Sportovec, moderátor. Směrovala vás vášeň z dětství a mládí, tedy sport k výběru profese?
Možná podvědomě, vzpomínám si, že jako kluk jsem koukal na nějakou olympiádu a říkal si, že by mě moc bavilo jednou v tom televizním studiu dělat rozhovory, ale to nebyl plán, to byl fakt spíš jen dětský sen. Asi ani já sám jsem nevěřil, že by k tomu jednou mohlo dojít. Když se teď ohlédnu zpětně, tak v podstatě nic nebylo naplánované, jen jsem párkrát byl na správném místě. Ale co považuji za důležité, vždy jsem byl tak trochu workoholik a snažil se na sobě pořád pracovat, a tak jsem asi byl v tu správnou chvíli i připraven.
Jsou reportáže, které uvádíte nerad?
Sport je převážně pozitivní, ale velkou část té své dvacetileté televizní cesty jsem strávil jako zpravodajec a několikrát jsem byl u opravdu smutných a depresivních událostí. Vlastně jsem po těch letech uvažoval o nějaké zásadní změně, no a zas v pravou chvíli přišla nová výzva ze sportovní redakce CNN Prima NEWS a jede se dál. Sportu jsem nedokázal říct ne, je to moje celoživotní láska.
Z čeho máte ve své práci největší radost?
Ta práce mě vždycky bavila, i když je náročná. Především nebyla nikdy stereotypní a nabízela spoustu výzev. Od prvního živého vstupu, prvního rozhovoru ve studiu, později diskuze se zkušenými politiky, ministry, senátory, prezidentskými kandidáty. Člověk nesměl nic podcenit, to už byla první liga, kde se chyby neodpouštějí. Zatím největší radostí z profesního hlediska byla vlastní talkshow Hrana, protože pro moderátora asi nic víc, než vlastní pořad není. A měl jsem možnost poznat spoustu neuvěřitelných lidí, kteří se pohybují na hraně, což byla moje krevní skupina.
Získal jste bronzovou medaili na mistrovství světa v thajském boxu, pak jste si odskočil k americkému fotbalu. Neumíte být věrný jen jednomu sportu?
To není o věrnosti. Já vždy tíhnul k plnokontaktním sportům a jak říká moje maminka, měl jsem asi trochu posunutý pud sebezáchovy. V devadesátých letech přišel do Česka americký fotbal, tvrdá hra tvrdých chlapů, u toho jsem nemohl chybět. V roce 1997 jsme se Steelers získali první a dosud jediný titul pro Ostravu. Bojová umění jsem dělal taky někdy od dvanácti, okouzlily mě akční filmy s Van Dammem, Brucem Lee a dalšími hvězdami a chtěl jsem být silný a spravedlivý ochránce slabších. A už jsem u toho zůstal, s příchodem nových stylů jsem i já logicky přešel na plnokontaktní thaibox, ale to už jsem dělal i v televizi a moc to nešlo dohromady, takže jsem to dlouho dělal rekreačně, tedy bez zápasů. První zápas jsem měl po více než deseti letech tréninku, takže jsem logicky měl výhodu a nad jinými bojovníky s menším počtem zápasů jsem vyhrával a ta šňůra mi pak vydržela až do semifinále na mistrovství světa. Tam jsem tu krátkou kariéru zápasníka ukončil. Vždy jsem ale byl amatér, byla to jiná doba, tehdy se zápasením ani živit nedalo.
Kdybyste si teď měl vybrat jen jeden z těch sportů, který by to byl?
Těžká volba, kolem obou těch sportů se motám dodnes. Chodím se občas potahat nebo si zaboxovat s bojovníky, ale taky jsem se vrátil k fotbalu. U příležitostí dvacetiletého výročí zmíněného titulu jsme sehráli exhibici našeho zlatého týmu dnes už ale lidově řečeno dědků proti mladým Steelers a pár z nás dříve narozených pak dostalo nabídku ještě si zahrát třetí ligu za Třinec. A tak jsme šli, došli až do finále a postoupili do druhé ligy a tady zatím příběh končí. Je mi už 44 let a asi bych měl pomalu myslet na konec, zvlášť u těchhle tvrdých sportů, zatím si to ale neumím představit. Na druhou stranu mému tátovi je 83 a každý týden ještě běhá po tenisových kurtech a jakože opravdu běhá, žádné bandáže, stahovačky a podobně, takže pokud budu mít stejně tuhý kořínek, snad si ještě sportu užiju.
V čem vás sport a aktivní životní styl obohacuje?
