Domů
Krokem číslo jedna může být snaha narovnat takovým experimentátorům hlavu. Dokud není pozdě. Tam totiž všechny komplikace spojené s poruchou příjmu potravy, jakéhokoliv ražení, začíná. Jak vidí právě tuto rizikovou oblast Janka Chudlíková? Koučka, která má s nápravou zmatků v hlavě nemalé zkušenosti? Na úvod je třeba vyslovit varování, že tento rozhovor vás může, pokud máte obdobné starosti se svými dětmi, sourozenci a podobně, nasměrovat. Ale ujmout se léčby jako takové musí psycholog či psychiatr. Proto se snažte směřovat člověka s poruchou příjmu potravy právě do jeho péče. Problém je totiž složitější, než se na první pohled může zdát.
Proč se mladým dívkám tak často usadí v hlavě brouk „jsem tlustá“?
Souvisí to s nízkým sebevědomím a sebehodnocením, které vzniká nedostatkem přirozeného přijetí v raném dětství. Aniž by si to rodiče uvědomovali, mají velký vliv na vytvoření sebeobrazu u svých dětí. Nejde jen o přehnaná očekávání nebo kritiku. Často jde o nedostatek pozornosti a projevů lásky. Často ani nemusíme vypátrat, kdy to vzniklo, jelikož základní hodnotové vzorce vznikají ve věku, kam nesahá naše paměť.
Co s tím, když u svého dítěte zjistíme, že si úzkostlivě hlídá, co (ne)jí?
Určitě bych radila, aby se to nepřehlíželo a nebagatelizovalo. Existují odborníci, kteří se zaměřují na poruchy příjmu potravy. Je dobré se s nimi poradit, jak v takové situaci postupovat. Netlačila bych na dítě, aniž bych se neporadila s odborníky. Paradoxně bychom totiž mohli na dítě vyvinout ještě větší tlak, který by mohl mít negativní dopady na další vývoj.
Lze jít příkladem? Tedy když jí maminka zdravě, ten model převezme i dcera?
To určitě nezaškodí. Ale musíme si uvědomit, že jakékoliv anomálie ve stravování či závislosti jsou následkem hlubších psychologických jevů. Je třeba nalézt příčinu nezdravého vztahu ke stravě. Ten totiž odráží často nezdravý vztah k sobě, a proto už samotný dobrý příklad nemusí stačit.
Jak přeprogramovat hlavu dospívající dívky, která je přesvědčená o tom, že je tlustá, ošklivá a k ničemu?
Nevím, zda se dá použít slovo přeprogramovat. Ale nemůžeme nic zkazit, když začneme svému dítěti věnovat pozornost, budeme s ním trávit čas bez poučování a neustálého hodnocení. A především musíme dát svému dítěti najevo přirozeným způsobem lásku. Ne slovy, ale svým chováním a ve společných aktivitách. To je snad nejlepší lék.
Opravdu za vše může výchova v rodině, nebo také kamarádky, instagram, apod?
Samozřejmě, že na dítě má vliv i širší okolí a sociální sítě. Je to svět, ve kterém žije a ke kterému se vztahuje. I to ale může dítě dobře zvládnout, když bude vnitřně v pohodě a vyrovnané. Prostředí a kultura, ve kterém žijeme, vytvářejí určité životní paradigma toho, jak vnímáme svět. Je dobré si to uvědomit, protože to jsou jen určité brýle, skrze které jsme naučeni hodnotit realitu. Máme ale štěstí, že ty brýle si můžeme kdykoliv vyměnit nebo sundat. Vzorce chování v rodině i ve společnosti nás všechny ovlivňují víc, než si myslíme.
Jak vysvětlit teenagerovi, že by si měl vážit sám sebe?
Sebevědomí je výsledkem lásky. A ta se nedá vysvětlit. Tu lze jen bez podmínek dát... S teenagery to není lehké, protože si hledají vlastní identitu, a proto dočasně odmítají rodiče a svět dospělých. I když se dítě v pubertě nechová k rodičům nejlépe, je nutné si uvědomit, že za tou kritickou, urputnou a vztekající se maskou je stále to naše milované dítě, které volá po naší lásce a přijetí. Jakoby říkalo: miluj mne, i když jsem zrovna protivné…. Je třeba trávit se svým dospívajícím dítětem čas, zajímat se o jeho koníčky, starosti, radosti. Naslouchat mu bez hodnocení… Musíme si spolu vytvořit bezpečný vztah. Jakmile se rodičům dospívající dítě otevře a začne si s nimi povídat, je to na dobré cestě.
