Hory mají duši, jsou to sídla bohů, vyprávěla Klára Kolouchová o svých krásných únicích z reality

Ne každý rozhovor zanechá stopu.

Ten s Klárou Kolouchovou ale takový byl.

V kontaktu jsme byli víckrát, ale ten první rozhovor vznikl v době, kdy měla za sebou Mount Everest a na třetí pokus se chystala na svůj úspěšný výstup na K2, ale šlo v něm o víc. O mnohem víc. Vyprávěla o svých snech.

Je těžké používat minulý čas...

-----

Je důležité mít sny?

Až přestanu snít, přestanu žít. Od spousty lidí poslouchám, že sny jsou přežitek a je třeba žít v realitě, ale podle mě se to navzájem nevylučuje. Měli bychom mít sny. Prolíná se to, někdy se sny zhmotní a někdy zůstanou dál jen sny. Mě to takhle baví, potřebuji je.

A jak důležité je si sny plnit?

To jde přece ruku v ruce.

Vždycky ne.

U mě ale jo.

Přestože zrovna vaše splněné sny jsou hodně vydřené a už jenom jejich samotná realizace sakra bolí?

(rozesměje se) Jo, dělám si to sama a občas si tím vším dovedu naprosto báječně komplikovat život. Ale i tak mě to baví. Činí mě to upřímně šťastnou a celoživotně z toho čerpám.

Když jste přišla o vrcholový výstup na K2, bylo na vašem blogu znát přímo hmatatelné zklamání. Platí to i s odstupem?

Čas všechno zahojí… Stejně tak se říká, že všechno chce svůj čas. Některé věci si prostě musíte odžít, ale vracet už se k tomu nechci. Když se v tom budu znovu hrabat, bude to jen neproduktivní jitření ran. Ale oproti roku 2016, kdy se to také nepovedlo, to bylo vzhledem k okolnostem tentokrát mnohem težší. A taky jsem měla hned jasno, že to nemůžu takhle nechat.

Je správný výraz výzva?

Výzva? To slovo není moc hezké, je totiž dvousečné. Pro mě je K2 prostě něco neukončeného. Chtěla bych to uzavřít a jít dál. Ještě pořád věřím, že k tomu mám co říct a ráda bych dopsala další kapitolu, než se vrhnu na nový příběh. Nejde mi o to vylézt až nahoru za každou cenu, ale vždy je něco, co lze zlepšit nebo udělat jinak a celé to zas posunout. Kam až? To se uvidí...

Vzpomenete si, co nejvíc vás štvalo, když jste se kvůli zdravotnímu stavu musela vrátit do základního tábora a promeškala tak časové okno vhodné k výstupu? Vniveč přišly peníze na expedici, váš čas…

Peníze jsou v ten moment to poslední, co vás štve. Nejhorší jsou vaše vlastní myšlenky, kdy si stále přehráváte, co se tam nahoře vlastně stalo a proč už to nešlo. A proč vás hora nechce pustit zpátky, když už jsem zas „ready“. Nejdůležitější na vysokohorských expedicích je načasování, v jeden moment se musí sejít strašně moc detailů. Musíte všechno sladit a ještě se to musí potkat s podmínkami na kopci. Mně teď chyběly dva dny dobrého počasí, abych to mohla ještě jednou zkusit, jenže už prostě nepřišly... A to je bezmoc… Nemáte to pod kontrolou, je třeba povolit a pustit. A i když dělám věci primárně sama pro sebe, ty nejhezčí emoce jsou ve finále ty sdílené. Každá má expedice se bytostně dotýká mojí rodiny, která je součástí přípravy a celého příběhu a není to pro ně jednoduché. Vždy je to tak trochu na jejich úkor. Chtěla bych jim to vrátit. Místo abych jim konečně ulevila, oslavili jsme hypotetický vrchol a já si dala konečně pauzu, vystavím je tomu tlaku znovu..

Pracovala jste v Londýně pro státní správu. Mohu vás nazvat vrcholovou manažerkou?

No… Asi jo. Aktuálně vrcholovou manažerkou ve fázi odpočinku.

Jaká jste? Jak byste se charakterizovala?

Citlivá, pečující, starostlivá, rozjívená, hektická, zrychlená, soutěživá, ambiciózní, vizionář, cílevědomá, požitkář i masochista s vážnými sklony ke snění. Jo a miluju krásný boty!

Jak se ale právě vy dokážete srovnat se situací, kterou nemáte ve svých rukách a neovlivníte ji?

