Odborníci se shodují na tom, že stejně tak, jako puberta dokáže zamávat plány rodičů, kteří chtějí mít ze svého dítěte operního pěvce, a právě přerod v dospěláka mu změní hlasivky i rozsah, stejný problém čeká na rodiče malých nadějných olympioniků. V pubertě se totiž mohou baletky začít nepřiměřeně vytahovat a zakulacovat, stejně tak se se svou postavou mohou prát i tanečnice, běžkyně, atletky.
Kluci většinou mají problém s koordinací, takže sebe víc šikovný fotbalista najednou neví, kde nechal sudí bránu. Nekoordinuje pohyb oka, ruka, noha, takže z výsledku je najednou fraška. A on končí na lavičce. Stejně tak je to u hokejistů. A i proto tvrdí nejen trenéři, ale také lékaři, že s vrcholovým sportem by se nemělo začínat v útlém dětském věku, ten je určený primárně pro to, aby si dítě sporty a záliby osahalo, a pak následně se teprve rozhodlo, jakému se bude věnovat dlouhodobě. I s ohledem na jeho aktuální zdravotní stav. Jak tvrdí kardiolog MUDr. Jiří Hostaša: „Rozhodně nepovažuji za správné, když rodiče mají dívenku v předpubertálním věku, která musí absolvovat dvoufázový trénink tenisu. Zdravotní rizika mohou být neúměrná šanci, že z ní opravdu bude Wimbledonská vítězka.“
Kouč PhDr. Milan Šmíd vysvětluje, že se v přehnaných tréninkových dávkách dětí často odráží nenaplněné ambice rodičů. „To lze ale vysledovat do doby puberty. Jakmile ji pubescent začne procházet, jedním z aspektů této doby je také vymezování se vůči rodičům. Takže najednou ti, kdo trávili víkendy rozvozem dětí po zápasech zjišťují, že jejich potomek odmítá byť se jich jen účastnit. Doporučuji v takovém případě netlačit na pilu, ale nechat dítě, aby si v hlavě samo srovnalo, jestli je pro něj sport vášní, nebo opruzem. Na druhou stranu, pokud chce seknout třeba s tenisem, mělo by vám samo vysvětlit důvody, protože co si budeme povídat, tvrzení: „Mně se nechce,“ by mělo být nepřijatelné pro kohokoliv ze všech zúčastněných.“
Jestliže tedy dojde na lámání chleba a sportovního náčiní, nechejte si vysvětlit, proč už dítě sport nebaví, jaké má další plány a vysvětlete mu, případně ukažte na vlastním příkladu, že pohyb, i když ne ten vrcholový, k životu člověka zkrátka patří. Jako ventil stresu, jako forma sebeúdržby. Těžko se ale podobný vzkaz vysílá, pokud rodiče sami pohybu příliš neholdují.
Odborníci o děti moc obav nemají. Jak se shodují, pokud je dítě zvyklé na pravidelný režim, nebude se jej chtít jen tak vzdát. Kromě toho mu bude chybět kolektiv kamarádů a to, že svůj zájem obrátí jiným směrem nemusí být vůbec na škodu. Třeba objeví svět, který zatím neznáte nikdo z vás a budete se dané aktivitě věnovat společně.
Puberta je velice třaskavým obdobím, během kterého nefungují výčitky, vydírání ani nařizování. Zkuste se na svého potomka podívat jako na dospělého jedince a snažte se s ním komunikovat jako s dospělým. Představte si, že by na jeho místě stál například váš kolega v zaměstnání. Opravdu byste se chovali stejně? Nebo byste využili toho, že umíte dojednat kompromis?
Věřte tomu, že vaše dítě má hodně starostí samo se sebou a nepotřebuje, aby ho někdo přes jeho souhlas tlačil do činností, které ho nebaví. Momentálně. To si opakujte, až o něj budete chtít přerazit hokejku. Ono se to poddá a útěchou vám může být i to, že pokud nejde o zásadní problém ve výchově a komunikaci, více než 60% dětí, které stávkují a na nějaký sport v období puberty zanevřou, se k němu v dospělosti alespoň v rekreační formě vracejí.