Domů
Vždy jste působil v manažerských pozicích. Jak se na takových postech vyrovnáváte se stresem? Musel jste se s ním naučit pracovat?
Rozhodně je důležité se naučit se stresem pracovat, obzvlášť v korporátním prostředí na manažerských pozicích to bez stresu nejde. Pořád se něco děje a je třeba na to reagovat. Také jsem měl období, kdy to bylo složitější, kdy jsem trpěl a musel jsem s tím něco udělat. Naštěstí většinu větších krizí jsem prožil, když jsem byl mladší a stačil jsem se trochu naučit, jak stres lépe zvládat.
Jakým způsobem jste se odreagovával od práce? Je důležité umět si odpočinout, abychom stres zvládali?
Stres je strašně široký pojem. Je to jakákoliv situace, kdy člověk přivede tělo do stavu, kdy reaguje způsobem „bojuj nebo uteč“. Což ale může nastat třeba i u sledování hororu. Stres má spoustu podob a úhlů, a pokud ho člověk nějakým způsobem nevyrovnává klidem a nenechává tělo regenerovat, tak to směřuje k nemocím, které nejsou nic jiného než signálem, že něco děláme špatně. A pokud takový signál přijde a já nic nezměním, tak jdu hlavou proti zdi. Spoustu lidí si myslí, že toho zvládne hodně a říká, že potřebují stres k tomu, aby vydali větší výkon, ale už to nekompenzují odpočinkem.
[caption id="attachment_3785" align="aligncenter" width="1920">
Ota Kulhánek jakoby necítil zimu. Dosáhl toho dlouhým tréninkem. (zdroj: archiv O. Kulhánka)[/caption>
Říká se, že jedním z nejlepších odpočinků je sport, ale i u něj chceme podávat nejlepší výkony. Stejně jako u sledování hororu nervový systém nepozná, jestli se stresujeme z práce nebo „jenom“ proto, abychom uběhli o kilometr víc. Jaká je tedy správná forma odpočinku?
U všeho si člověk musí říkat, proč to dělá. Typicky manažeři jsou výkonově zaměření a když jdou dělat sport, záleží jim na výkonu. Což je problém, protože příliš sportu škodí taky. Sport je pro tělo také stresová záležitost. Lidé moc odpočívat neumí. Spoustu lidí říká, že neumí jen tak vypnout a nic nedělat.
Nestačí spánek? Je pro regeneraci důležité to vědomé nicnedělání?
Co se týče regenerace, člověk může číst, jít na procházku, poslouchat muziku. Ale spánek je určitě velice důležitý. Bohužel hodně lidí je zvyklých si před spánkem dát panáka na usnutí nebo prášky a neuvědomí si, že tělo pak půlku noci pracuje na tom, aby zpracovalo ten alkohol. Tělu jde primárně o ten přirozený spánek. Meditace se u nás bere jako esoterická záležitost, ale je to jenom o tom, že na chvíli přestanu být aktérem myšlenek a nechám je volně plynout. Tím si odpočine i nervový systém. Ale „meditovat“ se člověk nenaučí ze dne na den. Občas to lidi vzdají po měsíci zkoušení, ale to chce čas, není tam žádná zkratka.
[caption id="attachment_3788" align="aligncenter" width="696">
Wim Hof byl a je pro Kulhánka inspirací. (zdroj: archiv O. Kulhánka)[/caption>
Jak jste narazil na metodu zvanou Wim Hof method? Byla to náhoda nebo jste konkrétně hledal nějakou pomoc?
Před deseti lety jsem měl zdravotní problémy, byl jsem několik měsíců doma a těžce jsem se dával dohromady. Později několik lidí z mého okolí bojovalo s autoimunitním onemocněním, ale klasická léčba moc nepomáhala. Proto jsme k ní hledali další alternativní metody léčení. Jedno ze zjištění bylo, že pomáhá chlad. Začali jsme tedy pravidelně chodit do kryo-komory (kryoterapie – celotělová chladová terapie, pozn. redakce) a pak jsme se plynule začali otužovat ve Vltavě. Když se člověk zajímá o chlad, tak přirozeně musí narazit i na Wima Hofa. Objevil jsem jeho kurzy, přidal jeho dýchací cvičení a viděl jsem, že to opravdu pomáhá. Věděl jsem, že tuto metodu chci poznat víc a nejlépe ji i učit ostatní.
Můžete tedy čtenářům vysvětlit, v čem Wim Hofova metoda spočívá? Co jsou to ony tři základní pilíře, o nichž se často mluví?
Wim Hof má za sebou několik rekordů v opravdu nízkých teplotách a pozornost tedy nejvíc připadá právě na to otužování. Jeho metoda ale obsahuje tři pilíře, tedy kromě vědomého otužování, také správné dýchání a nastavení mysli. A právě toto speciální dýchání má v mnoha aspektech ozdravný efekt a pomáhá Wim Hofovi dosahovat takových rekordů. Člověk se většinou o to, jak dýchá, moc nestará a přitom dýchání ovlivňuje naše zdraví více, než cokoliv jiného. Na Wim Hofovi vyzkoušeli několik pokusů, jeden z nich byl o tom, že na něj pouštěli střídavě studenou a teplou vodu. On ale svým nastavením mysli, vědomě dokázal, že mu například neklesla teplota kůže, tak jako všem ostatním. Při pokusech mu skenovali také mozek a zjistili, že zapojoval při soustředění jiné části mozku. Tyhle tři pilíře, jsou všechny propojeny, ale dají se provádět i odděleně. Ovšem když se zkombinují, tak nastanou všechny ozdravné efekty těla i mysli.
