Získal zlato a stříbro na olympiádě, přesto se Lukáš Pollert do povědomí veřejnosti zapsal hlavně jako kontroverzní sportovec, který svými názory dokáže mnohé velmi překvapit, možná i naštvat. Nejinak tomu zřejmě bude i po přečtení našeho rozhovoru. Doktor z motolské nemocnice v něm totiž hovoří o zbytečné panice okolo koronaviru, nedůležitosti olympijských her, nebo o tlaku na vrcholové sportovce.
Jde nějak obecně říci, jak jsou pohyb a sport důležité pro zdraví?
Je to přirozená součást života. Když chceme chytit toho mamuta, tak se potřebujeme trochu sebrat a utíkat. Tělo je i tak vytvořené, aby bylo schopné pohybu. Pokud tělo tak nevypadá, aby bylo schopné pohybu, tak začíná chřadnout. Když člověk přibývá na hmotnosti, tak se na něj vážou choroby, některé se i urychlují, třeba ty kardiovaskulární. Pak to postihuje i kostru. Pohyb udržuje člověka v nějaké normální konstituci. No a my ten pohyb ztrácíme v průběhu posledních asi padesáti let. Snaha civilizace je, abychom měli život pohodlný a luxusní. Čemuž rozumím. Já jsem takový prototyp, když pohyb, tak s pohonem motoru. Mám třeba elektrokolo. Taky ale máme teď více než polovinu národa obézní, s hypertenzí, diabetem. K tomu stres a to vede k závislostem jako je kouření, alkohol, antidepresiva. To je náš výdobytek civilizace.
To jsme tedy začali pozitivně…
Dnes, když definujeme, proč mít pohyb, funguje to pro nás spíše jako terapeutická činnost. V minulosti byl ale přirozenou součástí života, bylo třeba lovit nebo pracovat na poli. Teď jsme v situaci, kdy máme doma rotopedy a chodíme běhat právě proto, abychom se cítili lépe, neměli vysoký cholesterol a mělo to i ten antistresový efekt. Tím si vlastně nahrazujeme to, co bylo kdysi přirozené. Jednoduše řečeno, kdo je chytrý, tak sportuje, protože ví, že tělo jinak chřadne. Samozřejmě je nutno zmínit i poruchu imunity, která se zhoršuje s těmi rizikovými faktory. Narušená imunita je poté „zelená“ pro tvorbu rakovinových buněk. Pro zhoršení dohledu nad jejich tvorbou. V každém z nás denně vzniká spousta rakovinových buněk a když je narušená imunita, tak se
patologický stav rozjede. Koronavirus je toho jen ukázkou.
Existuje nějaké obecné pravidlo pro dostatečný pohyb?
Já například nedělám nic, jogíni toho většího pohybu také moc nemají a žijí do sta let (smích). Ne, to je extrém. Nejde to říci paušálně, většinou si o to tělo řekne. Používal bych selský rozum. Když je z člověka kulička, tak je tam něco špatně a něco by s tím měl dělat a naopak. Je to tím, že žijeme v blahobytu. Sice dnes hrozí, že peníze nebudou, bude vysoká nezaměstnanost a existují lidé, kteří horko těžko vyžijí, ale většina z nás žije v blahobytu.
K tomu se také dostaneme, pojďme se ale ještě zaměřit na sport. Vy jako bývalý úspěšný sportovec a lékař k tomu máte co říct. Lékaři obecně nemají rádi vrcholové sporty, protože přetěžují tělo, jak jste na to díval Vy?
V životě děláte vždy něco vrcholově a ta zanícenost jakékoliv činnosti je mi sympatická a mělo by to tak být. I hudební skladatelé jsou zanícení, podívejte se na Mozarta. Zemřel sice mladý, ale když tomu nevěnujete vše, tak výkon nikdy nebude dobrý. Každá činnost vyžaduje nejlépe nějakou nadstavbu, aby to přesahovalo povinnost a pak je ta práce skvělá.
Bere si to tedy svou daň?
Vezme si to svou daň, pokud na to člověk nemá dostatečný náhled. Génius na to často náhled nemá, jako třeba ten Mozart a vydá ze sebe až příliš. Já to nedělal tak moc. Studoval jsem u toho a trénoval dvě hodiny denně. Myslím si, že ani fotbalisté to nemají tak náročné, nemají takovou námahu.
Stalo se, že někteří mladí sportovci zemřeli a mluví se o velké zátěži…
To, jestli umře jeden ze statisíců, tak to umře i mimo hřiště. Umřel by stejně i v amatérském zápase, ale není to tak medializované. Nikdo o tom neví. To není sportem. Můžou být různé příčiny, ale ne sport.
