Domů
Ve výsledku zdaleka nejde jen o to, že se včera ráno lidé ze stránek deníku Blesk dozvěděli, že se jejich ministr zdravotnictví a hlavní tvář boje s pandemií choval ve středu večer jako čistokrevný papaláš. Ať už totiž ministr porušil nebo neporušil nařízení, která sám vyhlásil, tak minimálně tohle jsme o něm zjistili z jeho nočního dýchánku s Jaroslavem Faltýnkem. O něm jsme se naopak nedozvěděli nic, co bychom už nevěděli.
Po včerejšku ale víme, jak si plukovník Prymula představuje tu válku, o které tak rád mluví na tiskovkách. A hlavně svoji roli v ní. Historie nám ukázala, že existovaly dva typy vojevůdců. Jedni vedli svoje vojsko do bitvy tak, že stáli v jeho čele a společně s ním bojovali v bitevní vřavě a snášeli stejné útrapy, které vyžadovali od svých vojáků. Ti druzí si na kopci postavili stan, zatopili si, nechali si přivést nejlepší víno a dobré jídlo, a společně s dalšími generály jen udíleli rozkazy a sledovali bitvu pěkně z bezpečí. Zatímco v prvním případě za svými vůdci vojáci a lidé šli z přesvědčení, že bojují za společnou věc a o vlastní přežití, v tom druhém bylo zapotřebí hrozeb a nařízení, aby je jejich lid vůbec poslouchal. A rozhodně se nikdo nepřetrhl, aby udělal cokoliv navíc. O časté dezerci a neposlušnosti ani nemluvě.
Celé včerejší dění v nejvyšších patrech naší politiky navíc ukázalo, že ve velícím stanu se aktuálně mnohem víc řeší, jakou hodnost bude mít ten který generál, než to, co se děje dole pod kopcem nebo ve zbytku země, kde lidé pomalu nemají co jíst. Byla to přehlídka jednoho zraněného ega vedle druhého. Od ministrů přes premiéra až po prezidenta. Tiskovky, politická jednání, debaty o tom, jestli se hodovalo v hospodě, ve špajzu nebo v kapitule. Únavné dětinské hry na to, jestli se řekne jméno nového ministra a vrchního generála v boji s covidem teď, nebo budou moct novináři ještě chvíli pátrat. A na vrcholu dění prezident, který sedí ve svojí bublině v Lánech a až za čtyři dny si najde ve svém nabitém programu čas na to, aby se s tím tajemným kandidátem setkal.
To nejhorší, čeho tímhle vším naši „velící důstojníci“ dosáhli, je to, že už to jejich vlastní občany nezajímá. Že už celé tohle politické divadlo hrají jen pro vlastní twitterovou bublinu, zatímco frustrace u milionů lidí mimo ni už dosahuje únosné meze. O těch, kteří bojují v první linii, jak o tom politici tak pěkně mluví v bezpečí vládních, sněmovních a ministerských prostor, se nemusíme ani bavit. Myslíte, že unavené zdravotníky běhající kolem pacientů připojených na plicních ventilátorech včera zajímalo, jestli si pan ministr nasadil roušku až v autě nebo o čem si povídal s Faltýnkem v zavřené hospodě? Že si hledali na katastru, komu ta místnost patřila, aby si ověřili arogantní vysvětlování pana plukovníka na tiskovce? To vše během několikaminutové pauzy, kdy rychle snědli aspoň rohlík a vdechli jednu uklidňující cigaretu? Asi těžko.
[caption id="attachment_8220" align="alignnone" width="696">
Boj v "první linii" / Ilustrační foto Shutterstock.com[/caption>
Další stovky tisíc lidí jsou doma, nesmějí pracovat, nesmějí vydělávat. Nevědí, z čeho si nakoupí za měsíc, mnoho z nich už ani za týden nebo dokonce zítra. Také mají doma děti, se kterými musí řešit online výuku, která ve výsledku nikdy nenahradí prezenční výuku ve škole. Stovky tisíc dětí kromě školy přicházejí také o svoje kroužky. Možná mají talent na kreslení, umění, divadlo, možná jsou nadějnými sportovci. To všechno se zastavilo. To všechno jim nyní utíká mezi prsty. Někteří se mohli stát významnými malíři, umělci, nebo právě sportovci. Mohli sami dosáhnout velkých věcí, mohli inspirovat tisíce dalších. Dost možná je o to připraví to, co se v naší zemi dnes děje.
Jen samotný fakt, že děti nemohou sportovat, nemohou chodit na tréninky, může mít fatální následky. Mluví se o tom, jak důležitá je v této době fyzická i psychická kondice. Na druhé straně ale tohle všechno dostává totálně na frak. A není možné, aby se to dřív nebo později neprojevilo. Sport u nás navíc umírá. Krachují kluby, krachují lidé, kteří se sportování dětí věnovali dříve ve svém volném čase a ještě to celé třeba dotovali ze svého. Ti už se k tomu nikdy nevrátí a děti nebudou mít kde sportovat, i když už to bude povolené.
[caption id="attachment_8221" align="alignnone" width="696">
Trpí nejen profesionální sport, ale také zcela zásadní sport našich dětí / Ilustrační foto Shutterstock.com[/caption>
Ano, v tuhle chvíli už se asi opravdu nedá dělat nic jiného, než sáhnout k drastickým opatřením. Tak to bohužel je. A kvůli vlastnímu zdraví i zdraví našich blízkých, bychom vládní nařízení měli opravdu dodržovat. Nikdy bychom ale neměli zapomenout na to, že jsme se do této situace nemuseli dostat. Že jsme se z „best in covid“ stali „best in covid“ na opačné straně žebříčku hlavně proto, jak strašlivě zaspala vláda Andreje Babiše. A hlavně on. Připomínat tady všechna jeho prohlášení z léta, kdy sám odjel spokojeně na dovolenou na Krétu, nebo dokonce i ze září, je asi zbytečné. Snad jen dva flagrantní případy za všechny:
V pondělí 5. října se ministři na vládě dohodli, že do škol pošlou téměř tři miliony respirátorů pro učitele. Měsíc po otevření škol! Jak jinak tohle nazvat než jako naprostý diletantismus? Říkat dnes, že jsme tu nemuseli mít tak strašná čísla nakažených, kdybychom na začátku září neotevřeli školy, je bohužel čistý alibismus.
Dříve, v polovině srpna, vláda rozhodla o mimořádných financích pro školy tak, aby mohly nakoupit notebooky pro všechny učitele, ale také žáky, jejichž rodiny nemají peníze na tyto pomůcky a celý jarní lockdown se tak nemohli učit. Výsledek? Notebooky pro tyto děti teď řeší Nora Fridrichová a další skvělí lidé a dárci. Stále jsou tu zřejmě tisíce dětí, které se nemohou učit. Jejich budoucnost tím dostává ránu, ze které se nemusí nikdy vzpamatovat.
Ve sportu bývá start závodu nebo začátek zápasu velmi důležitý, protože může udat směr a tvář dalšího dění a dokonce dramaticky ovlivnit výsledek. V životě tomu není jinak. A start těchto všech malých dětí do jejich životů je dnes ohrožen, u některých opravdu významně.
Takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Vyjmenovat všechny profese, všechny ohrožené, zasažené, žijící ve strachu a nejistotě, nemocné a čekající na vyšetření či operace… Závěr je ale jasný. To, co se na politické scéně odehrálo za posledních 24 hodin, je fatální selhání těch, kteří by měli být v nejtěžší krizi v historii samostatné České republiky vůdci svého národa. Měli by stát v jeho čele, jít příkladem, dodávat morálku a naději, vrhat se do bitev společně se svými občany. Namísto toho ale sedí ve stanu na kopci a odtrženi od skutečné bolesti národa se dohadují, kdo jakou bude mít hodnost a jak se dá vybruslit z toho, že byli při svém papalášství přistiženi a zvěčněni.
.jpg)
.jpg)
