Dovolenou plánuji podle Slavie, říká fanoušek Jan Kollert

Jak dlouho jste fanouškem fotbalové Slavie? A jak jste se jím vlastně stal?

Na tyto otázky vždy odpovídám, že jsem fanouškem Slavie odjakživa. Nemyslím tím, že bych hned po narození dostal do postýlky slávistickou šálu nebo něco podobného. Máme to prostě v rodině, i když ne po přímé linii. Můj táta byl velký fanoušek Slavie a byl to on, kdo mě poprvé v pěti letech přivedl na stadion. Ale jeho otec, můj dědeček, byl fotbalem a vlastně jakýmkoliv sportem naprosto nepolíben, natož aby fandil Slavii. To jeho bratr, tedy můj prastrýc, byl velkým fanouškem Slavie a mého tátu k tomu někdy v 50. či 60. letech přivedl. 

Říkáte, že vás otec přivedl na stadion poprvé v pěti letech. To mi vychází někdy na rok 1989, je to tak?

Ano, můj vztah ke Slavii je stejně starý jako demokracie u nás, protože poprvé mě táta začal brát na Slavii v roce, kdy u nás proběhla sametová revoluce. Tehdy mi bylo pět let a nepamatuji si přesně první zápas, na který mě vzal. Paradoxně si ale pamatuji, a to je vlastně moje první vzpomínka na Slavii, na utkání z 25. listopadu 1989. Tehdy se měl ve starém Edenu hrát ligový zápas proti RH Cheb. Jenže se nehrálo. 

Hráči ještě před plánovaným výkopem pozvali fanoušky na trávník a kapitáni obou týmů přečetli prohlášení, ve kterém se rozhodli podpořit studentskou stávku tím, že k utkání nenastoupí. Pavel Řehák, který byl tehdy kapitánem Slavie, vyzval k tomu samému i všechny ostatní týmy z ligy. Všichni se přidali, ligové kolo se tehdy vůbec nehrálo. A já jsem tam v Edenu s tátou byl. Těžko jsem mohl chápat, co se přesně děje, ale ta atmosféra byla tak silná, že vzpomínka zůstala. Pamatuji si i na to, že když jsme přijeli domů, tak večer běžely v televizi záběry z demonstrací ze zaplněné Letné.

Jak vypadaly ty začátky, kdy jste jako malý kluk chodil s tátou na fotbal? Byla to láska na první pohled, nebo jste si k tomu hledal cestu? 

Já jsem tam od začátku chodil rád. Táta mě do toho rozhodně nemusel nutit. Měl tehdy skupinku asi pěti nebo šesti kamarádů, se kterými tam chodil, a já byl jediné dítě, které chodilo s nimi. Pamatuji si, že jeden z tátových kamarádů měl syna v podobném věku, a hrozně tátovi záviděl, jak jsem do toho zapálený. Jeho syna to vůbec nezajímalo. 

V té době se asi také vytvářel můj vztah k fanouškovství, jak ho dnes vnímám. Zejména to, že když jste fanouškem klubu, tak se stírají různé sociální rozdíly, postavení a podobně. V té partě, se kterou táta na fotbal chodil, byli lidé různých povolání. Můj táta byl ekonom, pracoval mimo jiné ve vysokých funkcích v bankovnictví, jiný fanoušek byl dělník. Mezi kamarády na fotbale to ale bylo jedno. 

A když jdete dnes na fotbal vy, je to pro vás primárně o zážitku z fotbalu jako takového, nebo určitý druh socializace? 

Pro mě je to hlavně o tom, co se děje na hřišti. O hezkém fotbale, o zážitku ze hry. Na fotbal do Edenu jdu klidně sám, nebo třeba jen s jedním kamarádem. Samozřejmě ale za ty roky hodně lidí na tribuně a okolo Slavie znám osobně, s některými komunikujeme na místě, s některými i mimo stadion. 

Já jsem navíc ten typ fanouška, který na stadion jde takzvaně na Slavii. Nikdy nechodím podle toho, s kým zrovna hrajeme. Tedy že bych se třeba šel podívat jen na Spartu, Plzeň nebo jiný atraktivní klub. Prostě se jdu podívat, jak hraje Slavia, ne soupeř. 

Jak to máte s fotbalem jako aktivním sportem? Hrál jste ho někdy? 

Ne, já jsem opravdu jen fanoušek. Samozřejmě jsem hrál fotbal jako dítě s klukama na plácku, později jsem hrál Hanspaulku asi dva roky. Jinak jsem ale fotbal nikdy závodně nebo nějak organizovaně nehrál. 

Chodíte na každý zápas Slavie včetně výjezdů? 

Na venkovní zápasy jedu už jen občas, dříve jsme na ně jezdili s tátou, ale spíš na takové ty zápasy do 100 kilometrů od Prahy. Dnes už je většinou sleduji v televizi. Na domácích zápasech jsem ale pokaždé, pokud zrovna není něco opravdu mimořádného, například pracovního. Jinak se snažím si i dovolenou plánovat tak, aby se nekryla se zápasem Slavie. 

Počkejte, vy si plánujete dovolenou podle toho, jaký je rozpis zápasů Slavie? 

Je to tak. (usmívá se) Po losu nebo po určení termínů před začátkem sezony si to zapíšu do kalendáře, a pokud se tam zápas kryje s něčím, co mohu přeložit, udělám to. Nebo si raději vyberu víkend, kdy je venkovní zápas. Takže ano, dovolenou si plánuju podle kalendáře Slavie. 

V dnešní době už je ale asi mnohem snazší sledovat v televizi venkovní zápasy, než tomu bylo dřív?

To ano. Já si samozřejmě pamatuju i dobu, kdy například v 90. letech šel v televizi jen jeden zápas z celého kola. Vzpomínám si, že to bylo v pátek, myslím, že v půl páté odpoledne. Na to jsem se vždy těšil. Tehdy se zápasy Slavie vysílaly přibližně jednou za čtyři kola. Takže venkovní zápasy se těžko sledovaly. Alternativou byl ale tehdy rozhlas, zažil jsem zlatou éru pořadu S mikrofonem za fotbalem. To jsme vždycky v neděli poslouchali. 

Jste striktně fanouškem Slavie Praha, nebo fotbalu obecně? Mám na mysli například reprezentaci, zda pravidelně sledujete i její utkání a fandíte jí? 

Moje zkušenost je taková, že čím více jste skalním fanouškem klubu, ať už jakéhokoliv, tak tím méně jste vyloženě zapáleným fanouškem reprezentace. A funguje to i naopak, kdo má rád fotbal jako takový, ale není vyhraněným fandou některého z klubů, tak ho mnohem víc táhne reprezentace a zajímá se o veškeré dění kolem fotbalu. 

No a já jsem ten první případ. Jsem velkým fanouškem Slavie, ale reprezentaci beru a sleduji s nadhledem a odstupem. Rozhodně se o mě nepokouší infarkt, když se dívám na její zápasy. Samozřejmě, když se hraje dobrý fotbal, dívám se rád. Sledoval jsem ji pochopitelně v roce 1996, kdy to sice nebyla nějaká vyloženě krásná fotbalová podívaná, ale za národní tým hrálo hodně slávistických hráčů, logicky se mi hodně líbila reprezentace na Euru v roce 2004. Že bych ale byl nějak odvázaný ze hry našeho nároďáku v posledních letech, to říct nemůžu. 

Na druhou stranu, právě hráči Slavie v posledních letech opět tvořili důležitou součást reprezentace, a také reprezentační trenér Jaroslav Šilhavý je bývalý trenér Slavie... 

To ano. Ale já jsem zrovna nepatřil mezi velké příznivce trenéra Jaroslava Šilhavého v době, kdy Slavii vedl. Takže tohle moc neprožívám.

Měl jste někdy za těch 32 let, co Slavii fandíte, nějakou slabou chvilku, kdy jste uvažoval, že už fanouškem klubu nebudete? Třeba když si samotná Slavia procházela krizemi?

To jsem nikdy neměl. Občas se mě třeba někdo ptal, právě v době, kdy se Slavii nedařilo, jestli neuvažuji, že bych fandil někomu jinému. Ale takhle to nefunguje, na to já vůbec nevěřím. Když to máte v sobě, tak musíte být s klubem v dobrém i ve zlém. 