Ale je na ně kladený velký tlak…
Když budete někde dlužit, tak na vás bude kladen taky šílený tlak. To je jedno, co děláte, ale když něco nejde podle představ, tak jste také pod velkým tlakem. Ať jsou to akcie, nebo jiný byznys, vždy jsou stresy obrovské. Podle mě ve vrcholovém sportu to pod tlakem není. Lidi ve vrcholovém sportu to musejí mít v hlavě srovnané. Znám jich mnoho a jsou v pohodě. Být nejlepší na světě vyžaduje i nějakou inteligenci, pak jste v klidu. Jsou ale sporty, které nejsou zdravotně pozitivní. Třeba u vzpěračů si myslím, že se tím tělo huntuje. Oni se na mě za to snad nebudou zlobit. Život nemá být jen o vrcholovém sportu. U mladých jo, tam je ta rivalita, je to přirozené, ale patří to mezi mládež. Život pak by měl mít jiný smysl. Hod nějakou železnou koulí do dálky by si neměl zasluhovat takovou pozornost dospělého světa.
Při pročítání starých rozhovorů se ale nemůžu zbavit dojmu, že jste to měl vždy trochu hozené jinak než ostatní. A ani medaile z olympiády pro Vás nebyl žádný odvaz…
To nebyl, ale to neznamená, že jsem to nedělal naplno. Já jsem to dělal stejně jako Jágr hokej, nebo Železný oštěp. Taky jsem chtěl porážet soupeře. To, že u toho byla nějaká medaile, mě opravdu nezajímá. U mě také převažovala lenost. Moc jsem nechodil do posilovny. Můj styl byl vždy asi spíš o technice, tedy zajet co nejlépe, s co nejmenším úsilím. To jsem potřeboval vždy vymyslet – hlavně se moc nenamáhat, ale zároveň být co nejrychlejší. Teď je mou jedinou činností rytí na zahradě a ježdění na hory s dětmi. Ani na to kolo s dětmi se mi moc nechce, a to jsem si pořídil elektrokolo (smích).
Máte velkou rodinu, vedl jste je k nějakému pohybu, sportu?
V přirozenosti života, každý rodič pořizuje dětem kolo, sáňky, pak lyže na hory. My se víc věnovali těm lyžím, protože jsem kdysi závodně lyžoval a když to dobře ovládáte, tak je to zážitek. Dokonce jsme pro naše děti společně s kamarády založili i oddíl. Krása hor otevírá možnost a je to hezké. V Praze toho v zimě moc dělat nejde. Jezdíme hodně i na vodu, na horní Vltavu.
Objevila se u nějakého Vašeho dítěte tendence sportovat závodně?
Syn Jan byl vždy i na bedně na nějaké té národní úrovni, ale nijak jsme netlačili na to, aby jezdil závodně. Jinak u nás je teď módní záležitostí skateboarding. Před vchodem u baráku je teď opřených o zeď sedm skateboardů.
Jak se díváte na to, když jsou některé děti nucené do sportu?
Je to nepovinná mimoškolní aktivita, která by měla být odpočinkem a zábavou. A měl by to být spíš magnet na odreagování od školy. To je stejně i s nějakou hudební výchovou. Děti by raději byly u počítače a když je odtrháváte, tak mají chuť seknout se vším a pokud to nedělá jako hobby, tak mu musíte tu cestu trochu ukázat. U ambiciózních rodičů není dobré projektování svých snů do dětí. Na dětech zkoušíme pokusy, nevíme, v čem můžou být dobré a trošku je zkoušíme nasměrovat. Na trefu do správného sportu není recept, můžete trápit dítě i sebe a ono vám s tím může stejně za pár let fláknout. Psycholog vám pak řekne, že jste se zbláznil.
Řešíte doma sociální sítě a čas strávený na nich?
Teď díky koroně jsem si i já vytvořil profil na facebooku a twitteru. I když jsem si myslel, že se to nikdy nestane. Snažím se do toho nějak proniknout. Baví mě výměny názorů. Děti v tomto nehlídáme. Naše děti mají hodně činností a myslím si, že prohibice nikdy nic nevyřešila. Ta tsunami internetu přijde na každé dítě a musí si tím projít. Myslím si, že to člověka stejně časem omrzí a věnuje se více třeba tomu skateboardu. Pro mě je to třeba pouze nabírání nějakých zpráv, co mě zajímají. Všechno je dnes přes mobil. Já se třeba přes mobil učím hebrejštinu.
Máte vůbec čas relaxovat při všem tom zatížení v práci a doma?
Já relaxuji pořád. Moje aktivita a činnost je stále na padesát procent, dělám tak všechno jako napůl. To je hodně velká výjimka, když musím zapojit celou kapacitu.
Počkejte, jste lékař, máte šest dětí, to jde dělat na padesát procent?
