Dobře si zapamatujte datum 21. března 2026.
Přesně v tento den se Tadej Pogačar zapsal do cyklistické historie způsobem, který málokdo před startem považoval za možný, a který se po prvních kilometrech za kultovní Cipressou zdál být zcela nemožný.
Zbývalo 33 kilometrů do cíle, když světový šampion přistál na asfaltu. Roztržený duhový trikot, odřeniny na levém boku, kolo v rukou mechanika. Kolega Florian Vermeersch k němu přijel, předal mu své kolo a výraz na Pogačarově tváři říkal jediné: Jedeme!
„Když jsem upadl, na vteřinu jsem si myslel, že je konec,“ přiznal po závodě. „Ale pak jsem viděl Floriana a Felixe. Dali do toho všechno, aby mě dostali zpátky. Dali mi naději.“
Tým ho dostal zpět do pozice, ve které byl Pogačar před pádem. Na Cipresse zaútočil, přetavil zrychlení ve stoupání v odpárání ostatních. Mathieu van der Poel, dvojnásobný vítěz závodu, vydržel dlouho, ale na Poggiu ho Pogačarova série útoků definitivně zlomila. Zůstal jen Tom Pidcock, nezdolný Brit ve dresu Pinarello Q36.5.
Pidcock necouvnul. Sledoval Pogačarovo kolo na vrcholu Poggia, přežil sešup do San Rema, odmítl spolupracovat v posledním kilometru a nechal světového šampiona na první pozici. Rozhodoval závěrečný sprint, po kterém rozhodly jen centimetry ve prospěch úřadujícího mistra světa a hlavně pokračování vítězné série, kdy Pogačar navázal na letošní Strade Bianche.
Vítězství má navíc historický rozměr. Naposledy vyhrál Milán-San Remo úřadující mistr světa v duhovém dresu v roce 1983, kdy Giuseppe Saronni na Poggiu odpálil sólo a vyhrál skoro s minutovým náskokem. Od té doby se to žádnému dalšímu šampionovi nepodařilo. Pogačar se zařadil do společnosti pěti jezdců v celé historii závodu, kteří to dokázali – vedle Saronniho to zvládl ještě Eddy Merckx, Felice Gimondi a Alfredo Binda.
Pro Pogačara jde zároveň o čtvrtý z pěti vyhraných Monumentů. Teď mu chybí jen Paříž-Roubaix.„Stává se jediným aktivním jezdcem, který vyhrál čtyři z pěti Monumentů. Je to vítězství, o němž se bude psát po další generace,“ slaví Pogačarův tým UAE.
Zdroj: