pro Petra Kmenta to byl ale také rok, kdy se mu splnil sen o olympijské medaili.
Mistrovství Evropy bylo tehdy spíše přípravou na olympijský vrchol sezony. Přípravou, která se Petrovi povedla na výbornou a na které ukázal, že jeho cíle pro olympiádu jsou jen ty nejvyšší. Na kontinentálním šampionátu ve Švédsku totiž vybočil z bronzové tradice a stal se mistrem Evropy. Československá hymna díky němu zněla na mistrovství “starého kontinentu“ v zápase po dlouhých 41 letech! Jenže to, kvůli čemu Petr Kment podstupoval dlouhou a tvrdou přípravu, mělo teprve přijít.
[caption id="attachment_5528" align="alignnone" width="834"> Petr Kment, olympionik v řeckořímském zápase v roce 2007. (zdroj: JIŘÍ KOŤÁTKO / MAFRA / Profimedia)[/caption>
Olympijský oheň v říjnu 1968 hořel v Mexiku a československá reprezentace tehdy rozhodně nic nepodceňovala. To platilo pro přípravné kempy, které probíhaly ve vysoké nadmořské výšce, například v Rakouských Alpách. A také pro aklimatizaci, kvůli které národní tým odcestoval do Mexika už tři týdny před turnajem. Náročná příprava si ale vybrala svou daň v ten nejméně vhodný okamžik. Na jednom z posledních tréninků před olympijskou soutěží se Petr zranil. Když mu doktor prohlédl pochroumané rameno, okamžitě doporučil odhlášení z turnaje a odjezd domů. Jenže říct něco takového Petru Kmentovi poté, co se čtyři roky připravoval právě na olympiádu, poslední měsíce tvrdě dřel, byl v životní formě a další olympijské hry by ho případně čekaly až za čtyři roky, bylo navzdory zdravotním rizikům jen další překážkou na cestě k vytouženému snu. A takové překážky byl zápasník jeho naturelu zvyklý překonávat.
Na vlastní zodpovědnost do turnaje nastoupil a doufal, že to i přes zranění a celkově nedobrý zdravotní stav jeho tělo zvládne. A dobře udělal. Jeho obrovská vůle ho dovedla až mezi nejlepší tři zápasníky, kteří v soutěži zbyli. Po náročných zápasech zůstal už jen on a jeho dva “dobří známí“ – Kozma a Roščin. Petr měl jistý bronz, fyzicky byl ale zničený. Vzhledem k tomu, že nechtěl ohrozit svoji další kariéru a na zápasnický důchod se rozhodně necítil, zápasy s těmito velikány vzdal. Vždyť medailový olympijský sen si splnil. A bronz mu byl po většinu jeho éry tak nějak souzený.
[caption id="attachment_5530" align="alignnone" width="1156"> Bronz z olympiády byl pro Kmenta velkým úspěchem. (zdroj: repro ČT)[/caption>
Až posléze se ukázalo, že jeho podlomené zdraví v Mexiku neovlivňovalo jen zraněné rameno. Když se olympionici vrátili do (tehdy už okupované) vlasti, Kment se přivítání na letišti nezúčastnil. Putoval totiž rovnou na infekční oddělení. Měl žloutenku!
Ze zdravotních komplikací se ale postupně dostal a na žíněnku se vrátil. V následujících letech dokázal do svojí bronzové sbírky přidat ještě medaili z mistrovství Evropy 1971. V roce 1973 se navíc stal vicemistrem světa. O rok dříve se ještě jednou, potřetí, zúčastnil olympijských her. V Mnichově obsadil sedmé místo. V roce 1974 pak definitivně pověsil zápasnický dres na hřebík. U sportu ale zůstal, ať už jako trenér, nebo později funkcionář.
Když v roce 2013 zemřel, vzpomínali na něj nejen zápasníci, ale také fotbalisté pražské Slavie a její fanoušci. Byl totiž jedním z nich, věrný Slávista, který, dokud mohl, nechyběl téměř na žádném domácím zápase na svém místě permanentkáře v sektoru 129.