Historie nového cirkusu sahá do druhé poloviny dvacátého století, tehdy se ale psala především v zahraničí, zpočátku hlavně ve Francii. A i když se jeho prvky a vlivy dostaly do České republiky i dříve, tak výrazněji začal do povědomí české veřejnosti pronikat až v souvislosti s dvěma hlavními událostmi: Se založením festivalu Letní Letná v roce 2004 a založením prvního čistě novocirkusového seskupení u nás v roce 2009. Tím byl Cirk La Putyka pod vedením Rostislava Nováka mladšího.
I za přispění těchto dvou mezníků se novému cirkusu věnuje stále více souborů, festivalů i performerů. A jednou z nich je také Zuzana Drábová. Mladá performerka založila spolu s třemi kolegy v roce 2012 soubor Cink Cink Cirk, vystupuje na tuzemských i zahraničních festivalech a představeních, umění nového cirkusu navíc učí děti v pražském Kulturním domě Mlejn.
Už příští týden můžete Zuzanu Drábovou a její představení 7CIHEL vidět na festivalu nového cirkusu Cirk-UFF v Trutnově, který se koná od 2. do 6. června. To samé představení pak mohou shlédnout diváci v Praze, konkrétně 18. srpna na festivalu Letní Letná.
A nyní nás Zuzana Drábová ve dvou dílech obsáhlého rozhovoru provede světem nového cirkusu.
Zuzko, kdybyste měla nový cirkus stručně popsat někomu, kdo o něm nikdy neslyšel a jako první se mu vybaví právě krotitel tygrů či medvědi na koloběžce, jak byste to udělala?
Kdybych to měla říct jednoduše, jedná se o divadelní formu vyprávění příběhu, která jako svůj slovník využívá cirkusové dovednosti. I když to neplatí pro sto procent všech novocirkusových představení.
O jakých cirkusových dovednostech se bavíme?
Většinou se jedná o základní cirkusové disciplíny, ovšem podané v novém hávu. Asi úplně nejjednodušší rozdělení by bylo na pozemní a závěsnou akrobacii na jedné straně, a žonglování a balanční techniky na straně druhé. Tyto disciplíny se pak dají dál dělit.
Současní umělci se během svých tvůrčích procesů snaží vždy přijít na něco nového, ale většinou vycházejí ze svých základních disciplín, které rádi propojují a různě kombinují. Zároveň se ale také zapojují do cirkusových představení disciplíny, které jsou původně například gymnastické. Jako třeba kruhy či trampolíny.
Hledání nových neobvyklých možností je pro nový cirkus typické. A pokaždé něco nového vyžadují i diváci, chtějí vidět, co ještě neviděli. Vyhovět těmto požadavkům je v dnešní době snad ta nejtěžší disciplína.
Stručně by se také dalo říct, že nový cirkus je svobodný obor, který limitují pouze fantazie a schopnosti tvůrce.
Kdy a kde vlastně nový cirkus vzniknul?
Nový cirkus je žánr, který začal vznikat na konci 60. letech 20. století ve Francii. Ve zkratce se vyvinul díky divadelníkům, kteří byli fascinováni poetikou tradičních cirkusů, ale také jarmarečních divadel. A touto poetikou se inspirovali při tvorbě svých představeních. Díky těmto kořenům je tedy nový cirkus původně více divadelní formou, i když se jeho současní tvůrci zasazují o to, aby byl vnímán jako plně samostatný žánr.
Byly tedy už v začátcích nového cirkusu součástí představení také akrobacie a další cirkusové prvky?
Ano, ale v mnohem menší míře. Původní performeři byli výborní herci, ovšem akrobatickými schopnostmi příliš neoplývali. V dnešní době je to spíše naopak. Na cirkusových školách totiž postupně začali učit cirkusáci z tradičních cirkusových rodů, ale také profesionální akrobaté. Tím se cirkusové dovednosti performerů posunuly na úplně jinou úroveň.
Kde mohou diváci nový cirkus vidět? Probíhají představení také v šapitó, jako je tomu u klasického cirkusu?
Částečně ano, ale zdaleka se nový cirkus neprezentuje divákům pouze pod kupolí cirkusového šapitó. Jeho představení mohou probíhat v divadelních prostorách a v neposlední řadě úplně mimo budovy a cirkusové stany. To jsou takzvaná představení site-specific, kdy se vytvářejí specifická představení pro prezentaci ve specifickém nedivadelním prostoru.
Občas se také říká, že nový cirkus je cirkus bez zvířat. Je to pravda?
Ne tak docela. Existují i novocirkusová představení, která se zvířaty pracují. Ale pravdou je, že jde o výrazně menšinový směr.
Je vůbec označení nový cirkus správný, když jste říkala, že vznikal už na konci 60. let minulého století?
Nový cirkus je pojem, který je českému publiku známý. Je to asi způsobeno i tím, že se k nám dostal s výrazným zpožděním a svoji popularitu si teprve buduje. Jinak už se ale používá spíše termín současný cirkus.
Říkáte, že si nový, respektive současný cirkus popularitu v České republice buduje. Jak si tedy dnes nový cirkus u nás stojí?
Už je to docela dost let, během kterých si nový cirkus získává více a více fanoušků. Stále je to ale malý obor. Je tady spousta souborů a organizací, které se snaží obor popularizovat a dostávat k širšímu publiku. Určitě to ještě není ideální, jelikož například stále nemáme specializovanou cirkusovou školu, ale na druhé straně máme řadu kvalitních center, kde se dá cirkus trénovat ve volném čase.
Také je již několik let možné na Magistrátu hlavního města Prahy žádat o grant v oblasti nového cirkusu, konkrétně jde o Tanec, nonverbální umění a nový cirkus. Zároveň máme také některá dobře vybavená divadla a v neposlední řadě festivaly. Určitě také pomáhá to, že již první generace českých cirkusáků vystudovala vysoké školy v zahraničí a nyní se na ně hlásí další studenti. Tito lidé získávají pochopitelně úplně jiné zkušenosti, které potom přivážejí zpátky do České republiky a obor nového cirkusu u nás posouvají dál.
Pojďme teď k vám. Jak jste se vy osobně k novému cirkusu dostala?
Někdy v druhém ročníku na gymnáziu jsem přečetla knihu Františka Kožíka Největší z Pierotů, román inspirovaný životem a uměleckou tvorbou mistra pantomimy Jeana Gaspara Debureaua. Pod jeho vlivem jsem se chtěla začít věnovat pantomimě, a tak jsem hledala, kde probíhají nějaké kurzy. Shodou okolností jsem narazila na Cirqueon, což je pražské centrum nového cirkusu. Hned mě to zaujalo a chtěla jsem nový cirkus zkusit. Začala jsem s kurzem, který vedla Eliška Brtnická. Eliška vystudovala katedru nonverbálního a komediálního divadla na HAMU, kde se učí i pantomima. Proto když jsem před tím hledala kurzy pantomimy, tak na mě v internetovém vyhledávači vyskočil právě Cirqueon.
K novému cirkusu jsem se tedy dostala trochu oklikou, jak už to tak ale většinou bývá. Do té doby jsem se nejprve závodně věnovala fitness aerobiku a následně tanci. Nechtěla jsem přestat s fyzickou aktivitou, jelikož jsem byla od malička zvyklá hodně trénovat, ale zároveň mě to táhlo k divadlu, protože už mě nebavilo trénovat pouze na soutěže. Nový cirkus tak byl ideální kombinací a vše do sebe zapadlo.
Kdybychom měli zmínit nějakou vaši specialitu, je to takzvaný hair hanging. Co to je za disciplínu? Jak jste se k ní dostala?
Hair hanging je v českém překladu vis za vlasy. A tento překlad tuto disciplínu také naprosto přesně vystihuje. Performer se zkrátka pověsí za vlasy.
Já jsem dlouhá léta nosila krátké vlasy. Na vysoké škole jsem ale nějak nestíhala chodit ke kadeřnici a nechala si vlasy narůst. Posléze jsem přemýšlela, jestli je nějak divadelně využít, nebo se znovu ostříhat. Tou dobou jsem už viděla několik novocirkusových představení, kde se hair hanging objevoval, a tak mě, především ze zvědavosti, napadlo tuto disciplínu zkusit.
U nás jsem se nemohla dostat k nikomu, kdo by mi vysvětlil, jak na to, jelikož se zde visu za vlasy věnují lidé z tradičních cirkusových rodů a své know-how si chrání. A tak jsem se následně přes Elišku Brtnickou dostala k Francesce Hyde, která se této disciplíně věnuje. Francesca mi tedy poprvé ukázala, jak si vlasy zavázat a jak se za ně pověsit. Viset jsem ale na prvním tréninku nedokázala. Navíc techniku vázání vlasů, kterou mi Francesca ukázala, musel vázat vždy někdo druhý. A tak se moji dva kolegové museli toto vázání vlasů také naučit, jinak bych nemohla trénovat ani vystupovat.
Následně jsem trénovala několik let sama, a potom jsem se seznámila s Mauriciem Cugat, který do Prahy přijel zkoušet představení s Cirkem La Putyka. Domluvili jsme se spolu na tréninku a on mi dal další důležité tipy.
Když člověk poprvé hair hanging vidí jako divák, nemůže se zbavit dojmu, že to musí být jednak bolestivé, ale také nebezpečné...
Je to disciplína, kterou by člověk neměl prvně zkoušet sám a bez pomoci někoho, kdo ví, jak na to. Nebezpečí hrozí asi hlavně v tom, že špatně odhadnete, co vám říká bolest. Bolest je totiž především ze začátku opravdu překvapivě veliká. Tréninkem si na ni ale částečně zvyknete a vis vás postupně bolí méně a méně. Navíc se naučíte rozeznávat, která bolest je v pořádku, a která naopak už signalizuje, že je něco špatně. Mně osobně se stalo, že jsem tak dlouho posouvala svoje hranice výdrže ve visu, až jsem vlasy přetížila a začaly mi padat. Musela jsem tedy na chvíli přestat. Dnes už se visu věnuji jen tak intenzivně, jak vím, že si to mohu dovolit.
A existuje nějaký časový limit, nebo dokonce rekord ve visu za vlasy?
V rámci svého výzkumu k magisterské práci jsem se pokoušela zjistit, zda někdo stanovil hranice toho, jak dlouho viset. Možná jsem nehledala dostatečně, ale nepodařilo se mi to zjistit. Je to zkrátka disciplína, při které si hranice musí určit každý sám, jiní mohou dát pouze dobrá doporučení.
Dotkli jsme se teď možného nebezpečí při novém cirkusu. Těch prvků, především pak akrobatických a ve velkých výškách, je tam mnoho. Je tedy nový cirkus nebezpečný?
Neřekla bych, že je nebezpečný. Musíte ale vědět, jak se na tréninku i při představení chovat. V tom je důležitá práce lektorů, aby už malým dětem předávali základy bezpečnosti. Že se vždy musí poctivě rozcvičit, aby bylo tělo připravené na výkon, ale také to, že se vždy musí používat jištění, například žíněnky. Zároveň je to také o tom, že člověk se učí své tělo vnímat a pozná, co si může dovolit, a kdy má naopak přestat.
Já sama jsem lektorkou a už osmým rokem učím děti novému cirkusu v Kulturním domě Mlejn. A všechny tyto věci jsou naprosté základy, které dětem vštěpuji já i všichni moji kolegové. Například na příměstských táborech, kdy děti cvičí pět dní v kuse za sebou, dbáme na to, aby odpočívaly. Pokud se během tábora přijdete podívat na odpolední trénink během třetího dne, uvidíte, že polovina dětí leží na žíněnkách. Není to špatně, nenecháme je samozřejmě ležet celý den, ale pokud jsou vyčerpaní, musí si odpočinout.
A u profesionálních cirkusáků to probíhá podobně jako u dětí. Ti už se ale poté, co vyjdou ze školy, starají o svou bezpečnost sami. Takže mají například na výběr, zda při představení žíněnku či nějaké jiné jištění použijí, nebo ne. Vždy je to o tom, umět správně odhadnout míru rizika. A co nejvíce ho minimalizovat poctivým tréninkem, přípravou a jištěním.
Dobře, ale neříkejte, že se při novém cirkusu nestávají úrazy? Asi se ne vždy všechno povede, ne?
Samozřejmě se může stát úraz, ale není to častěji než například u klasického sportu. V cirkuse máme nejčastěji různé odřeniny a spáleniny, především ze závěsné akrobacie. To jsou ale drobná zranění.
S tématem nebezpečí se samozřejmě pojí otázka strachu. Je to něco, co člověk právě tréninkem postupně překoná?
Ano, strach překonáte během tréninku. Souvisí to s tím, že si začnete věřit. Víte, co si můžete dovolit, a tak nemusíte mít strach. Důležité ale je neztratit respekt. Nehody se většinou dějí ve chvílích nepozornosti, kdy má člověk pocit, že se mu nemůže nic stát.
Samozřejmě stupeň strachu má každý někde jinde a musí se s ním jinak vypořádávat. Někdo se nebojí vůbec, někomu trvá delší dobu svůj strach zpracovat.
Jak je to při představení, kdy se asi připojí ještě strach či tréma z vystupování před lidmi?
U představení platí jedna stará poučka od cirkusáků z tradičních cirkusových rodin, že byste měli před lidmi vystupovat s o úroveň nižším číslem, než jaké zrovna trénujete. Tak aby si člověk byl jistý tím, co dělá, a riziko nehody se tak minimalizovalo. Při představeních zároveň funguje adrenalin a člověk chce před diváky předvést to nejlepší. To ale může být zrádné, a proto je velmi důležité, aby se člověk i v tuto chvíli maximálně soustředil a neudělal chybu.
Druhý díl rozhovoru si budete moct přečíst zde nastartu.cz už za týden, tedy v pondělí 31. května ve 20:00.