Na druhou stranu, i když samozřejmě Slavia během těch 32 let prodělala několik krizí, a to i vážných včetně hrozby krachu a sestupu do druhé ligy, tak celkově jsem se narodil do období, kdy je Slavia úspěšná. Protože tak to také vždy nebylo, spíš naopak. Slavia byla vlastně skoro celou druhou polovinu 20. století spíš průměrným klubem. Prim tady hrály Sparta a Dukla, slovenské kluby, občas nějaký jiný klub na chvíli vyletěl a udělal titul. Ale Slavia nic, od roku 1947 nevyhrála titul. 

Až v roce 1996…

Přesně tak. Právě po revoluci se Slavia začala zvedat, přišel majitel Boris Korbel, a vše vyústilo v roce 1996 v první titul po dlouhých 49 letech. Už tehdy jsem jako dítě vnímal, že tam kolem mě byli fanoušci, kteří s klubem prošli desetiletí bez úspěchu, a najednou postupně ožívali a hrozně se těšili, že se to konečně zlomí. Což se podařilo v tom památném roce, kdy jsme vyhráli titul a ještě jsme hráli semifinále Poháru UEFA. 

Vyhráli jsme tituly v roce 2008 a 2009, no a pak je tu samozřejmě aktuální éra, která začala někdy v roce 2016. To všechno jsem mohl zažít a zažívám, zatímco fanouškům Slavie před revolucí tohle dopřáno nebylo. A tak jsem za to rád, i přes některé hrůzy, kdy jsme málem zkrachovali, skoro sestoupili do druhé ligy nebo měli na lavičce Františka Straku. (směje se)

To je rozhodně zajímavá kapitola, jak jste ji jako skalní fanoušek Slavie vnímal? 

Jako obrovský úlet. Já sice chápu, že je to profesionální sport a že nemá smysl si úplně ve všech případech hrát na klubismus. Přestupy probíhají, a to i mezi největšími rivaly. Jsou ale osobnosti, které jsou s daným klubem spojeny tak pevně, že už to nejde oddělovat a omlouvat profesionalitou. A to byl přesně případ Františka Straky. 

U něj to navíc bylo ještě umocněno tím v uvozovkách fanatismem, který je mu vlastní. Vzpomeňme si například na tataráček ve tvaru slávistické hvězdy, který servíroval sparťanským hráčům ještě v době, kdy byl trenérem ve Spartě. Takže když si tohle všechno vezmeme v úvahu, tak bylo jasné, že to nemůže dobře dopadnout. 

Samozřejmě nejsem příznivcem nějakého pomalovávání baráků, to je naprosto za hranou. Ale pamatuju si třeba, že ještě než byl Straka oficiální potvrzen jako nový trenér Slavie a v médiích už se o tom spekulovalo, tak náš kotel během zápasu skandoval proti jeho příchodu. A navzdory mému názoru, že fanoušci by si neměli diktovat, kdo má být trenérem klubu, tak tady to bylo i pro mě pochopitelné. 

A jak jste tedy tehdy prožíval zápasy Slavie, když ji krátce vedl František Straka?

Já jsem shodou okolností tehdy zrovna odjel na několik měsíců do zahraničí, takže jsem osobně na zápasy s Františkem Strakou v roli slávistického trenéra nechodil. Ale kdybych tu byl, tak bych je navštěvoval. Nebylo by mi to po chuti, ale určitě bych naše zápasy kvůli tomu nebojkotoval.

A existuje vlastně možnost, že byste k takovému bojkotu jako skalní fanoušek někdy přistoupil? Co by se muselo stát? 

Nevím, tehdy jsem si dělal legraci, že by Slavia mohla ještě angažovat Josefa Chovance, a to že už by na mě bylo moc. Ale to byla spíše sranda. 

Vzpomínám si ale na to, jak se v roce 2016 řešila nová podoba dresů poté, co klub koupili noví čínští vlastníci. A jednou z variant bylo také umístění loga společnosti CEFC i s jejich komunistickou hvězdou a údajně také obrácení naší hvězdy tak, že by jeden cíp mířil nahoru právě po vzoru té komunistické. Proti tomu se fanoušci bouřili a naštěstí z této varianty sešlo. Nejsem si jistý, jak moc byl ten nápad s otočenou hvězdou myšlen vážně, ale pokud by se tak skutečně stalo, tak to by pro mě bylo za hranou a byl bych ochoten to vyjádřit tím, že nebudu chodit na stadion. Změnit takto orientaci naší hvězdy bych považoval za skandální.

