Domů
Ondřeji, je větším adrenalinem komentovat přímý přenos z olympiády, nebo být šéfem komunikace fotbalové reprezentace?
Zajímavá otázka. U fotbalové reprezentace jsem byl dění na hřišti o něco blíž, takže to pro mě byl extrémní adrenalin a často to byl také můj největší problém. Nedokázal jsem se oprostit od emocí, které ty situace přinášely. Když milujete sport a žijete jím, tak je to těžké. Kamarády a blízké lidi jsem měl a mám i mezi olympioniky, se kterými jsem závody hodně prožíval, například s vodními slalomáři. Tam jsem se dostával také do těžkého flow. Když mluvím o sportu nebo pohybu, jako například při našem celodenním tématu pohybového rozvoje dětí na CNN Prima News, tak se vždycky dostanu do takového pozitivního rauše.
V minulosti jste se podílel na projektech, které měly vést k pohybovému rozvoji dětí. Podařilo se, co jste si od projektu sliboval?
Stále se těmto projektům snažím věnovat, protože to považuju za svou povinnost. Děláme to pro budoucnost našich dětí a jejich dětí. Každý, kdo něco nezištně udělat může, tak by měl. Čím víc lidí se zapojí, aniž by očekávali zisk nebo okamžitý úspěch, tím lépe pro budoucnost naší země. Rozjeli jsme projekt fotbalových akademií, který jednoznačně má efekt, stejně tak se obrovsky ujal program Trenéři ve škole, který pohybově rozvíjí děti ve všech směrech. Jsou to dlouhodobé programy, které mají výrazný přesah - jak společenský, tak časový, nesmíme chtít hned výsledky. Od revoluce máme ve srovnání se světem velkou ztrátu a bude nám trvat, než nastavíme vlastní směr. Musíme být trpěliví, pracovat v tomto směru systémově a koncepčně. A především - musíme spolupracovat.
Hýbou se vůbec české děti? Jak tuto problematiku vidíte očima odborníka?
Na tuhle otázku by byla dlouhá odpověď. Ale ve zkratce - ano i ne. Hýbou se často proto, že to chtějí rodiče, což je chválihodné. Nesmíme být ovšem při té dobré vůli urputní. Dát dětem na výběr a nechat je vybrat. Současně v nich pěstovat základní morální hodnoty, vůli i odpovědnost. Emoce a láska k pohybu a sportu je to, co je motivuje a udrží u aktivního životního stylu. Nic z toho, co říkám, nemám naučené, všechno jsem to sám prožil a ověřil si. Obecně ovšem dětem pohyb chybí a je třeba jim ho v této době technologií ve správné formě dopřát kdykoliv je to možné. To znamená v rodině, mateřských školách a ve školách. Ta odpovědnost je často na rodičích a jejich životním stylu i hodnotách.
Je školství dostatečně připravené metodicky na hodiny tělesné výchovy, pohybovou nauku? Změnil byste něco?
Nechci se pasovat do role odborníka na školství a nerad bych se pouštěl do hodnocení. Na druhé straně vidím skutečný stav na vlastní oči. Problém vidím v tom, že nereagujeme na společenské změny. Dobu nezměníme, technologie tu budou čím dál víc, ale my musíme hledat cesty, jak současně dětem saturovat nedostatek pohybu venku, který měly dříve. Je třeba hledat balanc, ale změnil bych toho hodně.
Ke zdravému životnímu stylu patří neoddělitelně také zdravý jídelníček. Jaký je ten váš?
Ačkoliv to nevypadá, jsem hrozně "žravej", ale mám i obrovský výdej, takže se nijak nehlídám. Každopádně díky období, kdy jsem chodil darovat plazmu, jsem se na vlastní oči přesvědčil, jak se strava promítá do krve a metabolismu. Snažím se proto jíst podle toho, co mě zrovna čeká za aktivitu. Zase bych zmínil tu vyváženost, nic si neodpírám, ale poslouchám tělo.
Máte poměrně široký záběr v tom, jakým sportům se věnujete. Je vám některý z nich milejší než ten druhý, třetí…?
Celý život mám problém, že bych chtěl dělat všechno. Miluju míčové sporty - hry, stejně tak hokej, lyžování mezi skalami nebo kajak a paddleboard. Neumím říct, který sport je mi milejší, každý má své kouzlo, přináší své výzvy a naplnění. Nejvíc jsem se věnoval fotbalu a i když na něj má řada lidí svůj názor, podle mě dává možnost se realizovat ve všech směrech - tvořit, bojovat, spolupracovat, překonávat své limity, bolest, zlepšovat se. Je to obrovsky komplexní sport, jde pouze o úhel pohledu. A jestli počítáme jako sport i vysokohorskou turistiku, tak tu miluju z celého srdce.