Myslím, že to zformovalo celou mou osobnost. Určitě nejsem agresivní člověk, spíše naopak, nesnáším nespravedlnost a bezpráví. To, že jsem vždycky tíhnul k tvrdým sportům, bylo dáno jednak tím, že mi ta tvrdost nebo bolest nikdy až tak nevadila, ale hlavně jsem měl pocit, že právě lidi v těchhle sportech jsou takoví víc féroví. Nechci se nikoho dotknout, každý sport bolí, ale když vidím třeba simulování ve fotbale, to by se v těch plnokontaktních sportech nestalo. Všichni by z takového hráče měli legraci. Naopak jsem měl vždycky pocit, že jsme taková jedna rodina, před zápasy i po nich jsem vždycky vnímal všude kolem vzájemný respekt. Z toho všeho vyplývá, že i většina mých přátel je z tohohle prostředí.
Východní sporty jsou spíš životní filozofií. Platí to i ve vašem případě?
Rozhodně, vlastně čím jsem starší, tím více si vážím tradic. V mém dětství tady byly jen tradiční styly jako karate nebo judo, kde se úcta k soupeři a takový ten filozofický přístup v dětech pěstoval. Platí to i u thajského boxu, ale s příchodem zápasů v kleci to začalo mizet, do módy přišly ty takzvané trashtalky, urážky přes sociální sítě a s tím mám já osobně velký problém, i když je v tom vlastně jen byznys, vyprodává to haly, tak to bojovníci dělají. Ale taky to neplatí o všech, třeba česká špička Jirka Procházka se hrdě hlásí k odkazu samurajů a vystupuje velmi pokorně, přestože v MMA patří k nejlepším na světě. Třeba se to i díky němu vrátí zpátky do módy.
Jak je to se sportovní průpravou mládeže? Věnují se jí rodiče, škola a sportovní organizace dostatečně?
Moji rodiče mě ke sportu vedli odmalička a za to jim moc děkuji. V dětství jsem několik let dělal gymnastiku, což mi dalo skvělý základ pro všechno. Cokoliv jsem pak vzal do ruky, tak mi víceméně šlo. Myslím, že to byla velká výhoda celé mé generace, i v tělocviku jsme dělali salta, šplhali bez přírazu, to už je dnes trochu sci-fi, ale vlastně se učitelům nedivím, mají strach, aby se dětem něco nestalo a za riskantní se už považuje i kotoul.
Co je vaším nesplněným sportovním snem?
Nic takového asi nemám. Jasně, mohl jsem snít o tom, že budu hrát v NFL nebo zápasit v UFC, ale já měl sport vždy jako zábavu, a tak jsem to i chtěl. S profesionalitou přichází velký tlak, strach z každého zranění a výpadku peněz, to jsem nikdy nechtěl. Chvilku jsem měl ze sportu i nějaký příjem, ale jakoby se u mně pak vytratila ta radost, byl jsem rád, když se to vrátilo do starých kolejí. Taky jsem byl vždy realista s nohama na zemi, takže i ty medaile, které jsem získal, byly vlastně víc, než to, o čem jsem snil.
Patří ke sportu vulgární slova?
Já jsem stará škola, rád pogratuluji soupeři k vítězství a rozhodně ho nebudu nikdy urážet přes sociální sítě nebo jinde. Přál bych si, aby byl sport zase více džentlmenskou záležitostí. Aby se hrálo a bojovalo v rámci fair play.
Kdybyste měl pět minut na to přesvědčit největšího lenocha, aby vstal z pohovky a začal se hýbat, věděl byste, jak na to?
Trochu se bojím, že ne. Dnešní mladá generace dává přednost počítačům a pohybu ubývá. Vidím to všude kolem sebe, i u mých nejbližších, a mrzí mě to. Sport nebo pohyb obecně je to, co z našeho života dělá něco výjimečného. Můžeme zažívat krásné věci, pokud chceme. Nemusíme být profesionálové, abychom měli radost z vítězství, můžeme jezdit na kole po celém světě, potápět se po celém světě, zkoušet adrenalinové sporty, třeba skákat s padákem. Já tohle všechno miluji, pokud ale někdo chce život prožít doma na gauči, je to jen jeho volba.
O sportu se hodně říká, že úspěch v tomto oboru je závislý na tom, jak to máte poskládané v hlavě. Souhlasíte s tím tvrzením?
Stoprocentně, zvlášť pokud se bavíme o vrcholovém sportu, tam je hlava často jediným rozdílem mezi nejlepšími na světě a průměrem. Technicky a fyzicky jsou na tom dnes profesionální sportovci podobně, mají skvělé možnosti, zázemí a o úspěchu rozhodují zdánlivé maličkosti. Hlavu ale za maličkost nepovažuji, v ní se vyhrává nebo prohrává - a nejen ve sportu, platí to i v životě.