Domů
A tak Martin Macík důrazně na kameru upozorní, že si půjde v bivaku důrazně popovídat s o šestnáct let starším Martinem Šoltysem, který ho blokoval, nechtěl ho pustit před sebe a schválně před ním prášil. Aby o den později Šoltysův týmový šéf Martin Koloc s úsměvem na kameru odvětil, že v bivaku za nimi nikdo nebyl a důrazná domluva se nekonala.
Nebo Aleš Loprais předvede trochu toho macho chlapáctví kříženého s buranstvím, když se hloupě vyjadřuje o Kolocových dcerách. Prostě blbé kecy, ke kterým máme snad všichni chlapi blízko, i když jako otcové dcer se k tomu už stavíme jinak. Nebagatelizuji, správné to nebylo. Jenže Loprais si už neohlídal, že se tyhle kecy objevily v jednom z jeho oficiálních vlogů. Omluvil se – na sociálních sítích. Koloc se do něj opřel – v médiích. Vyjádřily se i Yasmeen a Aliyyah Kolocovy – na Facebooku.
Kam se vytratily dakarské facky? Jsou to už jenom nostalgické historky o tom, jak například Martin Kolomý s přímočarostí sobě vlastní vychovával novináře? Prostě jedna férová facka a vyřešeno? Když se Martin Macík nepřijde v bivaku postavit Martinu Šoltysovi, proč o tom před svými fanoušky vůbec mluví? A proč si své obecenstvo hledají i Aleš Loprais a Martin Koloc? Přes veškeré osobní spory by přece i tohle spravila jedna férová dakarská facka v bivaku. A svět by byl ušetřený fanouškovských diskusí, u kterých musí být slušným lidem stydno a musí se jim obracet žaludek.
