Vojtěch Bernatský: Už na nočníku jsem chtěl být sporťákem

Vojtěch Bernatský | Foto: archiv V. Bernatského

Je málo sportovních komentátorů a moderátorů, kteří se dokáží vymanit ze své komfortní zóny a televizním divákům ukázat, že se umí prosadit i jinak. Vojtěch Bernatský je ovšem z těch, kteří se nebojí si zkusit ledacos. Vyhrál pěveckou soutěž Duety, moderoval pořad o krásách naší země, s kamarádem Petrem Svěceným představoval divákům rekordy a kuriozity. Přesto se vždycky vrátil ke stolku v Brankách, bodech, vteřinách, kde už čtvrtstoletí přináší sportovní aktuality. Povídali jsme si nejen o práci v televizi nebo moderování jako takovém, ale řeč přišla i na emoce, popularitu, nebo rodinu a psaní knížek.

Vojtěchu, v srpnu jste oslavil 24 let v Brankách, bodech, vteřinách. Jaké to byly roky?

Krásné!!! Víte, já jsem si vlastně před čtvrtstoletím splnil dětský sen. Už na nočníku jsem podle maminky při tlačení imitoval legendárního slovenského sportovního komentátora Karola Poláka a od první třídy jsem prohlašoval, že budu jednou tohle povolání dělat. Nedávno jsme měli sraz ze základkou a když jsem přicházel, všichni mi tleskali. Já jsem zrudnul a povídám: Neblázněte, já přece nejsem žádná hvězda. A oni odvětili, že jsem to dokázal. Zatímco oni popeláři, řidiči autobusu, zdravotními sestřičkami nebo kosmonauty nejsou, já jsem sporťák. Přesně tak, jak jsem to vždycky říkal. Takže si žiju ten svůj klukovský sen a doufám, že mi to ještě chvíli vydrží. Je úžasné, když se do práce pořád těšíte, skoro jakoby to bylo poprvé. 

V době, kdy jste studoval produkci na FAMU, jste tedy neměl jiné plány? 

To jsem byl hlavně zamilovaný do spolužačky z gymplu Lenky Milionové. Ona se dostala na FAMU a já jsem šel na VŠE. Jenže se mi po ní stýskalo, a tak jsem po roce přešel za ní. Filmové a televizní prostředí mě vždycky moc lákalo a musím říct, že na studia na téhle škole vzpomínám moc rád. Dodneška se potkávám se spolužáky z kateder střihu, kamery, dokumentu či režie. Jsou to kontakty a přátelství k nezaplacení. Během studií už jsem moderoval Branky, body, vteřiny a byl jsem součástí redakce sportu ČT, takže moje cesta byla už tehdy celkem jasná. 

Čím se cítíte víc, sportovním moderátorem, nebo komentátorem?

Jednoznačně moderátorem. Jsem už 26 let především součástí sportovního zpravodajství, a to je zároveň hlavní náplň mé práce. Jsem vděčný České televizi, že jsem si za ta léta mohl vyzkoušet i úplně jiné žánry. Moderoval jsem zábavné pořady, byl jsem průvodcem cestovatelského magazínu nebo pořadu o řemeslech a taky jsem si Petrou Janů mohl zazpívat v televizní pěvecké soutěži. Tohle všechno jsou zkušenosti a zážitky, které mi nikdo nikdy nevezme. 

Máte za sebou zkušenost s velkými sportovními akcemi, olympiádu nevyjímaje. Která je Vaše neoblíbenější?

Je fakt, že OH studio, jehož jsem byl sedmkrát průvodcem, to je kategorie sama pro sebe. To vám během těch devatenáctihodinových nepřetržitých moderátorských směn už prorůstají vousy make-upem. Těší mě třeba, že jsem mohl být s Jakubem Bažantem u toho, kdy jsme v rámci olympijského vysílání Turín 2006 startovali sportovní kanál ČT sport. Jedna kolegyně z Dobrého rána mi tehdy v reakci na můj mail o tom, že letos budu vysílat s Bažantem, odpověděla, že netušila, že to je takový mazec… Že si nemůžeme ani odskočit na záchod a musíme vysílat s bažantem (smích). Moc rád vzpomínám i na svoje první olympijské studio Nagano 1998. To jsem měl tehdy v té euforii pocit, že jsem tu olympiádu vyhrál s českými hokejisty i já. Ještě pár let poté na mě v hospodách pokřikovali Naganóóó. A já jsem byl za to moc vděčný a šťastný. 

Petr Svěcený byl dlouhá léta Vojtěchovým parťákem na obrazovkách České televize. (zdroj: Profimedia.cz)

Díky práci v televizi jste získal i velkého parťáka, Petra Svěceného. Byl Vám svědkem na svatbě, společně jste účinkovali v muzikálu Rocky i televizních pořadech. Nemrzí Vás, že už spolupráce nepokračuje?

Byly to krásný roky a super zážitky. Petr je pořád můj velký kamarád a tu a tam se i pracovně při různých akcích potkáváme. A kdo ví? Třeba nás ještě něco v budoucnu společně čeká. Pravdou je, že jsme na sebe při moderování dokonale napojení. Známe se jak vlastní boty… Byla by škoda tuhle souhru ještě někdy nevyužít. Teď holt jedeme každý sám za sebe, ale na naší společnou práci se vždycky moc těším a těšit budu. 

Petr je na O2, Vy už 26 let v České televizi. Dokážete si představit, že byste třeba “přestoupil” za ním?

Nic není nemožné. Na druhou stranu jsem teď spokojený. Moderuji BBV, což je i po těch 24 letech pro mě obrovská čest a velký zážitek a třeba na mě v České televizi ještě čeká nějaká další výzva. A když ne, tak čas ukáže. Rozhodně se novým obzorům nebráním. 

Petr Svěcený: Vzít práci na fotbalovém svazu byla chyba

Začínal jako komentátor v České televizi, kde ho nejčastěji vídali fotbaloví fanoušci. Postupem času a díky zkušenostem, získaným na mnoha ...

Může podle Vás sportovní novinář fandit nějakému klubu a měl by to přiznat nahlas? 

Pamatuji se, že jeden kolega zrovna v Brankách v osmdesátých letech minulého století roztáhl a pověsil za sebou při vysílání vlajku pražské Sparty a radoval se v přímém přenosu z jejího titulu. Začal vysílání slovy: Narodil jsem se jako sparťan, jsem sparťan a dnes slavím se svým klubem titul. Tak to by dnes možné určitě nebylo. Nepopírám, že někteří kolegové mají svůj oblíbený klub, ale zároveň vím, že při komentování se snaží být a jsou opravdu nestranní. Nedávno mi Robert Záruba ukazoval maily od fanoušků po hokejovém utkání Plzeň – Zlín. Sedm Plzeňáků si stěžovalo na to, že fandil Zlínu a sedm zlínských zase lamentovalo, že nadržoval Plzni. To je pro komentátora ten největší dar a důkaz absolutní nestrannosti. 

Měl jste, máte, nějaký moderátorský vzor?

Snažím se být sám sebou. Ideální je se inspirovat a snažit se hledat svojí nejideálnější stopu. Je skvělé sledovat zmiňovaného Roberta Zárubu a jeho preciznost v přípravě. Nebo třeba poslouchat medový hlas a talent Petra Vichnara. Ale nikdo přece nechce být kopií. Takže inspirovat se, ale přitom nezabít vlastní osobnost. 

Jak vlastně probíhá příprava “sporťáka” na vysílání?

Pokud jde třeba o Olympijské studio, tak to jsou týdny a měsíce příprav. Když se budeme bavit třeba o Brankách, tak by to bylo taky na knihu. Nicméně ve zkratce: 10:00 první porada s editorem a dramaturgem zpravodajství. 13:30 Další porada nad postaveným bodovým scénářem. Mezitím sondování zdrojů od nás i ze zahraničí, čerpání materiálů ze zahraničních agentur, komunikace s krajánky a nasazenými redaktory. Domluva moderátora, editora se směnařem a zmiňovanými redaktory na stopážích a obsahu reportáží. 18:30 kostymérna, hned vzápětí maskérna a pak už ladění formy na přímý přenos. Prostě celodenní práce, kdy si to naše miminko pipláme a večer se ho pak v plné parádě snažíme televizním divákům ukázat. Ať si říká, kdo chce, co chce, přímý televizní přenos je vždy hodně velký stres. Kolikrát jdu na vysílání a vůbec nevím, jestli se ten či onen příspěvek stihne sestříhat a připravit k odvysílání. Režisér s editorem mi do bezdrátového sluchátka hlásí změny výsledků na jednotlivých sportovištích a mnohdy je skutečně potřeba velké improvizace. Kolikrát vyjdu po vysílání ze studia a mám pocit, že mám za sebou státnice na vysoké škole. Je to ten pozitivní stres, ale stejně je to pořád stres. S přibývajícím věkem jsem klidnější a mnohem více si uvědomuji, že když nejde o život… Ale stejně to člověk prožívá a stres vnímá. A přesto všechno mě to pořád neskutečně baví. 7. Října 2019 jsem odmoderoval relaci BBV s pořadovým číslem 4000. 

Ondřej Lípa: Ve sportování dětí máme velkou ztrátu

Komentátor, moderátor CNN Prima News, sportovec. Tím vším je Ondřej Lípa. Tvář, známá všem sportovním fanouškům se hodně věnuje problematice ...

Jaký nejemotivnější zážitek jste během své kariéry zažil?

Bylo jich hodně a doufám, že ještě nějaký přijde. Třeba oslavy zlatých olympijských medailí Barbory Špotákové, Martiny Sáblíkové, Aleše Valenty nebo Kateřiny Neumannové v OH studiu. Setkání s Danou Zátopkovou nebo Věrou Čáslavskou. Ale třeba taky moment, na který nikdy nezapomenu. Jedna velmi stará babička mi poslala lněný sáček na drobné peníze. Používala ho její maminka, která byla popravena v koncentračním táboře. Poslala mi ho proto, že mě má ráda a že si myslí, že u mě bude v dobrých rukách. Mám ho pečlivě schovaný a často se na něj chodím s dětmi dívat. 

S kým byste se v rámci své práce chtěl setkat? Kdo by Vás třeba bavil na rozhovor?

Siouxský náčelník Sedící býk, Jean Paul Belmondo, atlet a válečný hrdina Louis Zamperini a nebo třeba Václav Havel. Pokud jde o sport, tak neskutečně obdivuji výkony a styl švýcarského tenisty Rogera Federera. Moje manželka mi dala ke čtyřicátým narozeninám jeho velkou podepsanou fotografii. Ručně perem mu o ní napsala, že ho mám moc rád a kdyby měl někdy cestu kolem naší vesničky, že má u nás dveře vždy otevřené. Tak kdyby se náhodou Roger stavil, vůbec bych se nezlobil. 

Cenu TýTý získal Vojtěch Bernatský hned čtyřikrát. (zdroj: Michal Šula / MAFRA / Profimedia)

Diváci několikrát Vaši práci ocenili v anketě TýTý, jaký to byl pocit? Není škoda, že anketa zanikla a nic podobného už nemáme?

Pocit je to moc hezký. Vážím si toho. Je to takové potvrzení, že snad svojí práci nedělám špatně. Na druhou stranu škoda je jen dobrého člověka. Žádná ocenění ani peníze a domy si do hrobu nevezmeme. I když ještě rok mohla tahle soutěž vydržet. Petr Vichnar si ze mě po prvním získaném zrcátku TýTý dělal legraci, ať za ním přijdu, až jich budu mít pět jako on. Soutěž bohužel skončila v okamžiku, kdy jsem měl čtyři (úsměv). 

Je televize na ústupu před internetem, nebo stále drží pozice?

Nooo, to je otázka. Vidím to na sobě. Já se vlastně v poslední době dívám na klasickou televizi jen v televizi. Doma jedou pohádky a internet. Sociální sítě jsou čím dál progresivnější a až tady nebude ta čistě televizní generace, bude mít televize v tom těžkém souboji co dělat. 

Letošní a zřejmě i příští sportovní rok poznamená koronavirus. Co by se stalo, kdyby třeba bylo nutné zrušit OH?  

Asi by se toho tolik nestalo. Organizátoři, sportovní svazy i televizní společnosti by přišly o spoustu peněz, my fanoušci o nezapomenutelné zážitky a hlavně sportovci by byli okradeni o akci, na kterou se skoro pět let připravovali. Těch by mi bylo líto nejvíc. Bohužel jsme v době, kterou si nikdo z nás ani v těch nejhorších snech nedokázal představit a pokud nejde o zdraví, tak jde o …. 

Celý klan Bernatských. Manželka Kateřina, dcera Eliška, syn Matyáš a Vojtěch. (zdroj: archiv V. Bernatského)

Jste dvojnásobným tátou, jak moc je pro Vás důležitá rodina?

Člověk se vyvíjí, a co bylo před pár lety nepodstatné a vzdálené, je najednou tím nejdůležitějším středobodem našich životů. Pro mě a moji manželku Kateřinu jsou jím právě naše osmiletá dcera Eliška a tříletý syn Matyáš. Tahle naše parta je dnes pro nás vším – hlavním důvodem i smyslem života. 

Budete své děti směřovat k tomu, aby se sport stal součástí jejich života?

Nechávám tomu volný průběh. Trošku doufám, že se inspirují u tatínka, který sportuje docela často a rád. Na druhou stranu si myslím, že každý si musí najít svojí cestu. Nemám rád přehnaně připravený dětský program na každý den. Děti se musejí občas i nudit a hrát si samy. Právě v těchto okamžicích si budují tu úžasnou dětskou představivost, která mě každý den neskutečně baví a překvapuje. 

Tati, už tam budem? Knížka, která vyjde 24. září vznikla i díky Vašim dětem. Co v ní najdeme?

Každý den zažíváme rodinná dobrodružství, radosti i útrapy, ale především spoustu situací, které se už nikdy nevrátí. Abych na ně nezapomněl, rozhodl jsem se je před rokem zvěčnit v knize Dvojtáta.  Říkal jsem si, že si to někdy ten náš páreček přečte a bude s radostí vzpomínat na svého tátu, který na oplátku ocení, když mu pomůžou do schodů. Ta knížka vyšla v nakladatelství Albatros a měla úspěch. Tak jsem v psaní pokračoval a 24. září 2020 vychází Tati, už tam budem? Opět deník tatínka čtyřicátníka, který velmi intenzivně a s humorem prožívá příběhy se svými dětmi. Tentokrát i s korona přesahem. Poslední čtvrtina knihy je totiž z doby koronavirové. Moc si přeji a doufám, že se bude knížka opět líbit. 

Druhá knížka se již brzy objeví na pultech knihkupectví. (zdroj: archiv V. Bernatského)

Jaké jsou Vaše plány pro nejbližší měsíce?

Ona tahle doba bohužel na plánování moc není. Jinak už bych měl spoustu nápadů, kam zase budeme cestovat. Těším se na každý den s rodinou, těším se na Vánoce a věřím, že budeme zdraví a všechno se brzy zase dostane do pohody. 

Komentáře