Domů
Sympaťák z kanoistické rodiny si tak brousil zuby na první olympijskou medaili letos v Tokiu, jeho plány ale o rok posunula koronavirová pandemie. A nejen jemu. Vedle singlu na trati 1000 metrů se totiž na olympijský kilometr kvalifikoval také v deblu, ve kterém usedá, nebo lépe řečeno pokleká do kanoe společně se svým mladším bratrem Petrem (21). Ten v loňském roce vybojoval třetí místo na mistrovství Evropy do 23 let. V obsáhlém rozhovoru jsme si o rychlostní kanoistice povídali s oběma.
[caption id="attachment_2511" align="aligncenter" width="2560">
Petr a Martin Fuksovi (zdroj: Red Bull)[/caption>
Martine, Petře, co pro vás znamenalo odložení olympiády na příští rok?
Martin: Ze začátku mě to hodně mrzelo. Samozřejmě jsem se těšil, navíc jsme za sebou měli výbornou přípravu. Ale jsme sportovci, zdraví je na prvním místě a musíme to tak brát. Teď už je vše v pořádku, máme nové cíle, jen tu cestu si musíme zopakovat. Ale beru to jako další výzvu.
Petr: Také mě to nejdřív dost mrzelo, přeci jen by to byla moje první olympiáda. Já v tom ale nacházím i pozitiva. Jsem mladší, letos mi bude 22, a mám tedy potenciál se za ten jeden rok zlepšit. Můžu být rychlejší a pro náš debl by to mohla být výhoda.
Martin: Pro mě by vlastně bylo nejlepší, když bych si letos odjel single a příští rok debl, protože brácha se určitě ještě zlepší.
Vy jste se prý o odsunuté olympiádě dozvěděli na soustředění v Portugalsku?
Petr: Přesně tak, měli jsme zrovna před dopoledním volnem, když jsme to zjistili. A tak se Martin rozhodl, že to tam zabalíme a pojedeme domů.
Martin: Tak to Petr řekl úplně blbě (směje se). Ano, byli jsme v Portugalsku, zrovna jsme měli za sebou dopolední trénink a šli jsme z oběda, když brácha ze sociálních sítí zjistil, že je hotovo a olympiáda se odkládá. Nejdřív jsem tomu nechtěl věřit, ale pak to na mě začalo také všude vyskakovat. Do toho začala volat spousta novinářů. To už jsem pochopil, že je to pravda. Pak jsme začali řešit návrat domů do Čech. Podařilo se nám sehnat jednu z posledních letenek, odletěli jsme do Londýna, kde jsme museli přespat a až druhý den letěli do Prahy. Ta cesta byla dost zvláštní, na letišti v Portu jsme byli skoro sami, v letadle nás pak letělo sedm. A po návratu nás čekala dvoutýdenní karanténa.
Jak jste těch 14 dnů zvládli? Měli jste vůbec možnost trénovat nebo se nějak udržovat?
Martin: Strávili jsme ty dva týdny u rodičů, kteří mají doma malou posilovnu. Takže jsme trénovali dál, jezdili jsme na trenažéru a běhali na páse. Rodiče mají navíc i saunu a bazén, takže vlastně super podmínky i pro regeneraci.
A mimo trénink, čím jste si krátili karanténu? Mnoho lidí trávilo tento čas například sledováním filmů a seriálů.
Petr: Tak já jsem si koupil Playstation 4 a hrál jsem. Na filmy a seriály jsem také koukal, ale to už jsem dělal dřív.
Martin: Přesně tak, filmy a seriály sledujeme i během sezony. Já jsem si ještě přečetl nějakou tu knížku, ale jinak musím říct, že jak jsem měl z karantény strach, tak to proběhlo úplně v klidu. Dva týdny rychle utekly a my jsme naskočili zase do normálního tréninkového režimu, protože na vodě jsme nikoho neohrožovali.
