Domů
Jiří, proč jste se rozhodl, že se budete věnovat výchově dětí ke sportu? V čem vidíte nezbytnost takového konání?
Původně jsem začal v Praze učit na základní škole zeměpis a tělocvik. Protože jsem v hlavním městě nikoho neznal a tíhnul jsem ke sportu, začal jsem trénovat kroužek florbalu pro Dům dětí a mládeže Praha 6. Postupně jsem změnil působiště. Baví mě dopomoci dětem k radosti z pohybu a ukazovat jim nové možnosti. Vedením ke sportu dodáme dítěti dlouhodobou zábavu. Zároveň získá možnost soutěžit nejen se soupeři, ale i s tím nejtěžším soupeřem - vlastní motivací.
Pracuje se s dětmi lépe, než s dospělými?
Trénoval jsem děti, mládež i dospělé. Nejhorší kombinace je stejná jako u lékařů – vlastní dospělá část rodiny. S dospělými je těžké, že už nějakou zkušenost mají a myslí si, že to prostě ví nejlépe. Dětem je přirozenější opakování nápodobou a hravost, tudíž je to snazší.
Jaký sport máte rád Vy sám?
Mám oblíbené dva sporty, které spolu nesouvisí. Ačkoliv je jeden týmový a druhý individuální, mají určité společné body. Na první pohled vypadají velice jednoduše. Lze v nich pozorovat různé taktické plány. Správné provedení, výběr a načasování techniky jsou u nich klíčové. Také můžete při nich díky soupeři jít na zem. Ve florbale je z toho faul. V boxu je z toho většinou konec.
Je třeba rozvíjet u dětí jen touhu po vítězství, nebo také týmového ducha a další aspekty?
Touha po vítězství je přirozená a až na výjimky ji ani příliš u dětí podporovat nemusíte. Co je součástí sportu a myslím si, že se to opomíná, je právě tým a jeho jakási ekologie. V týmu má dítě svoje postavení, které se s úspěchy a neúspěchy mění. Dítě má svoje emoce, tým jako celek také a musí se to nějak skloubit. Má určitou zodpovědnost k týmu, už třeba jen chodit včas. Získání smyslu pro fair play je společně se jmenovaným vlastně perfektním základem do života. Rozvíjíte tak člověka, kterého chcete potkávat.
Je něco, co jako trenér neprominete?
Podrazy a křivárny. Nemám rád ubližování těm, co se nemohou v dané situaci bránit.
A co je zbytečné z toho, co ostatní trenéři vyžadují?
Nikdy mi nesedělo vykání od dětí. Na jednu stranu nemám rád autoritativní despotické vedení tréninku, ale ani uvolněné vláčné vyhovování dětem za každou cenu.
Co byste vzkázal všem, kdo chtějí pracovat s dětmi?
Pojďte do toho! Vraťte se aspoň na chvilku do dětské bezstarostnosti, nechte se pobavit naivními dotazy a vzápětí budete ohromeni sofistikovanou úvahou desetiletého špunta. U dětí není nikdy nic stejné, takže nudit se vážně nebudete. Navíc si procvičíte svoji trpělivost i schopnost popsat věc nebo činnost několika způsoby, i pro ty méně nadané. Třeba umíte nějakou činnost, kterou by děti chtěly umět a marně shání od koho se to naučit. Domy dětí a mládeže vám určitě dají prostor se realizovat.
Máte sportovní kroužky dnes vůbec plné, nejsou děti líné?
Nabízíme velmi širokou paletu sportovních kroužků pro děti i mládež. Některé máme obsazené a potýkáme se spíše s limitujícím nedostatkem prostor k trénování nebo zkušených lektorů (florbal, stolní tenis). Další se z dříve masových propadly do malých kolektivů (volejbal, basketbal). Velký potenciál mají také moderní sportovní odvětví jako skateboarding nebo parkour. Když dětem ukážete cestu, líné nebudou. My jim tu cestu ukazujeme několik desítek let. Výběr sportu i úroveň je už na nich.
Jak je rozhýbat a co dělat s dětskou obezitou?
Cvičení a sportování musí být zábavné a nesmí z toho děti cítit, že je někdo nutí. Dovolím si zmínit příklad, když jsem učil tělocvik. Povedete hodinu klasickým stylem a v plánu máte přeskok přes bednu, šplh, hrazdu… Jakmile začnete jmenovat, co se dneska bude dít, vidíte v některých očích děs a v jiných neskutečnou otravu. Nebo přijdete a zařvete jako šašek z televize: „Ninjaaaaa Faktor!“ Zatímco z těch prvků stavíte opičí dráhu, marodi se zázrakem vyléčili, zapomenuté kraťasy jsou na světě a děti se předhání, kdo začne. Jenže dvakrát týdně tělocvik není spasením. Pravidelná sportovní činnost ve volném čase ať organizovaná nebo neorganizovaná je cestou, jak s obezitou zápasit.
Opravdu platí, že rodinná výchova je to, co děti kopírují a podle toho se (ne)hýbou?
Dítě opakuje příklady, které vidí a u rodičů to vidí nejčastěji. Pokud nemohou z časových, nebo třeba zdravotních důvodů rodiče s dětmi pravidelně sportovat, jsou řešením DDM, sportovní kluby, Sokol a další organizace. Zcela jistě se najde v blízkosti bydliště něco, co dítě chytne. Já vidím jako problém neustálé oprašování dětí a jejich vodění za ručičku. Skutečně musíte vozit dítě autem na trénink, když tam jede autobus? Postrádám často u dětí pohybovou koordinaci, kterou nezískají, když jim bude zakazováno lézt na stromy, klouzání na louži nebo koulování v zimě. Dost často se setkávám s větou ve smyslu – nemůžu, máma mě nepustí, nedovolí mi to. Když pak s dětmi jedeme na soustředění, je i obyčejné házení žabek na rybníce neskutečnou zábavou.
Jak ke sportu vedete svou dceru?
Nerad bych na sebe upozornil sociálku (smích), ale naše dcera byla v necelých třech letech již na třech letních soustředěních. Vidí sportovní aktivity u maminky, u mě, i v prostředí, kam ji bereme. Baví jí běhat, jezdit na odrážedle, lézt po všem a různé variace společného cvičení. Jako rodič se samozřejmě bojím a dohlížím, aby se nic nestalo, ale pokud se rozhodne vydrápat se na spadlý strom, ať to zkusí. Zpočátku ji povedeme k všeobecnému sportování. Specializaci potom necháme na ní.
Co byste si jako trenér opravdu přál?
Přál bych si, aby moji svěřenci a svěřenkyně zůstali věrni sportu, třeba jen na rekreační bázi a i třeba jinému než florbal. U těch úspěšných bych pak byl šťastný, když si vzpomenou, jak a kde začínali a podpořili mladé začínající děti. A všem bych přál tolik veselých historek z turnajů, výjezdů a soustředění, jako máme my.
