Proč jste se rozhodli tuto aplikaci vytvořit? Co stojí za první myšlenkou, která vedla ke vzniku?
Ten nápad vzešel ode mě. Trpím duševním onemocněním a zhruba před třemi čtyřmi lety, když to začalo, tak žádná taková aplikace v českém jazyce nebyla. V panické atace jsem nebyla schopná si ty věci překládat z angličtiny, tím pádem anglická aplikace pro mě ztrácela význam, nefungovala v tom stavu, ve kterém jsem ji já potřebovala. Teď je to zhruba rok a čtvrt zpátky, kdy mě poprvé napadlo, že by nějaká taková aplikace mohla vzniknout i v Česku. Původně jsem to chtěla dělat jako bakalářskou práci, ale nakonec jsem sehnala kamaráda z fakulty informatiky a tomu se to líbilo, řekl, že mi s tím pomůže, a tak jsme to naprogramovali.
Jak jste říkala, sama se potýkáte s posttraumatickou stresovou poruchou. Bylo pro vás osobně těžké o tom mluvit na veřejnosti?
Teď už to jsou dva roky, co jsem na Instagramu založila projekt Mlčení není řešení, kde jsem začala mluvit o tom, co je to duševní onemocnění. Takže už jsem měla zkušenost mluvit o svém příběhu. Po tom, co vznikla aplikace Nepanikař, jsem si říkala, že by bylo fajn to spojit, protože je za tím ten příběh. Ze začátku to bylo náročné, ale teď už je to pro mne v pořádku.
Pokud se člověk potýká s úzkostí či s depresemi, je stáhnutí vaší aplikace to první, co by měl udělat?
Dejme tomu, že úzkost je náhlý stav, který přijde. To znamená, že úzkost může přijít kdykoliv, nejen při sezení s psychologem. Aplikace nabízí hodně rychlou první pomoc, jsou tam dechové cvičení, odvedení pozornosti, což je věc, po které uživatel může okamžitě sáhnout a použít ji. U deprese se aplikace spíš snaží působit preventivně. Pokud člověk začíná trpět depresemi, tak je vhodnější, aby se obrátil na psychologa, psychoterapeuta. Aplikace může působit jako prevence a může se snažit, aby se deprese nezhoršila.
Dokážu si představit, že pro člověka je i problém si vůbec přiznat, že nějakým problémem trpí. Pracuje aplikace i s tímto?
Máme tam sledování nálady, kterou si člověk může každý den zapisovat. V aplikaci je zabudován algoritmus, který si hlídá stav uživatele. Pokud by byla nálada dlouhodobě špatná, tak mu aplikace doporučí vyhledat odbornou pomoc a rovnou ho buď odkáže na kontakty, které máme v aplikaci nebo si je uživatel může vyhledat sám.
Je pro člověka tedy těžké si ten problém přiznat a vyhledat odbornou pomoc? Stalo se to třeba i vám?
Mé spolužačky z gymnázia trpěly duševním onemocněním, takže pro mě bylo normální si odbornou pomoc vyhledat. Myslím si, že někteří lidé, to stále berou jako velké stigma, zdráhají se vyhledat odbornou pomoc. Ale vlivem kampaní na sociálních sítích typu Nevypusť duši a podobně, si myslím, že stále více lidí má menší strach vyhledávat pomoc. V téhle době se dle mého názoru situace zlepšuje.
Používáte i vy sama aplikaci Nepanikař?
Já už ji zase tak moc nevyužívám, můj stav je už dlouhou dobu stabilizovaný. Spíš ji mám kvůli tomu, protože neustále něco testujeme.
Bylo vytváření aplikace pro vás zároveň terapií?
Do každé sekce jsme dávali nějaké tipy, které člověku mohou pomoci, aby se například ten jeho stav nezhoršil. To určitě i mě osobně něco dalo. Dávala jsem tam tipy, které pomáhaly mně a zároveň jsme se ptali lidí s duševním onemocněním, co pomáhá jim.
Jak moc nebo jestli vůbec jste konzultovali celou aplikaci s odborníky?
My bychom si nedovolili vypustit aplikaci, bez toho, aniž bychom ji konzultovali. Primárně jsme ji konzultovali s psychology a psychiatry. To se týkalo těch původně čtyř verzí – úzkost, deprese, sebepoškozování a myšlenky na sebevraždu. Probíhalo to tím způsobem, že jsme nejprve poslali textovou dokumentaci a většinou s tím neměli problém, ale spíš nám doporučili nějaké věci doplnit. Když jsme přidávali modul poruchy příjmu potravy, tak jsme to celé řešili s Centrem Anabell, které se těmito poruchami zabývá. Teď pro uživatele připravujeme další aktualizaci, která je propojí přímo s jejich odborníky.