To je právě ten úžasný protipól k mému běžnému životu. Je to můj prostor, kde se můžu nechat volně unášet, není to věc, která mě živí. Krásný únik z reality, kdy jsem sama se sebou.

V čem je právě K2 tak výjimečná?

Když se na ní podíváte, je to prostě TA HORA! Nádherný kopec, který si říká o respekt. Chvíli se „oťukáváte“ , taková fáze námluv, sbíráte odvahu na to ji oslovit. K tomu patří i randění s jinými, tedy lezení na další osmičky a intenzivní fáze tréninku a příprav, než se osmělíte řeknete si, tak jo – pojďme to zkusit! A tam někde začínají ty sny, jaké by to bylo tam být a dostat se třeba až úplně nahoru.

Mužské motivaci dobývání rozumím, ale co žene do extrémů ženy?

Ty dva světy jsou úplně jiné a přístupy pánů i dam na expedici stejně tak. Ale v momentě, kdy jste součástí jednoho týmu, je tah na branku hodně podobný. A ty motivace? První člověk na Měsíci, na Everestu, ... Já na horu taky nejdu s tím, že si to jenom zkusím. (usměje se)

Vznikne mezi horolezcem a horou vztah?

To je hezká otázka. (zamýšlí se) Vlastně máme velmi intimní vztah. Kdybych byla chlap, řekla bych, že hora je jako moje milenka. Ale vlastně i jako ženská můžu říct, že jde o milostnou epizodu. Jednoznačně je tam citová vazba. Jednoznačně… Hory mají duši, a i když nejsem buddhista, kteří tvrdí, že každá hora je sídlo bohů a před lezením dělají obřad obětování bohyni hory, vím, že to má svůj význam. Člověk je v prostředí, které mu není vlastní a musí se na něj nastavit. Musí si připustit objektivní rizika, musí si připustit, že se třeba v nejhorším případě nevrátí domů. Je třeba si porovnat hlavu a uvědomit si, co vás čeká. Mnohdy vám to nedojde, dokud tam nestojíte.

To snad víte už před odletem, ne?

V roce 2016 jsem ve vedlejší expedici zažila kluka, který byl lezec par excellence. Zkušený frajer, který měl za sebou několik osmitisícovek. Dlouho jsem neviděla u někoho lepší papírové předpoklady. A pak přišel pod K2 a usoudil, že to není ono. Necítil to, neměl z toho dobrý pocit. Aniž by vůbec začal lézt, prostě to zabalil a odjel. To byla pro mě největší frajeřina. Je to o nastavení hlavy a vnitřním klidu.

Jaké je to, když jste tak vysoko, že už to výš nejde? Jaké je to na Mount Everestu?

Asi byste chtěl slyšet něco romantického?

Nevím. Jen si to neumím představit.

Bylo by to sice hezké, ale žádné euforické pocity nemáte. Za vámi je teprve půlka práce a cesta dolů bývá náročnější. Jasně, máte radost, ale ty opravdové pocity štěstí přicházejí mnohem později.

V roce 2007 jste se stala vůbec první Češkou na Everestu. A co jsem zaznamenal ohlasy, ty váš výkon degradovaly kvůli využití kyslíku a šerpů. Neštve vás to?

Naučila jsem si to nepřipouštět. Jde to mimo mě. Tyhle hlasy postupně mizí, ale dříve nebo později tahle otázka stejně přijde znovu a překvapuje mě, kolik pořád dostává prostoru. Nezažila jsem to jinde ve světě než tady u nás a je to spíš únavné. Je to nějaké české specifikum a typicky přichází od lidí, kteří sami nebyli výš než na Sněžce.

Čím si to vysvětlujete? Znamená to, že dokud třeba nepřijdete v Himalájích o umrzlé prsty, nevezme vás horolezecká komunita mezi sebe? Do té doby pro ně budete něco jako turistka?

Jo, přesně, jsem vysokohorský turista (smích). Mezi lezci mám spoustu kamarádů, kteří toto nemají potřebu řešit. Ti ostatní mě nezajímají a podobné komentáře bych nazvala horolezeckým bulvárem.

Jak vlastně vypadá ta česká komunita?

To je kdo ta komunita? My jsme strašně malá země. Lezce, kteří se opravdu věnují vysokohorskému lezení, bych dnes spočítala na prstech jedné ruky. Pak tu máme skalní lezce. A když se potkáme, do očí mi nikdo nic zlého neřekne. Ale dovedu si představit, že jsou i tací, kterým ležím v žaludku. Že se mi povedlo uskutečnit věci, na které oni sami nedosáhli. Že umím sehnat finance a zprocesovat expedice, na kterou by také rádi jeli. Nechci nikomu sahat do svědomí. Stojím si za tím, co dělám. Na některé velké kopce jdu s kyslíkem, na některé bez a je to jen mé rozhodnutí. Ať si každý leze jak chce!

