František Straka: Jít do Slavie byla největší hloupost mého života. Sparťané, odpusťe mi

Pane Strako, jak tak energický člověk, jako vy, tráví “domácí vězení”? 

Pro všechny z nás je to hodně nepříjemná situace. Jsem doma s manželkou, takže mi nic nechybí, kromě toho fotbalu, ten postrádám hrozně moc. Ať už máme, nebo nemáme sport rádi, tak jsme si všichni uvědomili, jaké postavení má v naší společnosti. Musíme se věnovat našim dětem, abychom byli fit do dalších let, abychom dokázali vychovávat psychicky i fyzicky odolné lidi, kteří budou moci s takovými výzvami bojovat. Já se strašně moc těším až to všechno skončí, budeme mít svobodu volného pohybu a každý se bude rozhodovat, jaký sport bude dělat. Bez toho, aby nás někdo perzekuoval kvůli roušce.

Určitě teď byl moment na přemýšlení. Máte teď třeba větší motivaci do nového angažmá, nebo už dokonce máte nabídku?

Nějaké jednání jsem měl, ale nakonec jsem byl rád, že to nedopadlo. S tou situací, která je nyní ve světě bych ani nevěděl, jestli bych se dostal domů. Bylo tam tedy zklamání, že to nevyšlo, zároveň jsem si ovšem oddychl, že mohu být se svou paní. Samozřejmě jsem ovšem nabitý energií a hrozně rád se vrhnu do další příležitosti, která přijde.

Sledoval jste pohárový zápas Teplic, který Severočeši dávali na Facebooku, jak Vám u toho bylo? Přeci jen, tehdy jste s týmem dokázal hodně.

Je to neskutečná věc, co se tenkrát podařilo dát do pohybu. Člověk rád zavzpomíná, je to určitá nostalgie. Navíc to nastartovalo mou kariéru. Když jsem ten zápas viděl, tak se mi vybavili dva lidé, kteří už mezi námi nejsou, pánové Popovič a Hrdlička. Oni byli garanty úspěchu, a pak samozřejmě všichni ti hráči, které jsem tam měl. Dokázali jsme dát dohromady fantastickou partu kolem Pavla Horvátha a dalších hráčů. Byl tam Tomáš Hunal, Karel Rada, nebo Pavel Verbíř, prostě banda, která tenkrát mohla hrát o titul. Na Tepličky budu vždycky rád vzpomínat. Kdoví, třeba se naše cesty ještě protnou, cítil jsem se tam špičkově.

Po tomhle velkém úspěchu přišla nečekaná facka na Spartě. Liga se vedla o devět bodů, ale neuspělo se v Lize mistrů a vy jste byl odvolán. Jak na to s odstupem času vzpomínáte, je tam nějaká zášť, nebo už nad tím mávnete rukou? 

Abych vám řekl pravdu, tak jsem to do dneška neskousl. Jestliže se kdysi natočil o Spartě film Proč, tak tohle si říká o druhý díl. Nezlobte se na mě, ale v mém odchodu měli prsty ti lidé, kteří na Letnou přišli. Ať to byl pan Křetínský, nebo Svoboda, který jako zarytý slávista přišel do Sparty. Já nechci nikomu křivdit, protože Bůh říká - přej a bude ti přáno. Zároveň se ale do dneška ptám proč? Když jsem tenkrát přicházel, dostal jsem od pana Košťála jeden úkol, posunout Spartu z pátého místa na druhé, tím i do předkola Ligy mistrů. To jsme tenkrát dokázali a bylo v našich silách i urvat titul před Baníkem, ale to se nakonec nepovedlo. Ten kolektiv, který tehdy na Spartě byl, měl obrovskou sílu. Jestli mi někdo pořád bude předhazovat, že jsme neuspěli v Lize mistrů, tak ať si uvědomí, proti komu jsme hráli. Manchester United, Olympique Lyon a Fenerbahce Istanbul. Dodneška mám dopis od pana Fergusona, který jsem od něj dostal, když jsme hráli na Spartě. Píše v něm, že jsme si zasloužili vyhrát. Když jsme na Old Trafford prohráli 4:1, přesto nám celý stadion tleskal. Doma zatím vznikaly elaboráty o mojí práci a o tom, jak nic neumím a všechno dělám špatně. To se mě obrovsky dotklo a pořád mě to strašně, strašně moc mrzí. 