Může být tato metoda pro někoho nebezpečná?
Je tam pár věcí, na které je dobré si dávat pozor. Rozhodně se tato metoda nedoporučuje pro těhotné ženy nebo pro ty, kdo mají epilepsii. V případě dalších zdravotních problému je určitě dobré se poradit s lékařem. Je důležité si říct, že Wim Hof spoustu těch rekordů dělá proto, aby k té metodě přilákal média. Určitě bych tedy nedoporučoval snažit se nějakým způsobem tyto rekordy opakovat. Wim tuto metodu provozuje už 40 let, dělá jógu, a hlavně úplně perfektně zná své tělo a dokáže odhadnout rizika, kam až může zajít. Aby člověk získal benefity z této metody, není potřeba hnát se do extrémů. Našemu zdraví pomůže i každodenní studená sprcha. Nejefektivnější je určitě otevřená voda, kde je mnohem větší pocit toho chladu. Tím, jak se voda pohybuje, neustále odebírá tělu teplo. Není tedy třeba zůstávat tam tak dlouho.
[caption id="attachment_3792" align="alignnone" width="2510">
Na studenou vodu je třeba si navykat postupně. (zdroj: archiv O. Kulhánka)[/caption>
Jak přesně tedy chlad na tělo působí? Podle odborníků je dobrý i na hubnutí...
Tělo neustále hledá nějakou rovnováhu – v létě se potí, v zimě se snaží držet teplo a k tomu potřebuje víc energie, to znamená, že se zrychlí metabolismus. To má tedy pozitivní dopad i na to hubnutí. Tvoří se hnědá tuková tkáň, kterou mají například všechny děti, ale stárnutím se nám z těla ztrácí. Jedna z teorií je, že se přestane tvořit právě proto, že tělo později držíme celou dobu v jedné konstantní teplotě. A to tělo pak kvůli tomu zleniví. Když tělo vystavujeme víc přírodním živlům, tak začne fungovat přirozeně a tak, jak je od přírody nastavené.
Bylo pro Vás osobně těžké se poprvé ponořit do ledové vody?
Následoval jsem tehdy doporučení lidí z 1. Pražského klubu otužilců Praha, kterého jsem členem. Začal jsem v létě, a tím pádem jsem chladl s vodou. Jak se snižovala teplota, postupně jsem se přizpůsoboval. Ale pořád to bolí. Když jdu v zimě do opravdu chladné vody, taky musím sebrat všechnu svoji vůli. Ani nejzkušenější otužilci nechodí do ledové vody stejně snadno, jako když jsme někde na dovolené v létě u moře. Stále se musíte tak nějak překonávat. Zároveň se to ale stává v dobrém slova smyslu návykovým.
Co teda ovlivňuje to, jak se ve studené vodě budu cítit? Zda to bude bolet? Jedná se pouze o zvyk?
Je to primárně o práci s dechem. Speciálním dýchacím cvičením můžeme „hacknout“, co se děje v hlavě a těle. Když potom člověk vleze do studené vody, cítí se ve stresu a začne rychle dýchat. Důležité je dech zpomalit a dostat ho pod kontrolu, tak se mnohem lépe tělu vyrábí energie a teplo.
Jste držitel certifikátu, který vám umožňuje vyučovat Wim Hofovu metodu a předávat ji dalším lidem. Co vás vedlo k tomu udělat si instruktorské zkoušky a dělat kurzy pro ostatní?
To je dobrá otázka. Když jsem viděl ten pozitivní efekt kolem sebe i na sobě, tak jsem se rozhodl, že to musím udělat. U hodně svých kamarádů, známých a kolegů jsem viděl, že se potýkají s mnoha různými problémy a chtěl jsem jim i ostatním nabídnout svoje zkušenosti, tak i to, co jsem se naučil. Hlavní principy metody nejsou tak složité a cítil jsem touhu je předávat dál.
[caption id="attachment_3791" align="aligncenter" width="696">
Svého lektora poslouchají jeho žáci velmi pozorně. (zdroj: archiv O. Kulhánka)[/caption>
Kdo jsou Vaši klienti, kteří se kurzů účastní? Mají něco společného?
Když jsem začínal, myslel jsem si, že to budou primárně manažeři, lidé podobní mně. Ale musím říct, že k těmto lidem to asi ještě nepřišlo. Žádný vzorec není, ke mně na kurzy chodí lidé všech profesí, povah i charakteru. Ale většinou jsou to mladí lidé, v průměru okolo třiceti let. Pokud se na kurzu objeví někdo mého věku, je to spíš náhoda.
Jaký zájem Češi o kurz projevují? Stává se to stále větším trendem? Máte pocit, že našinci mají zájem pracovat se svým tělem a duší?
Teď po covidu je ten zájem enormní, protože se víc mluví o imunitě a odolnosti. Lidi, kteří to berou jako módu, to přestane bavit. To není jen móda, ale je to opravdu životní styl. Pro některé lidi je kurz pouze zážitkem a pokud to člověk nezařadí do své každodenní rutiny, tento životní styl neudrží. Ale obecně mám pocit, že lidé určitě víc sportují a víc se zajímají i například o alternativní metody léčby a víc si rozmýšlí, jestli si vezmou prášek nebo zkusí něco jiného.
