Lucie Pudilová, šestadvacetiletá zápasnice MMA z Příbrami, vlétla před šesti lety do světa smíšených bojových umění jako uragán. Její zápasy měly všechno, co fanoušky zvedá ze židlí. Byla tvrdá, houževnatá, nikdy se nevzdávala a dokázala nesmlouvavě zaútočit ve chvílích, kdy už se zdálo, že je naprosto odepsaná. I díky atraktivitě jejích zápasů se po třech letech a sedmi zápasech v kleci, z nichž dokázala šest vyhrát, dostala jako první Češka do nejprestižnější organizace MMA na světě. UFC ji přivítalo s otevřenou náručí a mladá česká bojovnice opět dokázala nadchnout diváky, tentokrát už po celém světě. 

Pak ale přišel propad. Čtyři prohry v řadě, nepřesvědčivé výkony, konec smlouvy v UFC a návrat do České republiky. Tam na ni čekalo obrovské zklamání a kritika po prohře s Terezou Bledou v rámci projektu Oktagon Underground, v zápase podle upravených pravidel MMA. Mohlo by se zdát, že strmá kariéra zářivé hvězdy pomalu upadá. Jenže, kolikrát už diváci odvraceli zraky od oktagonu, ve kterém dostávala Lucie Pudilová nakládačku, aby pak žasli nad tím, jak se dokázala zvednout a umlčet pochybovače? 

André Reinders: V MMA může uspět i netrénovaný táta od rodiny

Jméno André Reinderse patří mezi ta nejzvučnější na tuzemské scéně MMA. Z bývalého zápasníka se během pár let stal úspěšný trenér, jehož svěřenci ...

Pudilová opravdu není jen nějaká “rychlokvaška“, která rychle zazářila a stejně rychle skončila v propadlišti dějin. Odepisovat tuhle čistokrevnou bojovnici tělem i duší by mohl být obrovský omyl. A upřímně, i kdyby se jí návrat na výsluní nepodařil, kdo z českých MMA zápasnic dokázal to, co tahle na první pohled uzavřená holka z Příbrami?

S Lucií jsme si povídali na začátku září v zápasnické hale Centra sportu Ministerstva vnitra v pražské Stromovce, kde mimo jiné trénuje s olympioničkou a vicemistryní Evropy v zápase ve volném stylu, Adélou Hanzlíčkovou.    

Lucko, řekni nám něco o svých začátcích a prvních zkušenostech s bojovými sporty. Začínala jsi přece jen trochu později, že? 

Začínala jsem s kickboxem v Příbrami, tehdy mi bylo 15 let. Postupně jsem k tomu přidávala klasický zápas ve volném stylu. A obojí mě hrozně bavilo. Začínala jsem ale objevovat také MMA, které tu tehdy nebylo zdaleka tak populární, jako je dnes. A došla jsem k tomu, že sice nejsem nějak výjimečně dobrá ani v kickboxu, ani v zápase, ale dohromady umím od všeho tolik, aby ze mě mohla být komplexní MMA zápasnice.  

Měla jsi v těchto dvou sportech i nějaké soutěžní zápasy? 

Ano, v zápase jsem se stala dokonce juniorskou mistryní republiky, národní šampionát jsem vyhrála i letos. Něco jsem vyhrála také na turnajích v Německu. A i v kickboxu jsem si dala pár utkání. 

Jak jsi se pak od kickboxu a zápasu dostala do světa MMA? 

Začala jsem trénovat také v Příbrami a rychle jsem se učila. Už v 18 letech jsem si chtěla střihnout první zápas v kleci, ale tehdy se hrozně těžko sháněla soupeřka. MMA u nás opravdu tehdy, hlavně u žen, teprve začínalo. V roce 2014, když mi bylo 19, se to ale už podařilo a já jsem šla proti Lence Smetánkové, což byla vlastně nejtvrdší thaiboxerka tady u nás. Zápasili jsme na turnaji GCF, kde jsem se pak stala šampionkou.

Na první zápas v kleci si asi budeš dobře pamatovat. Jak na něj vzpomínáš?  

Pamatuju si, že jsem byla hodně nervózní. A že jsem vyhrála po prvním kole, protože Lenka už nemohla nastoupit do druhého. Zasypala jsem ji v úvodním dějství dlouhou sérií tvrdých ran a její roh to pak raději stopnul. 

Když mluvíš o nervozitě, jak to s ní máš před zápasy? Ať už tenkrát, nebo pak v UFC a dnes? 

Když se na to teď dívám, tehdy jsem zažívala takovou zdravou nervozitu. A to nejen před tím prvním, ale i před dalšími zápasy. Hodně jsem se nechávala vybudit adrenalinem, ale tak pozitivně, že jsem sice nevěděla, co mě čeká, ale těšila jsem se, jak se půjdu do té klece poprat. To pak postupem času trochu vymizelo, ale teď cítím, že se to opět vrací na začátek.  

A v UFC se něco změnilo? Přece jen i tvůj vstup tam byl velkolepý, pak ale přišly čtyři prohry v řadě.