Stejně mi to nedá. Když budu mít k dispozici kyslík a šerpy, stejně se tam nahoru nedostanu, ne?

Nebudu vás podceňovat. (rozesměje se)

Tak jak to je?

Když mi dáte fyzicky zdatného člověka, který aktivně sportuje, je zdravý, má vůli a chuť, jsem schopná ho za pět let připravit tak, že může zkusit lézt a za dobrých podmínek vylézt na Everest. Ve finále je to o sportovním výkonu, kondici a předpokladech, jak se tělo dokáže poprat s nadmořskou výškou, což máme naděleno geneticky. Každý má někde daný svůj strop, už ve 3000 metrech to nemusí váš organismus zvládat. K tomu je pak třeba natrénovat základní technické dovednosti a v rámci přípravy si odlézt pár tréninkových kopců. Pět let zkrátka není nereálná doba, abyste stál na Everestu.

Měla jste možnost lézt na Everest po boku Tashiho Tenzinga, vnuka Norgaye Tenzinga, který tam byl společně s Edmundem Hillarym jako vůbec první. Prý jste s Tashim přátelé?

Ano, když s někým vylezete dvě osmitisícovky, vznikne velmi blízký vztah. Až intimní pouto. Sice jsme se teď deset let neviděli, ale jsme v kontaktu a víme o sobě.

Těšilo vás to, že jste mohla lézt s vnukem legendárního šerpy? Je to prestiž?

To se mi špatně hodnotí. Můj sen bylo lézt na kopec a Tashi byl bonus navíc. Potkali jsme se v roce 2006, kdy vedl naši expedici na Čo Oju. Při společném výstupu vzniká silná vazba a buď tam ta chemie je, nebo není. My jsme navíc s Tashim poslední tři vrcholové dny lezli jen ve dvou, a to byl neuvěřitelný tmel. Za krátkou dobu poznáte člověka tak, jako kolikrát nepoznáte svého životního partnera. Když jsme se pak vrátili do Kathmandu a on se mě zeptal, jestli nechci na Everest, věděla jsem, že je to ten nejlepší možný parťák. To jsou životní cesty a náhody, kdy se propojí víc věcí najednou a o to větší to má sílu.

Představuji si vás, jak v tepajícím Londýně pracujete na britských ministerstvech a pak, jak se posouváte v Himálaji společně s vnukem Norgaye Tenzinga…

Když to takhle řeknete, je to dost nemyslitelné, že jo? (rozesměje se) To jsou naprosté protiklady a v tom je život úžasný! Jen je třeba mít otevřené oči a sledovat možnosti, které nás míjejí a občas po některé z nich sáhnout.

Kdy jste začala vnímat horolezecké možnosti?

To je právě ta souhra okolností... Vlastně to jsem se takhle mohla nadchnout pro úplně jiný sport a náhodou to padlo na hory. A paradoxně to celé to vzniklo až v placatém Londýně.

Takže nejste takové to lezecké dítě?

Ke sportu a horám obecně jsme byla vedená odmala. Atletika, tenis, v zimě hory, ale jen na lyžích nebo běžkách. Teprve s první svobodou na vysoký a správnou partou jsem poznala jiný rozměr hor. A že to chození po kopcích může být i zábavné. Můj první velký výšlap měl být na Mont Blanc, na který se nakonec kvůli mizernému počasí nelezlo. Místo toho jsme tam domluvili další akci a tou měla být Aconcaqua. Já se hned přihlásila a tři měsíce na to si přetrhala křížové vazy v koleně a tím tahle epizoda skončila. Na kopce jsem zapomněla, odstěhovala jsem se do Londýna, začala tam pracovat a při jedné večeři s kamarády jeden z kluků plácnul, že se chystá na Aconcaquu. A já, jestli nemůžu jet taky. (směje se) Koukal na mě celkem překvapeně, ale pak jsme spolu začali trénovat, dal mi první základy lezení na umělé stěně a za půl roku jsme opravdu společně odletěli do Mendozy. Argentina se pak pro mě stala zlomovým bodem.

Platí i u vás, že Himálaj je top?