Fanoušci Sparty vás měli rádi už jako hráče, pak i jako trenéra. Nesouhlasili s tím, že jste byl odvolán, ale pak přišlo vaše rozhodnutí trénovat Slavii a všechno se změnilo. Už jste si to s nimi vyříkal, nebo je tam stále nevraživost?

Pro mě jsou a vždycky budou rodina. Trenéřina je můj job, takže, když jsem tenkrát dostal nabídku ze Slavie, přijal jsem ji. Dneska toho lituji, protože jsem udělal největší hloupost svého života. Tam jsem neměl co hledat, opravdu jsem se cítil jako cizák. Začal jsem pochybovat sám o sobě, dokonce i o tom, jestli tady na tom světě vůbec mám být. Byl jsem opravdu psychicky zdeptán, protože mi sáhli na mojí rodinu, a to je to nejhorší, co se vám může stát. Uznávám jakoukoliv rivalitu mezi kluby, ale tohle už bylo přehnané. Přál bych si jednu věc, aby si všichni uvědomili, co říkají. Já nikomu nic špatného nepřeji, ale ten nahoře, ten to vidí. Byla to taková epizoda, která mě neskutečným způsobem ranila. Ať už to byl útok na můj dům, na moji dceru, na mojí paní, to jsou situace, které by se neměly stát. Je to jenom sport, jen zábava, hra pro potěšení.

Chtěl bych poděkovat všem fandům, kteří na mě nezanevřeli. Když jsem tam byl s Příbramí či Karvinou, tak se proti mě víceméně nic nedělo, a to mi zase dodalo neskutečnou energii. Chci poděkovat všem těm, kteří při mě stáli a prosím je za odpuštění. Člověk dělá chyby, z nichž se poté poučí. Hrozně rád bych to zase vrátil zpátky, i když nevím jakým způsobem, protože na Spartě nejsem žádaný. 

Když jste trénoval Plzeň, podařilo se Vám ji zachránit a de facto odstartovat její úspěšná léta. Když jste tehdy vyhráli na Letné, dokonce Vám fandili i někeří domácí fanoušci.

Tehdy to bylo asi poprvé a naposled, co nějaký sparťan fandil Plzni (smích). Musíme si uvědomit, že tehdy nějakých sedm hráčů odešlo ze Sparty právě do Plzně, aby nastartovali tu úžasnou éru plzeňského fotbalu. A já se znova ptám proč? Proč Sparta pustila tolik hráčů? Nastartovala tím tu fenomenální sérii. My jsme tam tehdy jako první nastoupili se systémem 4-2-3-1 a oni nevěděli, co s námi mají dělat. Zřejmě došlo i k nějakému podcenění, takovéto to, že jsme nekopáči a podobně. My jsme to postavili na hráčích, kteří tehdy nebyli tak známí, jako Martin Fillo, nebo Václav Procházka. Ten systém nám vyšel, a pak už to pro ně bylo těžké, protože jsme se zatáhli a hráli na brejky. 

Trénoval jste v mnoha zemích světa, kde si trenéra váží nejvíc?

U nás je trenér spotřební zboží, ale tak je to víceméně v celé Evropě. Kdybych chtěl něco vytáhnout, tak je to Austrálie, protože tam je pohled na fotbal a sport vůbec, úplně jiný. Fotbal tam teď má obrovskou tendenci jít nahoru. Trenéři jsou úplně jinak cenění, jinak se s nimi mluví i zachází. Mají daleko větší důvěru a není to jenom o výsledcích. Jde o to, aby trenér dokázal přenést pozitivní energii na celý klub, na hráče, na ty lidi co jsou kolem toho. Tam jsem se opravdu cítil velice, velice dobře.

Skvělá štace byla i Egypt. Mají fantastické fotbalové zázemí, včetně stadionů. Když jsem dorazil, čekalo tam na mě 35 tisíc diváků. To jsem ještě nezažil, aby přišlo tolik lidí jenom kvůli tomu, že Franz podepsal smlouvu. To jsou fenomenální zážitky. Ty samé mám z Libanonu. Když jsem přišel do Bejrútu, tak jsem dokázal nastartovat něco podobného, jako na Spartě. Do dneška mi fanoušci píší a jsem rád, že se ozval i pan prezident, jestli bych měl budoucnu zájem o nějakou spolupráci. Bohužel, ta pandemie, to zatím zhatila.

