Domů
Kdy si začal cvičit?
V roce 1984 mi sestra koupila ročenku kulturistiky. To bylo jediné, co vycházelo. Ročenka kulturistiky a časopis Trenér. V ročence bylo vždy shrnuto, co se odehrálo rok předtím. Na titulní stránce byl Tono Holič, bylo léto 1984 a řekl jsem si, že jednou budu jako on. Pak jsem vlezl u nás do posilovny a chytlo mě to tak, že už jsem z ní nevylezl. V roce 1985 jsem už byl dorostenecký mistr Československa. Nebylo to nijak lehké, ale moje tělo reagovalo dobře.
[caption id="attachment_2078" align="aligncenter" width="534">
Láďa na ME v kulturistice v Rumunsku 1996 (zdroj: archiv L. Kurčíka)[/caption>
Kde jsi bral inspiraci? Dostalo se k vám něco ze zahraničí?
Inspiraci jsem bral u československých kulturistů, borců z osmdesátých let. Mně bylo 15 a tenkrát to byli Tono Holič, Miroslav Jastrzebski, Libor Minařík, Alois Pek, Petr Stach. Až skrze ně jsem začal registrovat zahraničí. U nás se to moc neobjevovalo. Občas někde vylezl Arnold, ale ne jako hvězda, ale jako jeden z mnoha profíků. Čechoslováci pro mě byli blíže. Tady byl těžký totáč a my ani pomalu netušili, co je Mr. Olympia.
Jak vypadalo tehdejší fitko?
Tenkrát nebyla fitka, jak je známe dnes. Byly oddíly kulturistiky. Musel jsi se přihlásit. Jako to bylo ve fotbalu nebo v hokeji. Začalo se v kondičním oddělení a dal-li bůh, přesunul ses do závodního. Vybavení si kluci a oddíly hodně vyráběli doma. Byly tady tak tři až čtyři posilovny jako Start Praha, Sandow Mariánské lázně, Fortuna Trnava a Vinohrady Bratislava. To byly kluby, které měly fakt výborně vybavené posilovny, ale stejně hlavně svépomocí.
Co jste třeba neměli?
Chyběly třeba mašiny na nohy. Byli jsme tím jako Československo známí. Dřepem to dohnat nešlo.
Když už se vrtáme v historii. Jak to bylo s výživovými doplňky?
Nebylo vůbec nic. Koukali jsme na ty pixly jen v západních časopisech. A říkali jsme si, to musí být paráda. První protein jsem měl asi v roce 1990, vyhrál jsem ho na závodech ve Zlíně. Nějaké sušené mléko. Povědomí o výživě jsme měli, ale samozřejmě se dělaly chyby. S přelomem devadesátek se vše hrozně posouvalo a my jsme se to velice rychle naučili využívat. Když jsem se dostal v roce 1995 do reprezentace, tak jsme výživové doplňky fasovali, dalo už se to všude koupit. Byla to pro nás dobrá doba.
[caption id="attachment_2076" align="aligncenter" width="745">
I ve 46 letech mu mladší kulturisté záviděli jeho formu (zdroj: archiv L. Kurčíka)[/caption>
Když jsi vyjel poprvé za hranice soutěžit, jak to na tebe působilo?
Byl to šok. Vyjel jsem na první reprezentační start na mistrovství Evropy do Istanbulu, hala plná lidí a nás na podiu 40. Bylo to úžasné a já skončil čtvrtý. Zážitek strašidelný a úžasný zároveň, hlavně však splnění snu. "Jsem jeden z nich," říkal jsem si v duchu. Za rok už jsem tu soutěž vyhrál.
Jak velký posun u nás nastal od revoluce?
Celé se to hrozně hnulo. V druhé polovině devadesátých let se u nás kulturistika hodně rozjela. Někde kolem roku 2010-2011 přišly nové kategorie a ty to strašně oživily. Kluci už na sobě nechtěli nosit 130 kg svalů. A do kulturistiky vstoupili lidé, kteří by jinak nikdy nepřišli. S nimi se objevily i nové disciplíny. Třeba Bikini fitness. To bylo hodně kontroverzní, všichni koukali a nevěděli co si mají myslet. To samé Men‘s physique. Jako dělají si p*del? Ale vše se vyvinulo a dělají se dobré a kvalitní kategorie. Přitáhlo to masový zájem. Sociální sítě tomu také hrozně pomohly.
[caption id="attachment_2074" align="aligncenter" width="1540">
Formu si Láďa drží dlouhá léta (zdroj: archiv L. Kurčíka)[/caption>
A po té sportovní stránce?
Moje generace považovala za vrchol mistrovství světa a nepřecházeli jsme do profíků. Dnes je to obráceně. Kluci jdou do profíků a amatérská kulturistika se vnímá tak, že se zúžila na závody v Kutné hoře, což ale není úplně pravda. Dneska jsou závody se statusem amatérů třeba Diamond cupy, Arnold Classic Amateur a zde se objevují fantastický kulturisti. Ale kdyby se vítěz mistrovství světa postavil vedle profíka, tak nemá šanci.
Chápu to správně, že je to něco jako rozdělení v boxu? Olympijský (amatérský) a Profi?
Ano, přesně. Někdo se v profi chytne, ale většina zmizí. Teď se to víc otevřelo a profíci se rozšířili. Je tam pár hodně zajímavých kluků. To v naší generaci nebylo, my jsme k tomu nebyli tak vychovaný. Ale když nás dnes vidí na fotkách, tak říkají, ty vole, vy jste byli dobrý. Tenkrát jsme neměli Diamond cupy, Arnoldy a tak. Vrchol jsme měli svět.