Himálaj je za odměnu, osmičky nikde jinde nejsou. Ale je to časově náročné. Stejně tak mě lákají i nižší kopce, které mají pět šest tisíc metrů. Ráda bych se třeba vrátila na Aljašku, kde je nádherná příroda. Navíc je to jednodušší z hlediska času, je to otázka dvou tří týdnů, kdežto expedice na osmitisícovku, pokud se tedy člověk není schopný připravit a aklimatizovat jinde, je hrozný žrout času. Proto si dávám Himálaj jen někdy a za odměnu.

Jak vypadá realizace expedice?

Záleží na oblasti, kde lezete. Z devadesáti procent se ale vše domlouvá z domova. Na místě jsou potom profíci z agentur, kteří připraví na klíč zázemí. Můj hlavní úkol je připravit se po fyzické stránce a podle vybraného cíle nastavit tréninkový režim. Pak to pochopitelně něco stojí, takže hledám partnery a sponzory expedice. Výstroj už dneska tolik neřeším, to je po těch letech rutinní záležitost. Mám osvědčené dodavatele a vím, co funguje a co ne. Důležitá je pak volba správného expedičního týmu.

A to vypadá jak?

Jsou různé modely. Může to být moje vlastní expedice šitá tzv. na míru, to byl případ Everestu. Tam jsme byli s Tashim jediní dva lezci a vše se stavělo kolem nás. Jen dva šerpové a kuchař – velmi unikátní soběstačná minijednotka, v porovnání s ostatními expedicemi velmi výjimečný setup. Standardnější nastavení je, že se stanete součástí mezinárodní skupiny. To se spojí pět šest lezců z různých koutů světa a organizace i náklady se pak rovnoměrně rozdělí. Sdílíte společné zázemí, lezecký permit, zkrátka spojíte síly a místní agentura opět zařídí potřebnou logistiku; nasmlouvají místní přepravu, nakoupí čerstvé suroviny, zázemí do základního tábora... Svět je neuvěřitelně propojený a je úžasné, co všechno lze na dálku vykomunikovat.

Kde končí servis a začíná dobrodružství?

Dobrodružství je to od začátku do konce. Ale pokud se ptáte, kdy opravdu začíná ta horolezecká část, tak to je v momentě, kdy opustíte základní tábor a nastoupíte do stěny. A co úrovně servisu týče, to je dané oblastí, kde se pohybujete. Jiné to bude v Nepálu, který je turisticky a trekařsky tak rozvinutá oblast, že se vám opravdu nestane, že cestou do základního tábora nikoho nepotkáte. Naopak minete vesničky, kde si v restauraci dáte dobré jídlo, můžete i dokoupit vybavení. Úplně jiná úroveň komfortu je pak v Pákistánu. Trek do základního tábora pod K2 je jeden z nejdelších a nejobtížnějších nástupů na osmitisícovku vůbec.

Nástup? To je co?

Z poslední vesnice, kam vás dovezou terénními vozy i s tunami materiálu, vás čeká 140 kilometrů dlouhá pouť divokou přírodou, včetně brodění řek, až na úpatí hory, kde je základní tábor. V Nepálu si můžete pomoci helikoptérou a něco někam poslat, v oblasti pákistánského Karákorámu je to jiné. A úplně jiné je pak lezení třeba na Aljašce, kde si vše nosíte sami a náklad táhnete za sebou na saních... I v tom je kouzlo různých kontinentů.

Stejně by mě zajímalo, kde končí vysokohorská turistika. Kam až by se třeba dostal zkušenější trekař.

Ani tady nemůžeme být obecní, každý kopec je opravdu jiný. Ale zjednodušeně řečeno, jasnou dělící linkou je základní tábor. Pro mnohé trekaře je to cíl jejich cesty, podívat se pod nejvyšší hory planety a pokračovat v jejich putování dál. Pro horolezce je to teprve začátek a na několik dalších týdnů nový domov. Navíc je třeba respektovat základní pravidla, jako třeba lezecký permit, tedy povolení k výstupu na horu. Není to tak, že byste šel kolem a při té příležitosti si zkusil vylézt kus Everestu.

To tam jako stojí někdo, kdo vám kontroluje povolení?

Vlastně ano, v různých fázích cesty se prokazujete potřebnými dokumenty a potvrzením o platném povolení k výstupu. Je to logické a v rámci kontroly a místních regulí přirozené.

Mluvila jste o smíření se s tím, že se třeba nevrátíte domů. Je to fráze, nebo jste se opravdu někdy ocitla v situaci, kdy to takhle prostě bylo?

