Domů
Mezi segmenty, které jsou velmi zasažené, patří i sport.
Sport má tu nevýhodu, že je ve velké části společnosti vnímán jako volnočasová aktivita a zábava, bez které se přece v době krize můžeme snadno obejít. Jenže když odhlédneme od toho, jak velké škody toto "pauzírování" zanechá na našich dětech a mladých lidech, na jejich fyzické kondici, imunitě i sportovních ambicích, pak je tu i ekonomický rozměr. Sport je totiž mimo jiné i regulérní byznys, který dává práci mnoha lidem. A tím nemyslím jen dobře placené fotbalisty nebo hokejisty, kteří sice přijdou o pár měsíců a třeba jim to i značně nabourá kariéru, ale existenčně je to neohrozí.
Myslím tím všechny ty sportovce, kteří se sportem živí asi tak stejně nebo ještě hůř, jako kdyby vykonávali klasické civilní povolání. A takových je mimochodem drtivá většina. Myslím tím také tisíce dalších lidí, kteří ve sportu působí na pozicích manažerů, trenérů, fyzioterapeutů, rozhodčích, organizátorů, pořadatelů, dodavatelů, uklízeček… Ti všichni jsou na tom dnes hodně špatně. A o ty tady dnes hlavně běží, nikoliv o to, jestli si pár stovek fotbalových chuligánů nemůže jít zanadávat na stadion, vylít si hlavu deseti pivy a cestou za mámou domů hrdinně rozbít pár zrcátek u aut.
I mezi sportovci a lidmi ze sportovního prostředí můžeme vidět, jak jsou rozdělení v přístupu k pandemii Covid-19. Jak stejně jako ve společnosti jako celku někteří chápou, že je nutné nyní něco obětovat v zájmu zdraví ostatních (a často i sebe), a jiným už došla trpělivost nebo dokonce věří „zaručeným zprávám“ o tom, že jde jen o chřipku, protože známý jednoho známého to měl a v pohodě. Nebo že sestřenice od švagra jednoho kamaráda od kolegy v práci stála ve frontě na test… Však to znáte všichni ze sociálních sítí.
Sport v tomto směru prostě není samostatný ostrov vytržený z kontextu doby a situace. A tak tu máme na jedné straně sportovce, kteří situaci nějak berou a pokorně se s ní perou. Mladý fotbalista Michal Sadílek, který pět let působil v nizozemském PSV Eindhoven a nyní se vrátil do Čech na hostování do Liberce, sice také nevidí smysl v ukončení ligy v Nizozemsku, protože příliš případů mezi fotbalisty nebylo. Ostatně právě ve fotbale se investovalo nemálo prostředků do testů, karantén a takzvaných bublin. Přesto se místo zapojování do konspiračních teorií raději zapojuje do charitativních projektů a pomáhá. V rámci jím založené Výzvy borců darovali 500 tisíc korun nemocnici v Uherském Hradišti, která za ně nakoupila plicní ventilátory.
Několikanásobný mistr světa a v současnosti trenér prvoligového hokejového klubu Jihlava Viktor Ujčík naopak dlouhodobě brojí proti nošení roušek, Covid-19 nazývá příjemnou chřipkou a zúčastnil se dokonce demonstrace na Staroměstském náměstí 18. října. Zpochybňuje oficiální čísla o zaplněnosti nemocnic, zpochybňuje závažnost pandemie. To, jak policisté zasáhli proti chuligánům na Staromáku, neváhal dát v nedávném rozhovoru do souvislosti s tím, že rozkazy plnili i ti, kteří vraždili v Lidicích… Samozřejmě, můžeme si při jeho slovech kroutit hlavou a říct si, že rozumu hokejový hrdina moc nepobral. Jenže možná by bylo dobré se na to podívat i z jiného úhlu pohledu.
Ujčík působí v hokejovém klubu, ve kterém dle jeho slov už není ani koruna. Hráči a další zaměstnanci minulý měsíc nedostali výplaty, nedostanou je ani teď. A to se prosím nebavíme o hokejistech, kteří by brali stovky tisíc měsíčně. Jsou to tátové od rodin, kteří nevydělávají žádné závratné částky a nejezdí na trénink v luxusním sporťáku. Platí hypotéky, nájmy, léky, jídlo… stejně jako miliony dalších v naší zemi. A těm musí Viktor Ujčík říkat, že jim na účet od jejich zaměstnavatele nic nepřijde. V tomto kontextu pak frustrace, která z něj čiší, dává celkem smysl. Jakkoliv rozhodně nesouhlasím s tím, jak ji dává najevo nebo co říká, a doufám, že většina lidí opatření bude dodržovat.
Jenže když si k tomu přidáme dlouhodobě šílenou komunikaci vlády a kroky, které dělá a které jsem obecně popsal v úvodu, pak už se nemusíme ptát, proč je tu celá řada lidí, kteří nedodržují nařízení. Když to pak celé podtrhne ministr zdravotnictví papalášskou noční schůzkou v zavřené restauraci, opravdu se můžeme divit, že hodně lidí protestuje?
Vláda v úterý schválila 50 milionů korun pro ministerstvo zdravotnictví na komunikační kampaň k vysvětlování pandemických nařízení. V úterý 27. října, po týdnech zmatků, protichůdných a nejasných informací od premiéra, ministrů a nejrůznějších odborníků! V čele vlády přitom stojí Andrej Babiš, který marketing od začátku svojí politické kariéry povýšil nad skutečnou politiku. Babiš, který vždy dělal politiku podle marketingu a ne marketing podle politiky, jak bylo dosud zvykem v těch "starých prohnilých strukturách". Jaké výsledky to přináší, zažíváme právě v těchto dnech. Protože přesně to, tedy jeho povýšení marketingu (ovšem toho osobního) nad odpovědnou politiku během léta a září nás dovedlo tam, kde jsme. Za Babišovu kampaň na premiéra teď zaplatíme všichni.
Proto tu dnes jsou lidé jako Viktor Ujčík, kteří jsou zoufalí, nevěří vládě a ve výsledku ani skutečným odborníkům, zpochybňují i věci, které se prostě nedají zfalšovat nebo vymyslet. A proto už teď nedokáže nic změnit ani těch 50 milionů na komunikační kampaň. Ztracenou a do země zašlapanou důvěru lidí už si nelze koupit zpět. Je pozdě.
[caption id="attachment_8307" align="alignnone" width="696">
Ani Jaromír Jágr příliš nesouhlasí s vládními opatřeními. / Zdroj: yakub88 / Shutterstock.com[/caption>
Ve chvíli, kdy i Jaromír Jágr na svém Facebooku řekne, že moc nesouhlasí s vládními nařízeními, protože třeba nechápe, proč nemůže trénovat s dvaceti profesionály, z nichž většina už covid navíc prodělala, ale může jít do obchoďáku a nakupovat najednou s dalšími 300 lidmi, už vládě žádná komunikační kampaň nepomůže. Hokejová rodina už "slovo boží" slyšela. A upřímně, s tím se nemůže rovnat žádná vládní kampaň, i kdyby stála miliardu.