Víte už, zda letos pojedete ještě nějaké závody?
Martin: Především mezinárodní závody jsou stále ještě s otazníkem. Teď od pátku 12. do neděle 14. června ale proběhne v Račicích reprezentační testování. Tam se představíme ve všech kategoriích v singlu i v deblu, tedy na tratích 200, 500 a 1000 metrů. Na přelomu července a srpna by se mělo konat mistrovství republiky, které má být zároveň nominací na jediný mezinárodní závod letošního roku, tedy mistrovství světa neolympijských disciplín a současně světový pohár olympijských disciplín v druhé polovině září.
Petr: A ještě se nezrušilo letošní mistrovství Evropy, ale to si myslím, že téměř jistě neproběhne.
Když byste měli čtenářům přiblížit rychlostní kanoistiku, jak byste ji popsali?
Martin: Jezdíme na kanoi, ve které klečíme na jedné noze a pádlujeme. Navíc pádlem zabíráme jen na jednu stranu, nepřehazujeme si ho ze strany na stranu. Konkrétně já pádluju napravo, Péťa nalevo.
Kolik vlastně váží a jaké rozměry má kánoe, na které závodíte?
Petr: Ty víš, kolik váží loď, Martine?
Martin: No tak to asi zase řeknu já, jsem holt starší a zkušenější (oba se smějí). Single kánoe musí vážit minimálně 14 kilo, debl kánoe 20. Single kanoe je dlouhá 5,2 metru. A délka deblu? Tak to bohužel nevím ani já.
[caption id="attachment_2512" align="aligncenter" width="2560">
Petr a Martin Fuksovi (zdroj: Red Bull)[/caption>
Na co se mají připravit rodiče, kteří chtějí dát svoje děti na rychlostní kanoistiku? Jak je to finančně náročný sport a jak často se trénuje?
Petr: V České republice je dnes registrováno asi 60 klubů. Nemůžu mluvit za všechny, ale pokud bych to popsal z pohledu našeho mateřského klubu, kde trénujeme, tak to není nijak zvlášť finančně náročný sport. Když k nám přijde malé dítě, tak jediné, co mu musí rodiče koupit, je vesta. Jinak v klubu dostane k dispozici kánoi i pádlo. A pak se platí roční příspěvky, které jsou v Nymburce 1500 korun. Co se týká tréninků, tak to je náročnější, jelikož se trénuje skoro každý den.
Martin: Samozřejmě ne všechny kanoe, které tu máme k dispozici, jsou v perfektním stavu. Takže když je dítě dobré a chce se pak v pozdějším věku posouvat dál, je někdy potřeba investovat. Nová kanoe pak stojí 90 tisíc a pádlo 10 tisíc korun. V oddíle ale máme kanoí dost, sám jsem jich během kariéry hodně získal od sponzorů a všechny jsem je pak nechal v oddíle. Co je ale určitě důležité, aby to děti bavilo a aby je v tom rodiče podporovali. Vedle tréninku jsou často víkendové závody, které jsou pro vývoj malého kanoisty důležité. Takže není pak úplně dobré, když talentované děti nemohou tolik závodit třeba proto, že musí s rodiči o víkendu na výlet.
Jaký má trend obliba rychlostní kanoistiky u dětí?
Petr: Když zase vezmu Nymburk, tak tu dnes rozhodně trénuje více dětí, než když jsem začínal.
Martin: V posledních letech, jak se nám daří občas přivézt nějakou medaili z mistrovství světa nebo Evropy, a to nemyslím jen sebe, ale i další kluky, tak určitě je vidět vzrůstající zájem o rychlostní kanoistiku i v klubech.
Každý vrcholový sport má svoje specifická zranění. Má něco takového rychlostní kanoistika?
Petr: Myslím, že má. Nejvíc určitě trpí ramena a záda. Takže tyto části těla jsou nejopotřebovanější a týká se jich největší množství zranění. Navíc máme to specifikum, že pádlujeme jen na jednu stranu, proto musíme v tréninku více kompenzovat, abychom nebyli křiví.