V UFC jsem měla první zápasy ve svojí váze, v bantamu. A to bylo dobrý, i co se týká předzápasové nervozity a naladění. Pak jsem ale změnila váhu, šla jsem do 57 kg, shazovala jsem i deset kilo a hodně mě to vyčerpávalo. Přestávala jsem se soustředit na samotné utkání a bojovala jsem hlavně s váhou. Hodně mi to nesedlo, i proto se teď vracím do svojí bantamové váhy. 

S váhou jsi bojovala i v rámci Undergroundu… 

Tam mi nesedlo vážení v den zápasu. Byla jsem zvyklá, že mám i 36 hodin na zotavení a regeneraci, to tady nebylo. Podmínky jsme samozřejmě měli všichni stejné, to je jasné. Ale prostě mi to nevyhovovalo. 

Jak složité pro tebe bylo období po prohře s Bledou, kdy ses stala jak na sociálních sítích, tak v médiích terčem dost tvrdé kritiky?

Bylo to docela náročné, to je jasné. Ale upřímně, měla jsem před tím mnohem těžší období, které souviselo s rodinnými problémy, které jsem nikde neventilovala. To jsem prožívala mnohem hůř než to, že mi po prohře s Terezou nadávali na sociálních sítích nebo že mě kritizovalo spoustu lidí. Navíc cítím, že už je to pryč, že mě fanoušci spíš podporují. Cítím, že zase chtějí vidět tu starou dobrou Lucku. A já jim to chci dát. 

Sociální sítě a “hate“ na nich je docela velké téma právě u sportovců, kteří na nich komunikují s fanoušky. Jak se k tomu stavíš ty? Čteš komentáře, nebo se jim naopak vyhýbáš? 

Já sleduju primárně svoje sociální sítě, a tam převládá hlavně podpora a povzbuzování. A někdy čtu i komentáře jinde než u sebe, ale já jsem taková, že pokud to není vyloženě vulgární a prvoplánové urážení, tak kritiku zvládám a beru ji. 

Ta slušnější a asi i objektivnější kritika se týkala toho, že bys měla více jezdit a trénovat jak v zahraničí, tak třeba v jiných gymech v České republice. Prostě udělat změny v přípravě. 

Ano, a já jsem po Undergroundu opravdu objela několik gymů u nás, teď už jsem se v jednom z nich usídlila. Změny jsem udělala, možná i proto už ani fanoušci nejsou vůči mně negativní, ale povzbuzují mě. Chtěla bych jim vzkázat, ať se při mém příštím zápase podívají, koho budu mít v rohu.    

První MMA zápas na domácí půdě po návratu z UFC bys měla mít už 19. září. Na galavečeru Night of Warriors v Dobříši jsi měla nastoupit proti Francouzce Maguy Berchelové, pak se ale ukázalo, že samotná bojovnice o tomto zápase nic neví. Jak to aktuálně vypadá? 

Já pořád věřím, že ten zápas proběhne. Už je ale jasné, že to nebude s Berchelovou. Organizátoři řeší jinou soupeřku. 

To musí být pro tebe dost náročné i psychicky, ne? Když se připravuješ na zápas a nějaké dva týdny před ním stále nevíš, zda proběhne a případně s kým…

Nenechávám se tím rozhodit. Soustředím se jen na svůj výkon, na to, abych se dokázala právě zdravě namotivovat, nastavit si hlavu do zápasu. A pak ideálně vyhrát a jít domů.   

Rád bych se ještě zeptal na UFC, kde jsi měla celkem sedm zápasů. Jak se vlastně stane, že se člověk dostane do UFC? 

Oni zápasníky docela dlouho sledují. Je nezbytné mít jednak sérii výher, navíc se silnými soupeřkami, ideálně třeba evropskými špičkovými bojovnicemi. A k tomu je důležité také to, aby ty zápasy byly atraktivní. Což jsem já tehdy všechno splňovala. A tak jsem nejprve dostala nabídku zaskočit na jednom z turnajů v Londýně jako náhradnice za zraněnou bojovnici. Tehdy to byla vlastně odveta s Linou Lansberg. A to šlo hrozně rychle, celé se to odehrálo během asi sedmi dnů. Smlouva, testy, shození váhy, fight. Ale byla v tom všem hrozně pozitivní energie, takže jsem si to užívala. 

Tereza „Ronda“ Bledá: Chci být nejmladší zápasnicí v UFC

Když neznámá osmnáctiletá zápasnice Tereza Bledá prohlásila, že by chtěla do klece veteránku UFC Lucii Pudilovou, mnozí to považovali za drzost. ...

Když jsi přišla do UFC, čím tě nejvíc tato organizace oslovila v pozitivním slova smyslu?  

Celý ten servis kolem je naprosto úžasný. Všechno se dělá pro zápasníky, aby byli maximálně spokojení. Lékařská péče, maséři, fyzioterapie, oblečení, výbava, prostě všechno. Bylo skvělé tohle zažít. 

Na závěr se nemůžu nezeptat, jak moc tě ovlivnila celá ta nešťastná situace kolem pandemie koronaviru a nouzový stav?       

Nějakou dobu jsem neměla kde trénovat, v Příbrami nám zavřeli tělocvičnu. Ale to se nějak vyřešilo. Horší to bylo se zápasy, protože jsem měla letět do USA a podepsat tam smlouvu, což se ale už nestalo kvůli covidu. Ale až to bude zase možné, tak tam poletím, ta smlouva je stále na stole. Jen se k tomu stolu dostat.