Příchod čínského investora a majitele vám na začátku vadil, nebo - když odhlédneme od komunistické hvězdy na dresu - jste ho vítal? 

Ze začátku toho období, někdy od září 2015, byl předsedou představenstva Jiří Šimáně, držitel 40 procent akcií. A samozřejmě CEFC se 60 procenty. Tehdy jsem byl příznivcem konceptu, který prosazoval právě Jiří Šimáně. Ten chtěl postupný vývoj, sázet na mladé hráče, vybudovat si vlastní mládež a růst pozvolně. Přirovnával to k Ajaxu Amsterdam, což mi bylo sympatické. 

U čínských vlastníků, kteří pak převzali kormidlo, jsem se obával příliš megalomanského přístupu. Bál jsem se, že sem Číňané pošlou miliardy, za které se nakoupí velké hvězdy a vznikne cosi, co bude v našich reáliích připomínat například Paris Saint-Germain. To nemám úplně rád. Naštěstí se ale nic takového nestalo. Samozřejmě nám peníze od čínského vlastníka hodně pomohly, ale úspěchy, které jsme měli doma i v Evropě, neudělaly na hřišti vesměs žádné velké hvězdy. Stála za tím především týmová koncepce a vedení Jindřicha Trpišovského. To hodně oceňuji.    

Jste členem Odboru přátel Slavie?

To nejsem. Já jsem typicky neorganizovaný fanoušek. Neorganizovaný, ale věrný.  

V kotli vás asi také nenajdeme? 

Ne, v kotli opravdu ne, tam jsem byl jen párkrát. Vůbec nic proti tomu nemám, je hezké, když kotel žene hráče dopředu a vytváří skvělou atmosféru. Ale tím, že jsem zaměřený opravdu na hru samotnou a důsledně ji sleduji, tak bych jako fanoušek v kotli trpěl. Mám pocit, že kotel se soustředí na chorály a fandění, ale ne všichni se asi dokáží soustředit na fotbal. Prostě si jdou spíš užít atmosféru, ale hru jako takovou tolik nesledují. Jak říkám, nic proti tomu, ale já jsem jiný typ fanouška. 

Když mluvíme o kotli, jak se díváte na otázku pyrotechniky na fotbalových stadionech? 

Jsem hodně proti různým dělobuchům a petardám, které dělají akorát bordel, nemluvě o tom, když pak dopadají na hrací plochu. Co se týká ohňů, když se udělá opravdu pěkné pyro, tak to je složitá diskuze. Mně osobně vadí, když se kvůli tomu musí přerušovat zápas, protože se třeba zvedne vítr a na hrací ploše je kouř a smrad. Ale nepopírám, že to může být i pěkný vizuální zážitek. 

Co mě ale vyloženě na této problematice štve, je to polovičaté řešení a naprostý alibismus. Na jedné straně je pyrotechnika na stadionech zakázaná, na druhé straně se běžně tiše toleruje. A co se tak říká, tak samotné kluby s těmi fanoušky spolupracují, aby to mohli na stadion pronést. A následně za to klub zaplatí pokutu. Byl bych rád, kdybychom si na tohle přestali hrát, a buď pyro povolili podle jasně daných pravidel, nebo úplně zakázali a striktně to dodržovali a vymáhali. 

Jak vnímáte rivalitu mezi fanoušky klubů, typicky mezi fanoušky Slavie a Sparty, která často přerůstá až do něčeho, co je spíš nenávist než rivalita? 

Pokud jde o rivalitu, ve které nechybí alespoň základní respekt, pak je to podle mě v pořádku. Já ji osobně také cítím, mám to v sobě. Sparta je prostě náš největší rival. Samozřejmě nemám rád ty primitivní projevy některých fanoušků na obou stranách, o případném rasismu ani nemluvě. 

Já to ale vnímám i tak, že jeden bez druhého bychom nebyli tam, kde jsme. Nebylo by to ono, kdyby tu v nejvyšší lize chyběla buď Sparta, nebo Slavia. Pamatuju si, že když jsme my byli na hraně sestupu, tak dost sparťanských fanoušků říkalo, že by si to nepřálo. To vnímám stejně. To derby, na které se všichni tak těšíme, se bez jednoho nebo druhého hrát nemůže.

Když Sparta hraje v evropských pohárech, jste schopen jí fandit jakožto českému klubu? 

Tak to tedy opravdu nejsem. Tyhle řeči o prospěchu pro český fotbal a koeficient, to na mě vůbec neplatí. Spartě fandit nedokážu, a když hraje v Evropě proti zahraničnímu týmu, tak fandím soupeři. A stojím si za tím, že v rámci skutečné rivality mezi kluby a jejich fanoušky to tak má být. Já si neumím představit, že by třeba fanoušci Barcelony fandili v Lize mistrů Realu Madrid. To prostě nejde. 

A vychází to trochu i z nějaké historické zkušenosti. Na přelomu tisíciletí tu byly ty nůžky mezi Spartou a Slavií hodně rozevřené, Sparta hrála většinou Ligu mistrů, díky čemuž měla obrovský přísun peněz a válcovala českou ligu, zkupovala nejkvalitnější hráče a tak dále. Takže jsem Spartě nefandil ani v Evropě i z čistě ekonomických důvodů, protože to pro nás znamenalo další problémy v našem soupeření. 

Co ostatní české kluby, těm v Evropě dokážete fandit? 

Dokážu jim přát úspěch. Pokud nejde o Spartu, tak ano. 

Jak se díváte na prostředí na tribunách v české lize? Hodně se mluví o tom, že to není místo pro děti, protože je tam mnoho vulgarit, rasistických urážek a celkově nevhodného chování fanoušků. Vy to můžete srovnat i s obdobím, kdy vás jako dítě bral na stadion váš otec. Je to dnes horší než tehdy? 

Nemyslím si, že je to o tolik horší. Možná jen o trochu. Už tehdy se křičely naprosto neakceptovatelné věci typu “Jude Slavie”. Já třeba chodím na východní tribunu, a tam bych dítě klidně vzal. Pokud se bavíme o vulgaritách, já osobně sice nikdy na tribuně nevykřikuji nějaké nadávky, na druhou stranu si pojďme na rovinu říct, že fotbal není nedělní škola. Emoce tam jsou a nikdy to v hledišti nebude vypadat jako v divadle, to prostě nejde. Co ale nechápu a byl jsem toho několikrát svědkem, když rodiče vezmou na fotbal svoje malé dítě a sami tam pak vulgárně vyřvávají. 

Jaké nejhezčí zážitky se Slavií máte, na co rád vzpomínáte? 

Mezi ty nejhezčí a nejsilnější určitě patří ten rok 1996, o kterém jsme už mluvili. Tu euforii z titulu podtrhlo i to, jak dlouho se na něj čekalo a jak byli v podstatě dvě generace fanoušků naprosto vyhladovělí, co se úspěchu týká. 

Hodně rád vzpomínám také na otevření nového stadionu v Edenu v roce 2008. I to je dané tím, jak dlouho jsme na to čekali. Navíc jsem člověk, který si hodně potrpí na tradice, takže pro mě byl velkým zážitkem otevírací zápas na novém stadionu proti amatérům z Oxfordu, který odkazoval na první mezinárodní zápas Slavie ze začátku 20. století. Nemluvě o tom, že snad o týden později jsme slavili po 12 letech titul. 

Samozřejmě nemůžu opomenout současné období, všechny ty tituly a tažení evropskými poháry, kdy jsem se také podíval na San Siro a Camp Nou. To je také skvělé. 

Na co naopak vzpomínáte nerad? 

Jako první se mi asi vybaví dlouhé období neúspěšných předkol Ligy mistrů na přelomu tisíciletí, za což jsme sklízeli také hodně posměchu. Když jsme se tam v roce 2007 konečně dostali, byl to několikátý, snad dokonce sedmý pokus. A já jsem zrovna tehdy paradoxně na Strahově nebyl, když se hrála odveta závěrečného předkola s Ajaxem, byl jsem zrovna na v zahraničí na dovolené. Takže vidíte, že to s tím plánováním dovolené podle kalendáře Slavie není úplně stoprocentní. (směje se).

Hrozný zážitek byl určitě zápas předkola Ligy mistrů se Šachtarem Doněck v srpnu 2000, kdy jsme nejprve první zápas vyhráli venku 1:0, pak jsme hráli odvetu doma na Strahově a celou dobu jsme drželi postup za remízu 0:0, ale v poslední minutě jsme dostali gól a sesypali jsme se. Nakonec jsme prohráli gólem v prodloužení. To byl strašný večer.