Co vás pravidelné sportování naučilo?
Přístup k životu. Že si musím vše vybojovat svou prací, přístupem, vůlí. A že to občas přinese i úžasnou radost a naplnění. Naučil jsem se díky sportu také poznávat lidi - často jsem si dělal obrázek o charakterech lidí na hřišti. Tam z vás vystupují emoce i charakter. Ne náhodou manažeři velkých světových firem často vybírají do svých týmů sportovce. Vědí, že jsou to lidé, kteří umějí spolupracovat, mají vůli a umějí překonávat problémy. A ještě jednu věc jsem se naučil, i když relativně pozdě - dát tělu právo na odpočinek.
Co vám dalo?
Dalo mi poměrně velký fyzický fond - věnoval jsem se karate, atletice, basketbalu, fotbalu a dalším sportům, díky kterým jsem i teď bez tréninku schopen během fotbalového zápasu odběhat kolem 10-11 kilometrů. Samozřejmě také řadu přátel i nezapomenutelných momentů, plných záplavy emocí. V poslední době mě zase hodně naplňují akce s charitativním kolektivem Real Top Praha, se kterým řadu let pomáháme a v darovaných částkách se blížíme už 26 milionům korun.
Co vzalo?
Zčásti zdraví. Byl jsem zvyklý jít do všeho na 150% a po hlavě, ale neměl jsem na to připravené tělo. Hodně jsem pracoval, málo trénoval, neodpočíval a chtěl jsem po tělu maximální výkony. Trestem byla řada zranění a tím pádem i nějaké ty následky. Ničeho ale nelituju, jinak bych to neuměl.
Co byste poradil lidem, kteří se do středního věku nehýbali a najednou mají pocit, že by měli? Respektive, jak je zvednout z gauče? Co je ta nejlepší motivace?
Poradil bych jim, aby poslouchali své tělo. Jít z nuly na sto je nesmysl. Nebaví vás běhání, ale víte, že je to třeba? Běhejte tak rychle a tolik, aby vám to vyhovovalo. Krok za krokem se to bude zlepšovat. Nesmíme chtít výsledky hned, vše chce svůj čas a progres se dostaví. Nejlepší motivace? Tu musí člověk najít v sobě. Je jedno, zda jste dítě nebo dospělý, vnější motivace má převážně krátkodobý charakter, zato ta vnitřní je vaším motorem. Biochemické procesy v těle jsou v zásadě jednoduché, takže případná vnější motivace - určitě se budete díky přiměřenému pohybu cítit lépe.
Bolí vás sport?
Teď už ano. Ale naučil jsem se s už s trvalou bolestí kolen, kyčle a ramen žít, takže při sportu to přebije stav, do kterého se díky vyplaveným hormonům dostávám.
Když sledujete výkony našich sportovců, jste nadšeným fanouškem?
Asi můžu říct, že vím, co vše za jejich výkony stojí a co prožívají, takže na to koukám trochu jinak. Fanoušek jsem býval jako malý a v pubertě, pak mě práce přivedla k určitému odstupu z pohledu fanouškovství. Moc všem přeju, aby měli z toho co dělají co nejlepší pocit. Často člověk zažije vlastní malá vítězství, i když nestojí na stupních vítězů.
Co si myslíte o nejrůznějších dopingových aférách?
Hodně respektuju pana doktora Hnízdila, který mi při oponentuře diplomové práce kdysi naznačil, že doping jako takový je stále o krok napřed před kontrolou dopingu. Takže to beru jako systémový problém. Zároveň platí, že veškeré výkony jsou v limitech jednotlivců pouze posunuté v číslech, ale pořadí to až tolik neovlivňuje. Mám poměrně vyhraněný pohled například na cyklistiku. Vadí mi, jakým způsobem se celý cyklistický svět postavil proti Armstrongovi, jako by to byl jediný hříšník.
Otázka nakonec. Je dobře, že byly odloženy Olympijské hry?
Nikdo nevíme, co by bylo kdyby... Sportovci jsou odolní, ale není to jen o nich a vzhledem k nakažlivosti viru asi bylo správně, že se nějaký čas nepořádaly akce, kde by docházelo k masivnímu přenosu a trpělo by pak zdravotnictví.
Už se ozývají i hlasy, že by se měly zrušit. Že jsou v současné situaci obrovským rizikem i finanční zátěží. Souhlasíte s tím názorem?
S tím nesouhlasím. Myslím, že je třeba být sice opatrní, ale také racionální. Obecně nemám rád život ve strachu, který bere lidem vlastní názor, nadhled, obezřetnost a úsudek. Olympijské hry jsou mimořádnou událostí, která spojuje světy a v tom mají nezastupitelnou a nenahraditelnou úlohu.
