Cítit se tlustý, to je pocit, se kterým se každý vyrovnává jinak. Někdo začne běhat, jiný plavat, někdo rezignuje a někdo si postupně vypěstuje parádní poruchu příjmu potravy. Ta většinou začíná přehnanou kontrolou vydaných kalorií, tedy neúměrnými dávkami sportovních aktivit. Pak omezováním jídla, soustředění se na jídelníček, který ale se zdravou stravou nemá vůbec nic společného. A končí většinou v psychiatrické léčebně, nebo smrtí.
Na úvod je nezbytné si říci, že pocit, že jste vlastníkem tlustého těla vůbec není emoce. Tou je pocit radosti, smutku, překvapení, zloby. Pocit, že jsem takový, nebo makový je jen kombinací emocí, neexistuje v samostatné podobě. Takže se může stát, že se při pohledu do zrcadla cítíte smutní, naštvaní, zklamaní. Ale nikdy ne tlustí. To je jen shrnutí výše popsaného. Navíc emoce spojené se vzhledem se mění denně.
[caption id="attachment_5439" align="alignnone" width="2560"> Nejíst není řešení. (zdroj: shutterstock.com)[/caption>
Máte dny, kdy se cítíte při pohledu do zrcadla spokojeně, a naopak jsou okamžiky, kdy je vám ze svého těla smutno. S tím vším se ale dá pracovat. Ideální samozřejmě je, když na své tělo, ať už vypadá jakkoliv, začnete lepit samolepky: Jsem tlustý, povolený, takový či onaký. Odborníci zatím netuší, co lidský mozek vede k takovému škatulkování, ale právě ono umí pořádně zamávat s psychikou. A vede k poruchám příjmu potravy.
Stále více lidí s nimi někdy koketovala anebo plánuje podobnou činnost, na druhou stranu je pozitivním zjištěním, že většina z experimentátorů včas zatáhne za ruční brzdu a věnují se tělu tak, jak je to správné. Nesnaží se zhubnout tím, že vynechávají stravu, propadají ortorexii, od které je k anorexii už jen krůček.
[caption id="attachment_5438" align="alignnone" width="2560"> Dívejte se na sebe střízlivýma očima. (zdroj: shutterstock.com)[/caption>
Důležitou úlohu při pocitu "Jsem tlustý, cítím se tlustě", má také věk. Pokud je se svým tělem nespokojená dívka v pubertě, déle než půl roku, může u ní právě tato nespokojenost spustit PPP. U mužů, chlapců je tento interval přibližně o jeden měsíc delší, což ale ve výsledku nehraje vůbec žádnou roli. Důležité je s pocitem „jsem tlustý“ intenzivně pracovat právě v oněch inkriminovaných startovacích měsících.
Pokud si nevíte rady sami se sebou, případně vás děsí poznámky vašeho dítěte ke svému tělu, neváhejte a okamžitě vyhledejte odborníka, zaměřujícího se na poruchy příjmu potravy. Je důležité, aby si pacient okamžitě uvědomil, že pocit "jsem tlustý" je nevypovídající. Může znamenat jen to, že je silnější, než někdo z jeho přátel, což je ale dáno genetickou výbavou, ne množstvím snědených knedlíků. Dokonce to ani neznamená, že ten, kdo je v očích toho, kdo se považuje za tlustého, hubenější, by se o sebe lépe staral. Tak to nefunguje a nemá cenu se porovnávat s ostatními, ale jen sami se sebou.
[caption id="attachment_5442" align="alignnone" width="2560"> Jsem tlustá? (zdroj: shutterstock.com)[/caption>
Je velký rozdíl mezi tím, cítit se tlustý a být tlustý. To je třeba, aby lidé, kteří se při pohledu do zrcadla nenávidí, pochopili.
Aby k tomu došlo, je nezbytné si říci, co spouští pocit, že "jsem tlustý", přesně identifikovat pocit. A naučit se, jak podobný pocit potlačit, jak s ním pracovat. Třeba, při pohledu na sebe do zrcadla zjistit, co se stalo v uplynulém časovém úseku a dovedlo mě tedy k myšlence, že "jsem tlustý". A následně hledat, jaké emoce cítím při pohledu do zrcadla. Co vidím, jak se vnímám.
Právě práce s emocemi a spouštěcími mechanismy je během na dlouhou trať, a ne vždy se může podařit. V každém případě je ale nutné pracovat na sobě, hledat to pozitivní ve svém životě. Případně podobným myšlenkám utéct, vycvičit je. Rozhodně se doporučuje nezajídat je. Přepadly by vás ze zálohy už za chvíli a s větší intenzitou.