V proficích byl tenkrát snad jen Pavol Jablonický, a pak přibývali další. Profi svět se odehrával v Americe.
Jak je to s popularitou v jednotlivých kategoriích?
Přibyla popularita třeba v klasické kulturistice a spoustu kluků to nadchlo už jenom z toho důvodu, že do sebe nechtěli cpát zakázaný látky. V profi sportu se to děje obecně, ale tady to těm klukům dává možnost se tomu úplně vyhnout. Nemusí tolik na krev v přetěžování organismu látkami, které mohou ohrozit zdraví.
[caption id="attachment_2079" align="aligncenter" width="1536">
Se svěřenkyní Štepánkou před závody v roce 2019 (zdroj: archiv L. Kurčíka)[/caption>
V předchozí odpovědi jsme narazili na Bikini fitness…
Do nějakého roku 2000 byly jen kulturistky. Pak přibyly Body fitnessky a tím se to dost oživilo. Chtěly cvičit, chtěly soutěžit, ale nechtěly se pouštět do kulturistiky. Furt to ale bylo málo, a pak zhruba okolo roku 2012 přibyly Bikini fitness. Všichni se na to koukali s rozpaky. Během dvou let z toho byla férová kategorie a zájmem prakticky smazala klasickou ženskou kulturistiku. Na začátku to byly jen takový pipinky v plavečkách, ale holky se kously, víc jak kluci, a je z toho plnohodnotná kategorie. Jak já říkám, jakmile někdo drží nějaké diety, cvičí, natírá se barvou a jde na podium, je to kulturistika. Přibyla i kategorie Wellness fitness, což je ještě lepší, až na ten blbý název, ten nevím, kdo vymyslel. To jsou takový přifouklejší bikini, ale žádný mužatky. Jsou to krásný baby a lákají veřejnost k našemu sportu.
Začínám v tom mít hokej, co je cílem u men‘s physique na rozdíl od klasické kulturistiky?
Jde o dispozice, jiné typologie postavy. Nehodnotí se nohy, ale jen vršky. Uvedeme příklad, boulatý, kulatý rozložitý typ kulturisty se nehodí do physique. Je lepší, když jsou i vyšší, delší nohy a ruce. Kluci už mají třeba i sto kilo, ale jsou na tom jinak dispozičně. Nejsou nacpaný kulatý boule.
[caption id="attachment_2080" align="aligncenter" width="696">
Za svou kariéru sklidil Láďa mnoho úspěchů (zdroj: archiv L. Kurčíka)[/caption>
Je to i o tom, že jsou tam třeba méně zneužívány zakázané látky?
Za nikoho samozřejmě nemůžu dát ruku do ohně, jen za svoje svěřence a když se budeme bavit o profíkách, tam je to jako v jiných vrcholových sportech. Je to na každém, jak k tomu přistoupí. Je více a více kluků co jedou "čistou" linku a stojí si za tím.
Podíváme se teď na vaše klienty z řad lidí, co se chtějí jen udržovat ve formě. Co má dělat klasický kravaťák, který maká "dvanáctky", blbě jí a pohyb má od auta ke stolu?
Jsou většinou dvě varianty. Buďto vás k tomu dožene špatný životní styl a špatné zdraví, nebo se chcete o tělo starat. Mě teď třeba vyhledávají chlapi hodně po čtyřicítce, kteří ani nikdy pořádně nesportovali. Vybudovali firmu, vychovali děti a teď že by si zkusili i postavit se na to podium. Někdo by tomu řekl třeba druhá míza, nebo prostě jen v těch čtyřiceti nechtějí vypadat jako pupkatí fotříci. Mají fakt velkou motivaci a chytlo je to. Ženy to mají dost podobně. Ve 40 jsou krásné vysportované, ale žádné vyumělkování. Posledních pět let se přístup ke cvičení hodně změnil. Je to vidět i v této době. Hlad po fitku v korona krizi byl velký.
Před lety se to stalo i ve vrcholovém managementu, každý chtěl najednou dobře vypadat, čím to bylo?
To přišlo ze států. Takové to, že součástí úspěchu je i dobře vypadat. Zní to dost povrchně, ale je to o nějakém sebevědomí, kondici. Na člověku je vidět motivace, disciplína a zdraví, a to jde ruku v ruce s úspěchem. Bez nějakých komplexů. Člověk je vyrovnaný a víc v pohodě.
[caption id="attachment_2075" align="aligncenter" width="534">
Láďa je znám široké veřejnosti i z mnoha časopisů (zdroj: archiv L. Kurčíka)[/caption>
Jsi přísný trenér?
Asi to záleží podle kategorií. Na svěřence závodníky jsem přísný a všechno musí být po mém. Pak jsou tu dámy, které se chodí 2 x týdně vypovídat a tam tak přísný nejsem. A pak jsou takový ty mezi tím. Je to o nějaké elementární přísnosti, ale nesmí se to člověku zprotivit. Trenér není někdo, kdo počítá opakování, na to si můžete vycvičit šimpanze. Já nastavuji, připravuji metodiku a musím to trefit na konkrétního člověka. Je to o schopnosti vnímat hlavou toho, kdo přede mnou stojí.
Je jednodušší pracovat s ženami nebo muži?
Ženy jsou na sebe většinou přísnější. Když se zakousnou, tak jedou a vše dodržují. U chlapů bývá problém strava. Ženy dle mých zkušeností umí více zabrat.
Nějaká rada na konec? Co bychom měli mít jako ten startovní blok k začínání s pohybem?
Prvotní je prostě jen začít v ten den, neodkládat na pondělí, na prvního. Nastavit systém a procházet nějakým procesem. U mladých Google nebývá dobrým trenérem, tam bych se obrátil na pomoc odborníků.