Neskrývá se v aplikaci nebezpečí v tom, že člověk, který opravdu trpí duševní chorobou zanedbá návštěvu u doktora, protože si třeba bude myslet, že aplikace mu na léčbu stačí?
Vždycky uvádíme, že aplikace nenahrazuje odbornou pomoc, ať už systematickou psychoterapii nebo návštěvu psychiatra, to v žádném případě. My právě i doporučujeme v případě zhoršení stavu, aby uživatel opravdu vyhledal odbornou pomoc. Aplikace spíš pomáhá mezi sezeními s psychology nebo pokud ty stavy nejsou tak vážné a člověk má určitou kontrolu nad situací. Nebo může sloužit člověku, který má už léčbu za sebou a je stabilizovaný a oblevil by se nějaký lehčí relaps, aby právě do toho nespadl tak, že by znova potřeboval odbornou pomoc.
V září jste ke čtyřem základním modulům přidaly poruchy příjmu potravy. Budete ještě dále aplikaci rozšiřovat?
Vždycky svému IT napíšu, že je tohle poslední verze, ale o dva týdny později, chci něco dalšího přidat. Takže předpokládám, že ještě dál aplikaci rozšiřovat budeme.
A proč zrovna těchto pět modulů bylo pro vás nejdůležitějších?
Ty původní čtyři se odvíjeli z toho, čím jsem si já prošla a bylo to vztažené na to, že jsem tomu rozuměla. Nejen, že jsem si tím sama prošla, ale mám nastudováno velké množství odborné literatury. Poruchy příjmu potravy mi tam nějak celou dobu chyběly. Když jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii, tak jsem se setkala s hodně velkým množstvím lidí, kteří tímto problémem trpěli. Když jsem o tom uvažovala, zmínila jsem to v nějakém rozhovoru a rovnou se mi ozvala paní ředitelka z Centra Anabell, že by s námi rádi spolupracovali. Myslím si, že tyhle problémy, které tam máme, jsou asi ty nejběžnější, které je tam možné zahrnout. Dejme tomu, že i hodně častá může být schizofrenie, ale člověk, který touto nemocí trpí si není schopen ve chvíli, kdy přijde relaps, pomoci jen aplikací.
V jednotlivých modulech nabízíte různé aktivity pro uživatele. V modulu úzkosti například můžeme počítat příklady, hrát hru, v modulu deprese je možnost plánovat si aktivity. Jak konkrétně tohle lidem pomáhá?
Když má člověk úzkost, tak jeho myšlenky vypadají zhruba nějak takhle: „Všechno je špatně, vůbec nevím, co mám dělat. Je mi zle, nemůžu dýchat.“ Toho člověka zaplavují negativní myšlenky a potřebuje odpoutat od nich pozornost. Snažili jsme se, aby tyto dvě cvičení, aby byly jednoduché a zvládl je opravdu kdokoliv i ve stavu úzkosti, ale zároveň, aby bylo nutné se na ně soustředit. Co se týče hry, někteří lidé nám psali, že matematiku nemají rádi a že nechtějí počítat. Byla to tedy druhá alternativa, jak těmto lidem pomoci.
Pokud má člověk deprese, tak má hrozný problém se sebekázní. Není schopný dodržet to, co jsi naplánoval. Když si naplánuje uklízení a nedodrží to, tak si to pak večer vyčítá a je mu hůř. V aplikaci si může naplánovat úkoly na den nebo týden a jsou nastaveny tak, aby byly úkoly jednoduché, které člověk dokáže zvládnout. A pak by měl dobrý pocit toho, že něco dokázal.
Pocítili jste v nynější krizi okolo koronaviru nárůst uživatelů aplikace Nepanikař?
Ano, máme nárůst zhruba 20%. Hodně nám stoupli uživatelé z Francie, Itálie, Spojených států a Polska.
Je něco, co byste vy sama doporučila lidem, kteří právě v tuhle chvíli bojují s úzkostí kvůli pandemii?
Já si myslím, že v této době, stejně jako v ostatních chvílích, kdy člověku není dobře, není ostuda se obrátit na odbornou pomoc. Právě v téhle chvíli hodně psychologů a psychoterapeutů nabízí konzultace online. V čemž vidím velké pozitivum. Člověk za ním nemusí a může to probíhat i anonymně, může si vypnout kameru na Skypu.
Je vaše aplikace i pro lidi, kteří netrpí žádnou psychickou nemocí?
Například modul úzkost může využívat i člověk, který má trému před vystoupením, prezentací ve škole. To odvedení pozornosti obecně funguje kdykoliv, kdy případný uživatel přichází do nějakého stresu. Myslím si, že tento modul je právě určený nejenom lidem, kteří trpí úzkostmi ale komukoliv, kdo je nervózní nebo trémista.