Jo, dostala… (odmlčí se) To jsou hraniční momenty, kdy se láme chleba. A vždy se to překlopilo v to, že jsme nakonec vylezli nahoru. Kdybych v té situaci „zamrzla“ a dala na pocity, spoustu vrcholů, které mám, bych neměla. (přemýšlí) Vlastně na skoro každé mé expedici tenhle moment přišel ve fázi, kdy jsem bojovala o vrchol. Musíte se kousnout a překonat to. Nic není zadarmo.

Jsou to složité vnitřní boje?

Vždycky. Ale je to o tom, že v tom nejsem sama. Je strašně důležitý, aby tam se mnou byl někdo, kdo mě dokáže podržet a ve správný moment mentálně nakopnout.

Trochu se budu opakovat, ale je v tomhle vaše nastavení plusem, nebo minusem?

U chlapů vnímám až buldočí touhu dojít na vrchol a nedívat se napravo nalevo. Holky mají také úžasný tah na bránu, ale dokážou si více užívat každý den a méně se tím stresovat. A když se to nepovede, nezblázníme se.

Snadněji se otočíte?

Myslím, že ano. Asi přirozený pud sebezáchovy a zachování rodu. Chlap dokáže jít hlava nehlava. To mají také dáno geneticky – bojovník a dobyvatel. A je to tak správné, každý máme svoji roli a já si nemyslím, že mezi ženskou a chlapem je rovnítko. To je blbost.

Patří do hor myšlenky na děti? Vy máte dvě.

Děti na kopec nepatří. Přemýšlení o nich a stýskání mi nijak nepomůže. A pokud se to stane, musím dolů, pak nemám tam nahoře co dělat.

Jak se to dělá?

Blbě. Pro mě je zlomový bod odletu - když projdu na letišti gatem, kam už za mnou rodina nemůže. To je obrovská úleva, protože do té doby je to emoční horská dráha. Je mi smutno, stýská se mi, to je samozřejmé. V roce 2016 to bylo asi nejtěžší, dost jsem to odloučení prožívala. Letos jsme to už zvládla lépe, povedlo se mi celkem dobře se odstřihnout s tím, že se mají děti dobře a užívají si prázdniny… Líp se pak koncentruji na lezení, kopec, je důležité nerozptylovat se věcmi, které mi stejně nepomůžou. Zní to tvrdě, ale funguje to a je to tak správně.

Telefonujete si?

To nedávám. Naskočila by máma a bylo by zle. S manželem a rodiči ano, ale s dětmi ne. Když je mi smutno, vytáhnu večer ve spacáku mobil a prohlížím staré fotky. Ne moc dlouho, protože buď začnou mrznout prsty nebo zamrzne mobil a tím se nostalgie utne. (usměje se)

K2 potřetí. Ještě je to ve fázi snu?

Termín je daný a všechno už jede.

Těšíte se?

Ještě ne. Teď je to kolotoč, odškrtávám věci, abych se mohla začít těšit. Zatím je tam spousta proměnných a práce. Dokud nemám letenku na stole, nedochází mi to.

Mění se postupně pocity z K2?

Poprvé to bylo nadšení z úplně nového světa. To už tam není. Jdu tam potřetí a vím, co mě čeká, takže je mnohem racionálnější. Fajn, poprvé jsem mohla mít omluvenku, proč to nebylo perfektní. Podruhé… Ale teď? Je to mnohem rutinnější, ale i tak si pořád sním!

Co se bude odehrávat, až se zase vydáte na vrchol?

To je ta vysokohorská romantika! Bude to krásný a bude to bolet. Budu se soustředit na každý krok, snažit se zachovat čistou hlavu, nedudělat chybu a vydržet až.... až kam mě hora pustí.

Bude složitější udržet koncentraci, když už trasu znáte?

Má to plusy i minusy. Vlastně to bude trošku nuda, na trase do mě žádné velké překvapení nečeká, bude chybět taková ta hezká naivita. Trasu mám násobně nachozenou, v expedičním módu v rámci aklimatizace absolvujete cestu do jednotlivých výškových táborů opakovaně.

Sem a tam?

Ano, třeba do prvního výškového jsem během expedice lezla čtyřikrát. V rámci aklimatizace opakovaně podnikáte cesty do jednotlivých výškových táborů, vynášíte materiál i zásoby jídla a podle pravidla „výlézt výš, spát níž“ se postupně posouváte nahoru na horu. Mezi jednotlivými výstupy odpočíváte v základní táboře a nabíráte sílu na další rotaci.

Přesně víte, co vás čeká.

Vím naprosto přesně, co mě čeká. To je na jednu stranu fajn, ale zároveň vím, jaké to zas bude trápeníčko.

• Sdílet: