Domů
„Vždyť už skoro nikdo nebrzdí! Na chvíli zpomalíte a ztratíte čtyřicet pozic. Dostat se pak zpátky je brutální. Nebo necháte na silnici menší mezeru, hned do ní někdo skočí. Uvažování v pelotonu se úplně změnilo," říká 36letý Ital pro TuttoBici.
Letos si to naplno uvědomil, když se po zranění vracel zpátky.
Na jaře si zlomil zápěstí a přišel o start na Giro d'Italia, kde kdysi chvíli nosil i růžový dres. Když pak naskočil zpátky, nestačil se divit. Najednou mu všechno přišlo rychlejší, nebezpečnější, zbytečnější.
„Cyklistika se neuvěřitelně změnila, je mnohem náročnější. Abych byl konkurenceschopný, minulou zimu jsem trénoval třikrát denně. Revoluce přišla i ve výživě. Dřív jsme po omeletě jeli pět hodin v kuse, teď potřebujete gely na každou hodinu. Rychleji se jezdí i ve sjezdech a já už se začal bát. Mám navíc strach, že to bude horší a horší," uvažuje.
On sám je skoro jediný svého druhu.
Aby cyklista strávil celou kariéru v jednom týmu, to už se skoro nevidí. Puccio to dokázal, postupně se na silnici staral o Bradleyho Wigginse, Gerainta Thomase, Egana Bernala nebo Filippa Gannu. Vždycky byl mužem v pozadí, který dbal hlavně o blaho svého lídra.
„A každé jejich vítězství jsem bral jako své vlastní. Měl jsem coby domestik štěstí, že jsem jezdil s tolika šampiony, kteří triumfy mou práci ocenili. A mně se pak nikam jinam nechtělo. Nemám rád změny," usměje se.
Možná i proto rovnou nastoupil do kurzu UCI, v příštích letech se chce stát sportovním ředitelem. V tom tolik proměněném pelotonu touží zůstat.
Jen v jiné roli.
Zdroj:
