Domů
Po přečtení rozhovoru trenéra českého výběru Karla Mlejnka, který vyšel dnes ráno na Sport.cz, mi právě "víra v zázrak" nejvíc utkvěla v hlavě. Asi proto, že ji hlavní kouč v několika málo odpovědích zmínil hned dvakrát. Člověka až napadne: A není to málo, Antone Pavloviči?
Vůbec nepodezírám pana Mlejnka z toho, že by nechtěl vyhrát. Nebo že by svůj tým vedl do důležité bitvy s nějakým přílišným respektem, ačkoliv je soupeř papírově jasně silnější. Ostatně sám v rozhovoru zmiňuje, že se před každým zápasem cítí dobře, protože také jeho hráči z něj musí cítit odhodlání a chuť vyhrát. Ale právě v kontrastu s tímto vyjádřením jsou slova o zázraku trochu paradoxní.
Jasně, je fajn být realista a vnímat sílu soupeře. Kanadu určitě nebude český tým porážet každý den. Dokonce ani každý druhý den. Ale ten, kdo chce svůj tým motivovat k co nejlepšímu, nebojácnému a obětavému výkonu, by asi neměl do médií mluvit o tom, že se může stát zázrak. Slovo zázrak by v tomto kontextu mělo být zakázané.
Byla snad před pár dny výhra 2:0 nad silným Ruskem zázrak? Ani náhodou. Byl to skvělý týmový výkon, 60 minut trvající dřina na absolutní hraně možností, dech beroucí obětavost všech českých hráčů, kteří bez váhání padali do střel. A samozřejmě velký kus štěstí. To ale přeje připraveným a odvážným. Není to žádný zázrak!
Nemusí to dopadnout dobře. Ale když český tým předvede podobný výkon jako proti Rusům, tak má šanci uspět. Možná jsou mezi Čechy a Kanaďany rozdíly v technických dovednostech nebo rychlosti, ale jak už se mnohokrát ukázalo, týmová soudržnost může všechny tyto výhody vymazat.
Když se k tomu všemu přidá ještě kus potřebného štěstí, pak se dá opravdu porazit každý. Samozřejmě za předpokladu, že jste alespoň na nějaké úrovni, ze které na svoje lépe hrající soupeře alespoň vidíte a můžete se jim s vypětím všech sil minimálně přiblížit, ideálně vyrovnat. A to, se vším respektem ke Kanaďanům, čeští hráči jsou. Jen prosím zapomeňme na víru v zázrak, ta Kanadu neporazí.
.jpg)
.jpg)
