Domů
Trenér florbalu Jiří Podlaha to vidí poměrně jasně: „Dost často takové dítě s minimem nadšení přichází na základě doporučení kamarádů v tréninkové skupině, má nové vybavení a vše potřebné až možná přehnaně skvělé na první trénink. Stejně ale je nováček spíše zklamaný a zamlklý. Když se to opakuje na několikátém tréninku, je nutné rozklíčovat, proč tomu tak je. A důvodů může být hned několik.“
Jak se shodují odborníci, někdy může být důvodem nekomunikace a nezájmu „setkáním s realitou“ - na tréninku totiž funguje nějaký režim a trénují se vybraná cvičení. Samotný zvolený sport pak zabere spíše méně než polovinu tréninku. Také samotný pohyb s míčem, florbalkou a míčkem nebo hokejkou s pukem je o dost těžší, než to vypadá v televizi.
„Zákonitě děti hrající už nějaký ten pátek, jsou šikovnější než nováček. Tohle ale trenér pozná a vysvětlí, a pokud chce dítě opravdu hrát, pochopí, že hned nebude jedničkou v hracím poli. Jenže někdy vlastně dítě přišlo na základě rozhodnutí rodičů. A pak je to svízelné. Jestliže dítě doma slyší: „Budeš hrát fotbal, hokej, volejbal, florbal,…Mě to bavilo (hrál jsem to na střední), maminka hrála ligu (žákyň), líbí se nám to (šéfův syn to hraje taky, je to moderní a my moderní jsme) a chodí tam Pepík, toho znáš,“ se moc úspěch predikovat nedá," vysvětluje trenér. "V krajním případě, kdy to dítě opravdu nebaví, nemá moc možností. Ono vlastně nechce zklamat rodiče. Zaplatili to, koupili mu vybavení a čekají, že bude nadšené, ale. To je zapeklitá situace jak pro dítě, tak pro trenéra. I přesto se dá ale ve zcela demotivovaném dítěti, které by se raději vidělo na kurzu olejomalby najít něco, s čím se dá pracovat,“ dodává.
Samozřejmě nejlepší by byla rozmluva s rodiči. Delikátně vysvětlit, že touhy po zisku titulu mistrů světa jejich ratolest nesplní. Děti mají občas jiné zájmy než rodiče. A je na odbornících, aby dospělým vysvětlili, proč tomu tak je a že by více než své ambice, měli sytit radost a poznání dětí. Odborník popisuje: „Trenéři jsou ale soutěživí a i tak se snaží dítě zapojit do tréninku. Je to prostě taková meta. Cíleně se vybírají činnosti, které je dítě schopné realizovat vcelku s dobrým výsledkem. Osobně velmi rád přirovnávám dětem danou činnost k něčemu jim známému. V tomto případě je to nutné mnohem častěji než kdy jindy. Další cestou je účelové míchání mezi šikovnější spoluhráče. Situace je ale složitá, protože ostatní děti to vycítí. Zde pak hraje podstatnou roli kolektiv – chtějí ho / nechtějí ho mezi sebe. Tahle chemie ovlivní všechno. Pokud to nevyjde, je skutečně lepší, ačkoliv to není úplně příjemné popovídat si s rodiči a nabídnout jiné alternativy.“
A poznámka na závěr? S rodiči je to dnes těžší, protože všechno vědí, mají internet a o svém dítěti se často chtějí rozhodovat sami bez dalších konzultací. Bez spolupráce s odborníky. Zkrátka na základě pocitu, že rodič rozhodl, a tak to bude. Jenže to je chybné uvažování. Rodič musí pochopit, že úplným extrémem je dítě, které díky této výchově zanevře na sport jako celek: Přestane rodičům věřit a bude negovat veškerá doporučení z jejich strany plynoucí. Následně začne rebelovat a bude chtít ukázat, že si život bude žít po svém. Nezřídka k takovému chování dochází v době, kdy dítě dovrší osmý rok věku a objevují se první příznaky nastupující puberty. Až budete chtít ze svého potomka vychovat malého Jágra, mějte na paměti, že je to především osobnost. Jedinečná. A ne vaše kopie. Ani Jágrova.
Dítě je především jedincem, kterému by měla být nabídnuta co největší paleta možností. A z té by mu mělo být umožněno vybrat si takovou činnost, která jej bude těšit. I když vy s ní budete nesouhlasit. Není nakonec jedno, za jakou medaili budete své ratolesti zuřivě tleskat?