Martin: Já jsem měl v roce 2013 velké problémy s kolenem, na kterém v kanoi klečím. To bylo nepříjemné. My se ale snažíme především zodpovědně přistupovat k regeneraci, díky které se dá řadě zranění předejít. Po každém tréninku protahujeme svaly, chodíme do sauny, na masáže, máme fyzioterapeuta.
[caption id="attachment_2515" align="aligncenter" width="2560">
Petr a Martin Fuksovi (zdroj: Red Bull)[/caption>
Ještě jedno specifikum rychlostní kanoistiky mě zaujalo, a sice že vy se v tréninku logicky hodně zaměřujete na posilování horní poloviny těla, ale nohy příliš neřešíte…
Petr: My při pádlování nohy trochu používáme, hýbeme s nimi, ale rozhodně ne tak, abychom na nich potřebovali mít svaly. Ty by naopak znamenaly další kila navíc a bylo by to kontraproduktivní.
Martin: Hodně běháme a v zimě jezdíme na běžkách, ale rozhodně si nedáváme v posilovně dřepy se 100 kily. Samozřejmě, občas při kruhovém tréninku nohy také posilujeme, ale v rámci posilování s činkami pracujeme čistě jenom na vrchní polovině těla.
Z čeho se skládá vaše příprava i v závislosti na tom, v jaké části sezony se zrovna nacházíte?
Martin: Posilovna je prakticky pořád pětkrát týdně, trénink na vodě také zhruba tak, hodně běháme. V zimě si k tomu místo běhání přidáváme běžky a plavání. Většinou jsme nějakých 10 dnů v prosinci a celý leden na běžkách, plavat chodíme dvakrát do týdne. Jinak v zimní přípravě se soustředíme na objem, když se pak blíží a začne letní sezona, tak už od objemu trochu upouštíme a ve všem se snažíme jít do rychlosti. Tedy jezdíme kratší úseky na vodě, ale rychleji, méně posilujeme.
Když mluvíte o běhání, jak dlouhé tratě běháte?
Martin: Tady také platí, že v zimě jsou to delší trasy než v létě. Na Silvestra máme takovou tradici, že každý rok běžíme tady v Nymburce půlmaratón, což je asi maximum.
V současnosti se stává standardem, že vrcholoví sportovci využívají služeb psychologů nebo mentálních koučů. Jak to máte vy? A trpíte před závody velkou nervozitou?
Petr: Mentálního kouče nemám. Toho mi asi dělají rodiče a brácha (smích). Ale když jsem byl mladší, tak jsem s psychologem spolupracoval. Odnesl jsem si z toho mimo jiné jeden menší rituál. Slova, která si odříkávám na uklidnění před každým startem. Nervózní jsem vždycky, ale tohle mi pomáhá. Samozřejmě nebudu říkat, o co jde. To je něco, co znám jen já.
Martin: Já jsem v minulosti s pár mentálními kouči spolupracoval, ale v současnosti žádného nemám. Před závodem jsem nervózní, ale považuju to za úplně normální a vlastně správné. Vždycky, když jsem nervózní nebyl, tak to špatně dopadlo.
Náš magazín se jmenuje „Na startu“, takže se nabízí otázka, jak důležitý je ve vašem sportu start závodu? Trénujete ho nějak speciálně?
Martin: Start je důležitý především na dvoustovce. Tam pokud se vám start nepovede, už nemusíte mít šanci to napravit a ztrátu dohnat. U pětistovky už to není tak důležité, u kilometru ještě méně. Na druhou stranu, i tady má dobře zvládnutý start svoji výhodu, hlavně psychologickou. Vždycky přidá na sebevědomí, když rychle odstartujete a hned na začátku jste před ostatními.
