The Bitter Life #5: Nahoře bez! 

The Bitter Life | Foto: Jan Hofman

Holky to určitě dobře znají. Přijdou z práce domů a konečně mají možnost ze sebe sundat tu škrtící zbraň jménem podprsenka. Je to krásný pocit, to mi věřte. Slovo svoboda v tu chvíli nabývá úplně jiného významu. Ale nechci vás dále mást. Tohle není o podprsenkách, prsou nebo o tom, že by se plánovala revoluce v podobě „neformálních pátků“ v kancelářích aneb nahoře bez. 

Pamatujete na takové ty scény filmu s nahými lidmi? Ne, vy chlípníci! Nemluvím o pornu. Když je hlavní hrdina z něčeho nervózní, vystresovaný z nějaké nadcházející události, většinou se mu zdá sen o tom, že vystupuje někde na pódiu, před velkým publikem. A zatímco povídá svou skvěle nacvičenou řeč, v sále se nese bujarý smích. Proč se smějí, ptá se. Poodstoupí od svého řečnického pultíku a najednou je nahý! A pak se probudí, sen skončí a on zamyšleně přemítá na svými chmury.

The Bitter Life #4: Běž Forreste, běž!

Běhání, to je, oč tu běží. Chcete zhubnout? Běhejte! Chcete se cítit skvěle? Běhejte! Chcete si odpočinout? Běhejte! A článků, zmínek, ...

Mně se nedávno zdál taky sen a byl velmi stresující. Mělo to být klasické pondělní ráno, jenže na cestě do práce mě příšerně zamrazilo. Lidé na mě divně koukali, ale nesmáli se a já jsem prostě nechápala proč. Najednou jsem na to přišla. Neměla jsem totiž na puse roušku! Už chápete, kam mířím tím nahoře bez? 

Od pondělí 25. května jsme totiž dostali z nařízení vlády konečně možnost sundat roušky. Teda… za podmínek jako dodržení dvoumetrového odstupu, a tak dále. Ale! Ta svoboda! Kuřáci určitě chápou, kuřáci se radují. I když pojďme si upřímně říct, že někteří z nás to už dělali na tajňačku předtím. Jako třeba já. V neděli (tzn. den předtím, než tohle uvolnění vzešlo v platnost) jsem jela na dopolední kávu s rodinou, sednout si někam na zahrádku a popovídat si. Nestihla jsem doma ale snídani, a tak jsem si po cestě koupila nějaké super zdravé rýžové chlebíčky, samozřejmě polité čokoládou (chápej, já vím, že jsem si už mohla rovnou koupit snickers). A světě div se potřebovala jsem se najíst. Postavila jsem se teda co nejdál od všech možných lidí, ale stále jsem stála blízko, abych mohla chytit MHD.

The Bitter Life #3: To není ponorka, ale Titanic

Už to budou skoro dva měsíce, co ty z nás, kteří mohou pracovat na home office nebo nemohou pracovat vůbec, koronavirus zavřel do bezpečí jejich ...

Samozřejmě jsem si svým okem architekta (pff) změřila dva metry okolo sebe a vždy když se ke mně někdo přiblížil, já jsem poodešla (vlastně to byla moc fajn hra). A přesto jsem nikdy neviděla opovržlivější pohledy než ty, které na mě hodila rodinka maminky, tatínka a dvou dětí. Byla jsem relativně nenápadná, takže první mě zbystřila holčička v takovém předpubertálním věku, která okamžitě musela upozornit svého mladšího brášku a když se po mě otočil i on, špitala to své mamince (taky se otočila) a tatínkovi (ten taky). A já jsem si v tu chvíli opravdu přišla nahá. Ale víte co? Ty rýžové chlebíčky za to stály. O pár okamžiků později mi jelo metro, věděla jsem, že tam už mi to bez roušky neprojde. Pro normálního člověka by to znamenalo schovat jídlo a dojíst si ho později. Pro mě to znamenalo splnit svůj osobní rekord a nacpat si zbylé dva chlebíčky do pusy. Ještě, že moje snaha o rozkousání této snídaně už pod rouškou nebyla vidět. 

Můj sen se tedy skoro vyplnil, ať už na mě koukali proto, že jsem si dovolila na chvíli sundat roušku nebo proto, že jsem vypadala jako nenažranec. Samozřejmě, jakmile jsem přišla na zahrádku oné kavárny, začalo pršet. Pokud bychom tam vydrželi stát do půlnoci, mohl nás majitel pustit dovnitř, ale jelikož ještě bylo 24., museli jsme zůstat venku na dešti. To dává logiku, že ano?