No dobře, ale nejsem tady první den a už to znám. Když si projdu jipku, kouknu na monitory, znám stav. Za čas zjistíte, že dokážete odseparovat nepodstatné věci a řeším a všímám si jen těch podstatných, které si za ten život zredukujete. To máte, jako když jedete v autoškole Prahou, a nebo jste letitý taxikář, taky už víte, co kde a jak. Nejlepší je se soustředit na podstatné a perfektně to znát.
Vy máte ke všemu takový zvláštní přístup. Jste zapsán do historie olympijských her a když Vám to někdo řekne, pokrčíte rameny…
Podle mě je daleko zajímavější historie světa. Olympiáda není středobod všeho. Podle mě je to lidská marginálie. Nepovažuji to za něco, co by mělo lidstvo nějak vyvyšovat.
Skutečně? Spousty sportovců tomu odevzdávají život a vy tomu říkáte marginálie?
Vždyť ano, je to jejich smysl života a je to dobře. Já to neznevažuji a nechci to zesměšnit. Je to jejich pohled a ten jim neberu. Někdo má rád tohle a někdo tamto. Já mám rád zahradu.
Šel jste na lékařskou fakultu, protože v tom vidíte smysl?
Ne, já jsem neměl moc možností, kam po gymnáziu jít a trochu jsem se bál jako pacient, tak jsem se chtěl podvědomě asi dostat na tu druhou stranu. Jelikož mi bylo v nemocnicích nepříjemně, chtěl jsem poznat druhou stranu mince.
Jak Vás zasáhl koronavirus, když už jsme to předtím načali?
Já jsem se na to docela těšil. Že bude zajímavá práce, hodně pacientů, kteří budou mít těžká respirační selhání a my budeme bojovat o ten kyslík, který potřebujeme dostat do organismu, a to se vůbec nestalo. Tady skoro nikdo nebyl. Jsme v největší nemocnici a měli jsme tu asi 3-4 pacienty. To mě zklamalo. Vyděsil mě ale ten strach, který vznikl z něčeho, co nemělo sílu a nebylo tak nebezpečné. Nebyl tu nikdo, kdo by řekl, že to tak není. Mám rád pluralitu názorů. Máme tu například odborníky na sucho, kteří můžou argumentovat, zda je nebo není. Ale u koronaviru se reagovalo, až podeřele, na celém světě stejně. To mě trochu znepokojilo. Nikdo v tu chvíli nezapochyboval, že to může být jinak.
Nemáme jen strach z neznámého?
Ty čísla jsou hluboko pod banální blbou chřipkou. Každý den. Ve Wu-chanu zemřelo dost lidí, ale proč se má zastavit celý svět? Nechci to znevažovat, ale tohle byl nekontrolovatelný strach, reakce byla u všech stejná. Jako když někdo ze srandy křičí „hoří“, lidé se v panice ušlapou, vše se zničí a pak se zjistí, že nehořelo. To už je ale pozdě. Je potřeba, aby i v takové nepřehledné situaci byl někdo odvážný s chladnou hlavou, možná i trochu riskoval, ale brzdil tu neadekvátní, mediálně potencovanou, reakci. Děsivá zodpovědnost. Bylo dobře, že se na začátku vše zavřelo a chvíli jsme byli doma, ale ta čísla nebyla alarmující. Každá země to měla jinak, ale u nás jsme neměli tak málo práce mnoho let. 800 propuštěných pacientů, aby se uvolnilo místo, a pak tady nebyl nikdo.
Takže Vy jste nebyli ta první linie, které se tleskalo?
To já nevím. My tady měli fakt tak 16 pacientů za celou dobu. Lékaři se ty informace pak snažili uvádět na pravou míru, ale většina, kteří nejsou ze zdravotnictví to, vidí jinak. Vláda to není schopná ukončit, i když Babiš ví, že ekonomika půjde do háje. Oni teď řeknou, že jsme vše zvládli, protože se to zavřelo, ale teprve teď se dostaneme k těm faktům. Nevím proč se tak váhá, možná, že většina se doopravdy bojí, no a ta většina přece vyhrává volby, ne? Také jsme si mohli všimnout, že takové nemoci více postihují lidi, kteří mají horší imunitu a mají více rizikových faktorů. Pochybuji, že změní životní styl, raději budou používat tu nesmyslnou roušku.
Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Co vás teď těší?
Žádné nemám a těší mě zahrada, ježdění na vodu a samozřejmě pacienti. Mám rád komplikované, těžké věci, to pak ožívám. Jinak jsem v takové letargii.
Pokud se vám rozhovor líbil a zajímalo by vás i mnoho dalších věcí, které připravujeme, budeme moc rádi, když nám pomůžete v naší kampani na HitHitu. Na oplátku pro vás máme nachystané velmi zajímavé odměny. Jsme vděční za každou pomoc. Děkujeme.