Co se týká angažmá, lituji jen jedné věci. Když jsme se ze Spartou dostali do Ligy mistrů, zavolal mi pan Rudi Assauer z Schalke 04, jestli bych si dokázal představit tam odejít. Já jsem mu tenkrát řekl, aby se nezlobil, že jsme s klukama, mýma dětma, postoupili do Ligy mistrů a nemůžu odejít. Kdybych tehdy věděl, co se stane za tři měsíce, tak bych řekl ano, sbalím si kufry a jdu tam pěšky.

Sledujete nastupující generaci českých trenérů? Práce kterého z nich se vám líbí nejvíc? 

Byl jsem pět let venku, takže ne všechny ty trenéry znám, ale měl jsem dokonce nějaké hráče v Dynamu České Budějovice, kteří se dali na trénování. Konkrétně David Horejš je ten typ trenéra, který má všechno před sebou. Je neskutečně ambiciózní, stejně jako byl na hřišti. Je hladový se učit, chce stále poznávat něco nového. Je to ambiciózní kluk s předpoklady stát se velkým koučem.

U nás existují trenéři, kteří si myslí, že mohou trénovat jakýkoliv klub. Všechno vědí, na všechno mají odpovědi. "Já bych šel do Řecka, já bych šel do Anglie, já bych šel do Německa," slyšíte. A když se jich pak zeptáte, jakou umí řeč, tak na vás vychrlí pár nějakých děsivých vět, které nedávají vůbec žádný smysl. Když jim řeknu, že dokud tam nebudou žít, nenaučí se ten jazyk, který budou potřebovat k práci trenéra, tak jsem pro ně namistrovaný, namachrovaný chlap, co jim chce něco vykládat. Já bych těm pánům vzkázal jednu věc, postavte se před těch 35 frajerů a začněte jim něco říkat o taktice, o tom, co mají dělat, jak se mají chovat, jaké mají povinnosti. To by se asi všichni rychle poroučeli. 

S Vaším jménem jsou spojené výrazy jako srdíčko, tataráček, štěstíčko. Dělá vám radost, když to někdo s odkazem na Vás používá, nebo vás to otravuje? 

Proč by mě to mělo otravovat, to je tvrdá realita. Cokoliv děláte, když to neděláte srdcem, tak to stojí za h****. Podívejte se, když chcete jezdit na kole, chcete hrát tenis, chcete plavat, chcete být úspěšní v kultuře, chcete na něco hrát, tak to musíte dělat srdcem. Když chcete někoho mít rád, tak to snad děláte jen tak? Ti frajeři, co neustále naráží na to, co jsem řekl, jsou zlí, nemají lásku, nemají pocit radosti. Jsou to prázdné konzervy. A tataráček? Já miluji tatarák a jestli mi někdo chce něco vykládat, ať si poslouží, já mu to vysvětlím. Jako tenkrát, když jsem se dozvěděl, že nějaká odbornice na stravování psala, že dávám hráčům před zápasem tatarák, a to je nemyslitelné. Tak jsem jí napsal dopis a vážené paní vysvětlil, že zaprvé ten tatarák nepodávám v den zápasu, ale den před ním a hlavně, nikoho nenutím, aby ho jedl. Potěšila mě tehdy jedna věc, když jsem před derby udělal klukům tu slávistickou hvězdu, tak se na mě ani nedostalo.

Když se podíváme za hranice, kdo je trenér podle Vašeho gusta? Třeba Jürgen Klopp?

Jürgena jsem poznal už jako hráče. Je to fantastický člověk. Pro mě je nejdůležitější, abyste jako kouč dokázal rozumět problémům, které hráči mají. Samozřejmě to nesmíš zneužít. Z té současné generace mám rád i Pepa Guardiolu. Ať si říká, kdo chce, co chce, je to super borec, který hraje skvělý technický fotbal. Těch trenérů je ale víc, třeba Carlo Ancelotti, Arsene Wenger, nebo Giovanni Trapattoni.

Kdyby koronavirus způsobil nejen pokles ceny hráčů, ale také snížení platů, pomohlo by to fotbalu?

Stoprocentně. Nezlobte se na mě, ale já jsem se kolikrát zhrozil, jakým způsobem se všechno vyšroubovalo tak nahoru. Aby stál hráč nějakých 250 milionů, to je absolutní nesmysl. Další věc jsou platové stropy. Buďme soudní, hráč přeci nemůže vydělávat 120 milionů eur ročně. Možná Messi a Ronaldo, to jsou neskuteční borci. Dnes už je hráč spíš produkt. Podívejte se na Barcelonu, Real Madrid, Bayern Mnichov, Manchester United, nebo Manchester City. Hráči tam jsou produkty, které neustále přináší klubu peníze.