Petr: Starty opravdu někdy do tréninku zařazujeme a trénujeme je.
A jak je to s cílem závodu, do kterého se takzvaně kope loď? Trénujete i tohle?
Martin: Kopnutí do cíle se v tréninku netrénuje. To tak nějak všichni umíme, není na tom nic složitého. Spíš je potřeba vědět, kde je na trati cíl a kdy tedy loď kopnout. Protože na vodě nemáme žádnou cílovou pásku nebo nakreslenou čáru s nápisem. Já si proto před každým závodem pořádně prohlédnu, v jakém místě se přesně cíl nachází.
Petr: Navíc kopnutí lodě do cíle je opět důležité především na dvoustovce, kde se často stává, že závodníci jsou skoro všichni v cíli na podobné úrovni a správné kopnutí může o výsledku rozhodnout. To se může samozřejmě stát i na delší trati, ale už to není tak časté.
V profesionálním sportu je už běžnou záležitostí, že součástí tréninku je také příprava s videem. Používáte ho také?
Petr: Není to tak, že bychom si na videu pouštěli jízdy našich soupeřů. To neděláme. Někdy si ale u videa rozebíráme vlastní jízdu, styl a techniku.
Martin: Důležité je, že my se při závodu na jeden kilometr soustředíme výhradně na sebe. Závod se nedá jet podle ostatních, musíte mít naučenou a natrénovanou jízdu a jet hlavně podle toho.
Jak to máte s ostatními špičkovými kanoisty, se kterými soupeříte? Jaké jsou mezi vámi vztahy?
Martin: Na mezinárodní úrovni panují mezi rychlostními kanoisty skvělé vztahy. Při závodech se pak samozřejmě každý soustředí výhradně na sebe, už proto, že máme pár závodů do roka a každá jízda je důležitá. Ale po závodě jsme spolu všichni v pohodě. U nás v českém prostředí je to vypjatější, což je asi vždy, když je ten okruh lidí a soupeřů menší. Já to ale moc nevnímám, trénujeme s bráchou v Nymburce a s ostatními závodníky se nepotkáváme. A tak nám to vyhovuje. Chceme být v ústraní, pak přijet na závody, všechny porazit a odjet (směje se). Chci, aby za mě mluvily výsledky na trati, ne řeči na břehu.
Petře, neberte to nijak zle, ale jak se vlastně žije a trénuje „ve stínu“ staršího úspěšného bratra?
Petr: Má to svoje pro a proti. Někdy je to těžké, protože Martin je vážně dobrý a nebojí se mi to někdy předhodit (oba se smějí). Ale zároveň je to pro mě obrovská výhoda. Můj bratr a parťák v lodi je pro mě zároveň velký vzor. A tím, jak špičkový kanoista je, posouvá dopředu i mě. Díky němu se stávám lepším a rychlejším.
Rychlostní kanoistika asi v našich poměrech není sport, kterým se dá nějak závratně zbohatnout. Jak se s ní dá v České republice uživit?
Petr: Když je vám 18 let, přecházíte do mužské kategorie a jste dobrý, tak máte možnost jít do tří profesionálních oddílů. To jsou Dukla Praha, USK Praha a Centrum sportu Ministerstva vnitra. A tam se pak plat odvíjí od výsledků z předešlého roku.
Martin: V České republice je málo lidí, kteří se rychlostní kanoistikou mohou živit na nějaké dobré úrovni. Hodně důležití jsou proto sponzoři. Já osobně nesouhlasím s tím, co řada lidí tvrdí, totiž že je v našem sportu málo peněz. Je to o tom, jak se člověk snaží nebo nesnaží i mimo závody. Jak řeší komunikaci se sponzory, jejich oslovování a následně i plnění vzájemných dohod. Když tohle závodník nezanedbává, dají se i rychlostní kanoistikou vydělat hezké peníze. Teď to samozřejmě nesrovnávám se sporty, jako jsou tenis, fotbal a podobně. Rozhodně to není tak, že až skončím s kanoistikou, nebudu muset nic dělat. Ale na to, aby si člověk koupil svoje auto, byt nebo si postavil dům, je to v pohodě.
