Domů
Máte spoustu práce. Na maily odpovídáte v noci, snažíte se v čase oběda dokončit prezentaci a během večeře, na kterou vás pozval partner, vyřizujete resty z celého dne. Což jemu se samozřejmě nelíbí. A cítí se frustrovaný, čemuž se nelze divit. Problémem je, že vy víte, že pokud práci nedokončíte, byznys se vám zhroutí. Že možná přijdete o zaměstnání, kterého si tolik vážíte. Jenže vaše rodina to tak nevidí. Sleduje jen, svou optikou, že si ničíte zdraví před obrazovkou monitoru, volnočasové aktivity nemáte, nehýbete se. A na vztahy? Na ty jste rezignovali.
Velmi často dvojice, které záleží na tom, aby se jejich vztah kvůli práci nerozpadl, končí u terapeuta. Vztahového kouče, psychologa. Tam se snaží probrat všechny složitosti současného života, občas se ale stane, že jen jeden je tam dobrovolně, ten druhý z partnerů se snaží vyhovět, i tak ale ví, že jde jen o něco, co musí pro záchranu klidu v rodině udělat. A počítá, kolik ztraceného času ho takové sezení stálo.
Je totiž složité uvědomit si, že nejen potřeby rodiny, ale i vlastní každého jedince by měly být respektovány. Na druhou stranu je fakt, že nikdo by neměl své potřeby klást nad ty rodinné, když už se k takovému závazku rozhodne. Dalším faktem je, že snaha uživit rodinu je mnohdy stresující sama o sobě a není k ní třeba dalších výčitek. Proč se právě tato situace a psychické rozpoložení nazývá Michelangelovým efektem?
Protože právě on jako první prohlásil, že vztahy člověka brzdí od jeho vlastních dovedností, zabraňují výkonu na plný plyn a omezují. Je diskutabilní, jak vážně to myslel, a kolik měl v sobě kvalitního italského vína v okamžiku, kdy něco takového řekl. Faktem ale je, že jakmile se vaše profesní a osobnostní soukolí zadrhne otázkami typu: "K večeři bych si dal maso, jenže ostatní ho nejedí, co s tím? Potřebuji dodělat prezentaci, ale nebude se na mě zbytek rodiny mračit?" ocitáte se přesně v bludném kruhu ústupků, váhání a pochybností. Začnete ztrácet sebe sama.
Jenže na druhou stranu odborníci jedním dechem dodávají: Ideální je, když ostatní přesně vědí, co do vás mohou očekávat. Vy se cítíte komfortně, stejně jako oni. Plníte potřebné cíle, ale pokud to jde, čas na závazky si jistě také vyhradíte. Je ale třeba si vnitřní cíle stanovovat sami. Bez nátlaku okolí. To je právě problém dneška. Každý z lidí, pokud není osamělým ostrovem, žije neustále pod vlivem svých blízkých, jejich očekávání a dokonce může být jeho nevědomí zneužíváno k dosažení cílů někoho jiného.
Na druhou stranu je nezbytné podotknout, že v ideálním vztahu se lidé navzájem nebrzdí. Nekladou požadavky, netvrdí, že když jeden neudělá toto, je to důkazem nedostatku lásky ve vztahu. I proto se paradoxně vztahy, kdy se dva lidé podporují, jeden umožní druhému růst, nesledují jen chyby jeden na druhém, nazývají Michelangelovým fenoménem. Jsou pevné a přetrvají roky.
Jakmile vám váš partner umožní profesní i osobnostní růst, když si můžete říci: "Jsem lepším člověkem, protože jsem s ním“, budujete něco trvalého, co přetrvá věky, stejně jako Michelangelova tvorba. Byť on sám byl vztahovým skeptikem. Ale možná jen proto, že neměl vedle sebe osobu, která by chápala plně jeho vášeň pro tvorbu.
Na druhou stranu: Dokážete si představit, o co by byl svět ochuzen, kdyby Michelangelo Buonarotti musel pro klid v rodině každý den v 16:00 odhodit sochařské dláto a jít se věnovat tchyni? Svůj životní vztah navíc našel až na prahu šedesátky. Takže i to je pozitivním signálem: Není třeba zoufat, ale doufat. Ono to dobře dopadne. Přesně tak, jak si budete přát. Jen dávejte pozor, abyste na cestě za splněnými přáními neztratili sami sebe.
