Barbora Strýcová ukončila kariéru. Můj tenis bolí, tvrdila

Malá velká bojovnice – jak se vám poslouchá tahle vaše charakteristika?

Nikdy nevypustím žadný míč. To lidi vědí a oceňovali to na mně vždycky i trenéři. A že nejsem velká ranařka, která to zabíjí svojí výškou, taky každý vidí, tak proč ne?

Byla jste vždycky „rvavá“ a projevovalo se to i mimo tenisové kurty?

Jakože bych někomu dala přes hubu? To ne! Na kurtu jsem mnohem impulzivnější než mimo něj. Ale nesnáším přetvářku, křivdu, tak se snažím jednat slušně, ale na přímo.

Na kolik jsou právě vaše emoce a zarputilost devízou v profesionálním tenisu?

Můj tenis bolí. Nedávám jedno eso za druhým, ale musím si to uběhat. Donutit soupeřky k chybám, hrát hodně aktivně, ale trpělivě. Vím, že hodně lidem se to líbí a právě proto mi fandí. Na druhou stranu je to pro mě hrozně fyzicky i psychicky náročné. Ale mám svůj styl a dostala jsem se i díky němu dost vysoko a jsem konkurenceschopná v první padesátce světového žebříčku. To je fajn, ne?

Ženy jsou stejně soutěživé jako muži. Mají cíle. A chtějí vítězit.

Možná je to jen můj subjektivní dojem, ale není ta absolutní světová špička v porovnání s vámi emočně sterilní?

Já jsem emotivnější hráčka, ale každý to má jinak. Všem na tom záleží. I ty, co vypadají na kurtu jako roboti, pak v šatně často pláčou.

Celou kariéru vás pronásledovaly narážky na vaše vulgarity během utkání. Nesmějete se už tomu trochu?

Myslím, že to bylo téma před pár lety a trochu shodou okolností. Teď to nikdo už neřeší. Zanadává si hodně lidí. Nedělám to cíleně a myslím, že už jsem klidnější, než jsem bývala. Na druhou stranu emoce ke sportu patří. A já v emocích občas nadávám.

Jak obtížné to s vámi měli trenéři nebo rodiče?

Záleží v čem. Nikdy mě nikdo nemusel nutit do tréninku. Nikdy! Naopak mě museli spíše krotit. Což je pro trenéry s rodiči velká výhoda. Horší to bylo se vztekáním, když jsem byla malá. Moje máma to řešila tím, že mi vzala na týden rakety. To byla pro mě muka.

Čím je pro vás tenisový zápas? Slyšel jsem bonmot, že muži jdou za každou cenu vyhrát, ženy si jdou dobře zahrát.

Vnímám to jako obrovskou blbost. Ženy jsou stejně soutěživé jako muži. Mají cíle. A chtějí vítězit. Takže já si rozhodně nemyslím, že sportovec žena si jde jen tak zahrát.

https://www.youtube.com/watch?v=wqlNrnQ_avY

Jaký je vlastně ten vůbec top tenis? Jaká jsou tam vztahy mezi hráčkami?

Tenis je individuální sport a každý si jede to svoje. Myslím si, že by to tak mělo i být. Vzájemně se respektujeme. Sem tam s někým pokecáte, ale to je všechno.

Byla jste juniorskou mistryní světa, dá se tahle kategorie porovnávat s tou seniorskou? Připravila vás na tenisový život?

Ne, nedá.  Jedná se o dva odlišné světy. V juniorech je více legrace. Proč? Nehraje se tam o peníze. V seniorech se hraje o velké odměny, tím pádem vztahy a celkově také level tenisu jsou jiné.

Proč právě vám tolik vyhovuje čtyřhra a jak to funguje v tenisovém deblu ohledně dominance? Podřizujete se, nebo potřebujete partnerku, která se podřídí vám?

Mě čtyřhra baví. Baví mě kontrast se singlem. A když máte partnerku, se kterou si sednete a máte v deblu pohodu, jde všechno lépe. Nejde o to, kdo se komu podřídí, ale o to, abyste si sedly herně a lidsky.

Jste součástí skvělé éry českého tenisu, co s ním bude dál za pár lety? A co s vámi?

Co bude se mnou? Já budu dal žít svůj šťastný život. A co bude s českým tenisem, to nedokážu říct, to se musíte zeptat trenérů a funkcionářů.

Kam se v rámci tenisového cestování nejraději vracíte a co vám bude jednou nejvíce chybět? A naopak, co vám opravdu chybět nebude?

Já mám opravdu ráda Londýn. Takže tam. Bude mi určitě chybět soutěživost, pocit vítězství. Nebude mi chybět každotýdenní cestování z hotelu na hotel.

Nejlepší rada, kterou jste ohledně tenisu dostala a jak by zněla rada, kterou byste dala vy vašim tenisovým následovnicím?

Já jsem rad dostala spoustu. Ale abych některé vyzdvihla: Vždycky hraj pro sebe a dej tomu všechno. Správná a tvrdá práce se vždycky vyplatí. Je důležité být trpělivý a nezoufat.