[caption id="attachment_2516" align="aligncenter" width="2560">
Petr a Martin Fuksovi (zdroj: archiv M. Fuksy)[/caption>
Jak se rychlostní kanoistiky dotýká problém dopingu?
Petr: Já jsem měl dřív pocit, že kanoistika je takový čistý sport. Ale dva nebo tři roky dozadu se začali objevovat první hříšníci, dokonce i bronzový závodník z olympiády byl následně diskvalifikován kvůli dopingu. Začíná toho být víc.
Martin: Důležité je říct, že u nás dvou je něco takového naprosto nepřípustné. O to víc nás potom štve, když se zjistí, že si některý z našich soupeřů takto nedovoleně pomáhal. Většinou jsou to případy z postsovětských zemí včetně Ruska.
Máte nějaké sportovní vzory, ať už v rychlostní kanoistice nebo mimo ni?
Martin: Když jsem začínal, tak jsem pár vzorů měl a hodně se jimi inspiroval. Teď, když už bych měl mluvit o nějakém vzoru, tak je to náš taťka, který byl také kanoista. A pak ještě Jaromír Jágr, hrozně se mi líbí ten jeho zápal pro věc.
Petr: Můj vzor, už když jsem hrál fotbal ještě před kanoistikou, byl vždycky Cristiano Ronaldo. Obdivuju ho dodnes a jeho přístup a tvrdá dřina jsou mi stále inspirací.
Máte nějaké životní motto, kterým se řídíte ve sportu i v osobním životě?
Martin: Vítězové dělají to, co poražení dělat nechtějí.
Petr: Životní motto asi ne, jediné, čím se v životě řídím, je to, že když budete konat dobro, tak se vám to v dobrém vrátí. Prostě karma. A sportovní motto? Když nemůžeš, tak můžeš ještě třikrát!
Co byste jeden o druhém řekli? Čeho si na tom druhém ceníte a čím vás naopak dokáže naštvat?
Martin: Na Petrovi si cením toho, že se pořádně kousnul, maká a posouvá tím dopředu nás oba. A čím mě dokáže naštvat? Asi tím, jak je často vykulenej. Ale i to už se lepší (smích).
Petr: Brácha je takový můj rádce a učitel. Toho si na něm hodně cením, že se mi snaží pomáhat a předávat svoje zkušenosti. Naštvat mě naopak dokáže tím, že musí být vše podle něj. A také se dokáže naštvat a klidně s vámi pár dní nemluvit.
Měli jste někdy, třeba během puberty, problémy s tréninkovou morálkou? A byly momenty, kdy jste chtěli s rychlostní kanoistikou skončit?
Martin: Během puberty vůbec. To jsem měl spíš problémy se školou, kanoistika byl můj únik a nechtěl jsem dělat nic jiného. S těmi myšlenkami na konec je to spíš aktuální až v poslední době. Třeba během zimního období, když se mi nedaří v tréninku, tak se někdy sám sebe ptám, jestli na to ještě mám. Tady pak hrají důležitou roli závody. Když se zadaří, hrozně mě to motivuje. A pak si říkám, jak mě vůbec mohlo napadnout, že bych skončil. Rozhodně chci ještě pár let jezdit na té nejvyšší úrovni.
Petr: V pubertě se občas stalo, že se mi na trénink nechtělo a radši bych šel třeba s kamarády ven. Ale nakonec jsem vždycky skončil na tréninku. A že bych měl někdy momenty, že bych chtěl ukončit kariéru, to ne. Ale měl jsem jednu sezonu, kdy se mi vůbec nedařilo. To jsem cítil, že mě to přestává bavit. Naštěstí to rychle přešlo.