Kult přehnané štíhlosti, jak jej vnímáte vy, jako odborník? Jedná se podle vašeho ještě o zdravý přístup k vlastnímu tělu, nebo pokřivené civilizační zrcadlo?
Nejsem na toto téma odborník. Ale můj názor je, že se celkově vzdalujeme přirozeným potřebám a zdravému, selskému rozumu. Potřebujeme jíst, abychom žili. Ne naopak. Potřebujeme energii na fungování těla a na práci. Potřebujeme spát, rozumně jíst, hýbat se a radovat se. Naše tělo je dokonalý systém, který si umí sám poradit, když mu my svým chováním neškodíme. Stačí žít dobrý a spokojený život. Jídlo pak dostane tu správnou roli a váhu. Spokojený člověk, který se má zdravě rád, si neubližuje ničím - ani jídlem… Hledejme skutečné životní hodnoty v sobě.
Poruchy příjmu potravy nejsou novodobým výdobytkem. Trpěly jím ženy antické, renesanční… Tedy z vyšší sociální třidy. Proč máme přehnanou štíhlost v určitých etapách zafixovánu jako nedostižný vzor, a proč tomu tak není například v případě barokních tvarů?
To nevím. Asi to bude mít co dělat s celospolečenským očekáváním a diktátem. Vždyť kdo určuje, co je krásné a co ne? Je to společnost. Přesněji, většinový názor ve společenském kontextu, ve kterém žijeme. Ale i to není nic víc než lidmi vytvořená norma. To je dobré si uvědomit. Žijeme v době blahobytu. Dnes už si nemusíme jít ulovit jídlo do lesa, abychom se najedli. Navíc se nám za posledních cca 250 000 let vyvinula nová část mozku, zvaná neokortex, kde sídlí vědomí, kreativita a myšlení. Máme tedy prostor pro sebe-uvědomění a vyšší myšlení. Můžeme se vzepřít celospolečenským normám. Vyžaduje to ale vnitřní sílu, přesvědčení a zdravé sebevědomí. Naši hodnotu neurčuje okolí, ale my sami.
Co si musí člověk, který PPP trpí uvědomit, aby se dostal na cestu, která vede k uzdravení?
Musí sám nebo ve spolupráci s odborníky najít skutečnou příčinu. Poruchy příjmu potravy mají vždy co dělat se sebepřijetím a se sebevědomím. Ale příběh každého člověka je unikátní. Proto je nutné hledat vlastní cestu, jak z toho ven. Na to jsou tu odborníci, kteří mohou člověku s poruchou příjmu potravy pomoci. Ale dříve či později musí každý převzít za svůj život zodpovědnost. Nemůžeme být celoživotně závislí na druhých a na odbornících. Ti nám mohou pomoci nalézt příčinu a správnou cestu. Jít po ní ale musíme sami.
Proč je v dnešní době jídelníček tak velkým tématem? Jednoduše řečeno, to nemá lidstvo nic jiného na práci?
No právě… Já bych to nazvala krizí z blahobytu. Jsme do určité míry rozmazlení. Kdyby byla válka a my bychom nevěděli, zda my sami nebo naši blízcí přežijeme, naprostá většina našich problémů by zmizela v propadlišti minulosti. Je třeba, abychom si srovnali skutečné hodnoty. Je paradox, že žijeme z hlediska komfortu a obživy v nejlepší době a neumíme být šťastní. Je to smutné. Ale každý je zodpovědný za svůj život a každý sklidí, co zasel. Život není krutý a nespravedlivý. Život je krutě spravedlivý.
[caption id="attachment_2153" align="aligncenter" width="696">
Janka při natáčení pořadu Tlouštíci. Veprostřed Lukáš Roubík, odborník na výživu. (zdroj: FTV Prima)[/caption>
Kdo je Janka Chudlíková:
Koučka, která školí, přednáší, inspiruje a koučuje druhé na cestě ke spokojenosti a k rozvinutí k rozvinutí plného potenciálu. Aktivně se se zajímá o neurovědu, psychologii. Pracuje nejen pro velké společnosti, ale také s jednotlivci. V poslední době jste ji mohli zaznamenat právě v roli koučku v pořadu Tlouštíci na FTV Prima.
